Lidovky.cz

Lidé

Psi si občas dají na budku, ale tolerují se, říká česká musherka Jana Henychová o své smečce

Musherka Jana Henychová | foto: archiv Jany Henychové

Premium Rozhovor
Jako milovnici psů mě mrzelo, že jsem se za Janou Henychovou nemohla do jejího psího ráje v Jizerských horách podívat osobně. Se psím spřežením už jsem jednou jela a setkat se s nedočkavou natěšenou smečkou, když je zapřažená do saní, je neskutečný zážitek.

Čtyřnohá oddanost. Dokument Psí láska vypráví o české musherce Janě Henychové

Nejznámější česká musherka (závodnice se psím spřežením) však zimní polovinu roku tráví za polárním kruhem ve Švédsku, kde trénuje se svými šestadvaceti sibiřskými husky. Dříve se tu připravovala na jeden z nejnáročnějších musherských závodů světa, norský Finnmarksløpet, který úspěšně dokončila na vzdálenost pět set a tisíc kilometrů. Její dva poslední pokusy zdolat jeho prodlouženou verzi na 1200 kilometrů sleduje dokumentární film Psí láska o mushingu a vztahu člověka se psy. Především je to však příběh silné výjimečné ženy, jejíž láska a respekt k čtyřnohým závodníkům se nedá popsat slovy.

LN: Byla jste taková ta holka, co si jako malá ze všeho nejvíc přála psa?
Vztah k psům mám už odmalička. Jsem z Jablonce a u domu jsme vždycky nějakýho měli. Hlavně ale oříšky a já si přála pořádnýho vlčáka a později severskýho psa.

Autor:

LN: Jak se z vás stala musherka, když tento sport nemá v Českou velkou tradici?
Jako dítě jsem milovala knížky Jacka Londona a tihle psi se mi hrozně líbili. V 80. letech, když mi bylo asi tak dvanáct, se poprvé objevili v Čechách a já o tom v časopise Pes přítel člověka četla článek. Jenže tehdy stáli majlant, tak jsem se mohla dívat akorát tak na obrázky. Vždycky jsem ale hodně sportovala, a jakmile přišla příležitost si huskyho pořídit, vrhla jsem se na mushing.

LN: Jak jste se učila?
Sama. Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl: Udělej tohle a tamto zas takhle. Na všechno jsem si postupně přišla cestou pokusů a omylů, což obnášelo rozmlácený kolena a orvaný oblečení… Na začátku jsem také nevěděla, co s námi bude. Musela jsem se postarat o dvanáct psů a v místě, kde jsem bydlela, začaly sílit tlaky a v podstatě jsem se kvůli psům musela vystěhovat. Žila jsem pak v karavanu na pronajaté louce pod lesem, kde nikomu vytí a štěkání nevadilo, protože tam ani nic nebylo. Když se na to koukám zpětně, bylo to tehdy opravdu drsný.

LN: Jak to zvládáte starat se sama o šestadvacet psů?
Když jdete posbírat bobky, není to zas tak moc práce. Důležitý je mít systém. Ve Švédsku nejvíc času vždycky zabral trénink na závody. To jsme byli na nohou i dvanáct hodin denně. Teď máme pohodičku. Jezdíme za den kolem třiceti kilometrů a za dvě hodiny máme hotovo. Psi mají pak víc času na hraní nebo si jen tak volně běhají.

LN: Jak jste si u nich získala autoritu?
Narodili se mi do rukou, vychovávám je odmalička. Není to tak, že si pořídíte šestadvacet psů a řeknete jim: A teď vám budu šéfovat! Vztah mezi námi se buduje postupně, je to dlouhodobá záležitost.

LN: Jak to funguje uvnitř psí smečky?
Jsou tam dvě hierarchie: psů a fen. U psů je to jednoduché – občas si dají na budku kvůli hárajícím fenám, ale více méně se tolerují. Mezi fenami je to mnohem složitější. Staré nesnášejí ty mladé a ambiciózní a čekají vždy na vhodnou příležitost dát jim to najevo. Když mezi nimi dojde k nějaké křivdě, tak si to budou navždy pamatovat a dají si to navzájem sežrat v ten nejméně vhodný okamžik. Ve smečce také docela často dochází k šikaně. Když je nějaký pes hloupější, afektovanější nebo prostě něčím jiný, ostatní to vycítí a jdou mu po krku.

LN: Vaše spřežení je výjimečné tím, že je složené z čistokrevných sibiřských huskyů. Jací jsou?
Je to taková lehce anarchistická skupinka, která si je jistá tím, že všechno ví líp než vy a na každou situaci má svoje řešení. Jsou to volnomyšlenkáři, žádní služební psi, co poslouchají na povel.

LN: Jak se vám tedy daří spřežení řídit?
To, že mě psi nějak výrazně poslouchají, je mylná představa. Prostě běží. Zvládnou ještě doleva–doprava, to řeknu ,,hou“ nebo ,,dží“. Co víc bych je měla učit? Největší problém bývá je zastavit. To je jako byste chtěla zastavit rozjetý rychlík. Když vystartuju se čtrnácti psy, tak vím, že prvních dvacet kilometrů se mi to jen tak nepovede. Dávat nějaký povely je naprosto zbytečný, protože by nikdo neposlouchal. Tak se vyplatí jet po známé cestě a smířit se s tím, že ze začátku jedete na autopilota.

LN: Co dělat, když se jeden pes například ,,zasekne“ a nechce se mu dál?
Teď vaší otázce asi úplně nerozumím. Nic takovýho se nemůže stát. Sibiřští huskyové mají touhu běžet zakódovanou v těle po generace už šest tisíc let. Prostě pořád běží dál. Kdyby k tomu došlo, znamenalo by to jediný – hrozí mu smrt. Když jedu se psy, pozorně je sleduju, a už dvanáct hodin předtím, než se ukáže, že je mu špatně, musím vytušit, že není ok.

LN: Funguje to ve spřežení jako ve fotbale, že v něm každý má svoji roli?
Ano. Nejdůležitější jsou dva lídři úplně vpředu. To jsou ti nejbystřejší ze všech. Musí mít odhodlání běžet stále vpřed do nekonečných dálek, a ještě u toho přemýšlet. Asi vás nepřekvapí, že v našem kolektivu jsou ty inteligentní a pracovité psí holčičky. Mám Klárku a Gábinku. Jak postupujete víc dozadu, tam najdete ty silné. Ti už tolik přemýšlet nemusejí, ale kdybyste si zapřáhla jen ty chytré, daleko byste se nedostala. Na nich leží všechna fyzická práce. A důležití jsou i ,,motivátoři“. Začnou se nudit, když se na ně jede moc pomalu, nebo ucítí v okolí lovnou zvěř, a pobízejí ostatní k většímu výkonu.

LN: Dala by se týmová práce mezi psy přirovnat ke spolupráci mezi lidmi?
Psí spřežení je naprosto učebnicovou ukázkou týmové práce! Stejně jako psi jsme smečkově založení. Psi táhnou za jeden provaz – doslova – a pod vedením svého lídra běží do cíle. U lidí je to podobně. Mají společný cíl a aktivně se snaží o jeho splnění, vzájemně se doplňují a nepokoušejí se práci ostatních narušovat nebo ztěžovat. Jakmile psy zapřáhnu, spustí se u nich „dopingový efekt“. U lidí se tomu říká „skupinová dynamika“. Ta navýší síly do té doby klidných a izolovaných jednotlivců a zaktivuje je k jedinému mohutnému tažení „všichni za jednoho, jeden za všechny“. A jako ve spřežení, pro každou pozici je potřeba najít správného člověka, který pro ni má příslušné schopnosti a dovednosti.

Musherka Jana Henychová
Musherka Jana Henychová

LN: Účastnila jste se nejnáročnějších musherských závodů na světě. Mají to ženy těžší?
Je to úplně jedno. Závody se podle pohlaví ostatně ani nerozlišují. Všichni jedou společně a musherek je dneska už opravdu hodně.

LN: Co pro vás byla největší výzva?
Příprava. To je práce na celý rok. Musíte zajistit finance, výbavu, připravit se fyzicky, dopravit se na start. Závod sám o sobě už je jen takový bonbonek.

LN: Bonbonek? Vždyť probíhá za polárním kruhem v extrémních podmínkách!
Záleží, jestli máte štěstí, nebo ne. Severská příroda je nevyzpytatelná. Nikdy nevíte, co se vám stane. Vítr vám odfoukne trať, ztratíte se, projíždíte vodou… V roce 2009 jsem tisícovku dokončila, protože vyšlo počasí. Dva poslední závody se to ale nepodařilo. Jednou přišla vichřice a sníh byl příliš hluboký. Podruhé moji psi chytili infekci.

LN: Co jste se o sobě ve vypjatých situacích dověděla?
Nic, co bych už předtím nevěděla. Spíš mě překvapila moje lítostivost. Nečekala jsem, že pro mě neúspěch bude tak bolestivý. Člověk se ale pak oklepe a pokračuje dál. Hodně mi v tom pomohli psi. Těm je jedno, jestli se to povedlo, nebo ne. A každý den se o smečku musím postarat, takže ani nemám čas utápět se v melancholii.

LN: Když jedete celé dny v mrazivé pustině, co se vám v těchto chvílích honívá hlavou?
Když je člověk takhle daleko a sám, přicházejí k němu myšlenky, které by ho jinak nenapadly. Něco si třeba uvědomím nebo se objeví úplně nový úhel pohledu na věc. Taky se mi ostře vybavují hodně staré vzpomínky. Je důležitý splynout s přírodou a všechno nechat plynout. Dneska se lidi bojí být sami se svojí hlavou. Já jsem ale sama tak často, že se v ní musím nějak zabavit a udělat si to tam hezký. Kdybych řešila nějaké křivdy nebo co mě štve, zbláznila bych se. Snažím se zkrátka vybudovat si líbeznou zahradu svého vlastního bytí a pobyt v ní si užít.

LN: Nebývá vám samotné někdy smutno?
Tady ve Švédsku je velká komunita lidí, co jezdí se psy. Nedaleko mě tu pobývá Švéd, Němec, Švýcaři, Belgičani… Mám tu hodně přátel, spojuje náš společný zájem. Sednu do auta a za deset minut jsem u někoho na kafi. Jsem sice ve srubu uprostřed lesa, ve výsledku tu ale vedu bohatší společenský život než v Jizerkách. Doma jsem ale tam, kde mám svoje psy. To jsem sem takhle jednou vezla materiál bez nich. Seděla tu sama, les hlasitě dul a já si říkala, jak působí zle a cize. A teď tu mám kolem sebe psy, les zase duje a já si libuju, jak je to krásný.

LN: Berete psy jako lidi?
Jasně. Každý je osobnost, mají svoje nálady a řeší si svoje věci stejně jako my. Trávím s nimi čtyřiadvacet hodin denně, rozumím tomu, co se mezi nimi děje, jsem součástí smečky. Jsme na sebe napojený a slovy to ani nejde moc popsat.

LN: Rozumíte si s nimi víc než s lidmi?
Já mám ráda lidi a jsem ráda s lidmi. Ale taky jsem ráda se psy a možná jsem s nimi o trošku radši. Láska ke zvířatům a přírodě se mi nachází snáz.

LN: Chystáte se ještě na nějaký závod?
Ne. Moje závodní kariéra je u konce. Ne že by se mi nechtělo, ale už to nejde. Psi obvykle závodí ve věku dvou až šesti let, když jsou ve své největší síle. Denně musejí uběhnout i sto šedesát kilometrů a na to potřebují být ve skvělé kondici. Těm mým je ale kolem sedmi osmi let. Na závody bych si musela pořídit aspoň deset nových mladých psů, a to opravdu nemám v plánu. Už teď jich mám šestadvacet a vím, že minimálně na dalších deset let mám o zábavu postaráno.

LN: Letos oslavíte padesátiny. Jak takový fyzicky náročný sport zvládáte?
Pořád to dávám. Jsem hodně opatrná, abych si nezpůsobila nějaký úraz, protože to by se mi pak do toho zpátky dostávalo asi už těžko. Když na sobě ale pracuju, cvičím a zpevňuju svaly, tak to ještě jde. Jediný, čeho si všímám, je, že na GPS už nepřečtu malý písmena. A to je problém, protože to jsou životně důležitý informace! Lidi kolem mi říkají, že s přibývajícím věkem to bude horší a horší, a já pořád čekám, kdy to přijde. Ráno vstanu a ptám se: Tak dneska? Zatím si ale nemůžu stěžovat.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.