Lidovky.cz

KUBÁNÍK: Jak jsem se bál vlastní tety a odnesla to palma

Mladí a neklidní

  5:27
Všude slyším, jak je smutné, že se nemůžeme navštěvovat, ale postrádám hlasy těch, kteří jsou za to rádi. Třeba hlas jedné mé tety, která, co si pamatuju, každou návštěvu odtrpěla. Byl jsem tenkrát ještě malý chlapeček, když jsme tetu s rodiči a se sestrou navštěvovali, a ani po tolika letech na to nevzpomínám s radostí.

Josef Kubáník foto: Jaroslav Jiřička

My děti jsme totiž musely sedět spořádaně, nevrtět se, nekopat nožičkama a už vůbec jsme se nesměly pro nic z připraveného pohoštění natahovat, takže jsme většinou raději nic nesnědly a teta pak kroutila hlavou, proč to teda chystala.

Josef Kubáník

V roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní.

Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové.

Jednou jsem byl ze všech těch tetiných opatření tak vystresovaný, že jsem převrátil vázičku s chryzantémou, z níž se vylila voda, a teta začala okamžitě sundávat ze stolu ubrus, něco si pro sebe rozčíleně brebentila a já jsem měl provinilý pocit, že jsem jí nadobro zničil domácnost.

Nebylo proto divu, že když rodiče další týden rozhodli, že k tetě vyrazíme znovu, protože jí potřebovali něco důležitého předat, začalo mi cukat levé víčko, budil jsem se zpocený ze spaní a umínil jsem si, že musím všechno zvládnout bez karambolu, protože to je zkouška do života.

Když nás teta po příchodu k ní vyzvala, ať se usadíme, a připomněla, že má nový, světle béžový koberec, bylo mi jasné, že je to varování, a tak jsem zůstal v němé hrůze raději stát a odmítl jsem se hnout se slovy, že to je v pořádku, že postojím.

Pak jsem dostal do ruky sklenici s colou a díval jsem se na rodiče se sestrou a na tetu, jak konverzují, a v duchu viděl, jak někdo převrhne talíř s chlebíčky nebo nadrobí bábovkou na pohovku a teta vyletí z kůže. Podvědomě jsem proto začal od stolu couvat, abych od něj byl na co největší vzdálenost a neměl s případnou kalamitou nic společného. A couval jsem po malých krůčcích tak dlouho, až jsem docouval do rohu pokoje a spadl najednou po zádech do květináče s palmou.

Nepamatuji si, co se dělo pak, protože hrůzné zážitky mozek evidentně vytěsňuje, ale od té doby jsem už k tetě nikdy na návštěvu nešel a teď jsem i rád, že mě na ní nemůže ani pozvat.

A tak bych vám chtěl po téhle vzpomínce, kdy mi už zase cuká levé víčko, popřát, abyste na všem blbém, co teď prožíváme, našli něco hezkého. A pokud to moc nejde, což chápu, protože sám už toho mám plné zuby, tak vám držím palce, ať se držíte a všechno zvládnete, abychom zase brzo měli, jak říkala moje babička, dušu v péří.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.