Pokřtil jsem fůru Poláků pivem, to byly sjezdy miłośniků dobrego wojaka Švejka, říká vnuk spisovatele Haška
Premium
Rozhovor
Praha -
V neděli 14. března uplyne sto let od chvíle, kdy Jaroslav Hašek a jeho kamarád Franta Sauer začali po žižkovských hospodách prodávat první sešit Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Vnuk spisovatele Jaroslava Haška Richard Hašek je nejbližším žijícím příbuzným spisovatele, který zemřel v roce 1923, aniž by svůj slavný román dokončil a aniž by tušil, že si jej přečtou lidé 58 jazyků a že se stane součástí české identity.
Haškovský seriál v LN- Kultovní postava dobrého vojáka Švejka nás provází již 100 let.
- V polovině března to bude přesně 100 let, kdy vyšel 1. díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
- Již 100 let provází čtenáře úvodní věta románu "Tak nám zabili Ferdinanda", jíž posluhovačka Josefu Švejkovi oznamuje, že byl spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu
- Jakou stopu zanechal dobrý voják Švejk v českých dějinách? A jaký je jeho význam dnes?
Čtěte nový 18dílný seriál Lidových novin 100 let Švejka - mýty a fakta připravený ke stému výročí vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, doplněný unikátní mapou Švejkova putování Haškovým románem! První díl vychází v pátek 26.2. Seriál si můžete předplatit ZDE. |
Nejen, že je Richard Hašek svému dědečkovi fyzicky podobný – ač literární sklony popírá –, je také fenomenálním vypravěčem švejkovského formátu. Plynule přechází z tématu na téma a při všem tom povídání dokáže své nadšení přenést na posluchače, který jen sedí a přestane vnímat čas. Když o sobě Richard Hašek říká, že je strážcem Haškova odkazu, myslí tím svou práci s organizací haškovských konferencí na Lipnici, kontakty s překladateli Švejka, pořádání happeningů.
Ale byl by jím, i kdyby nedělal nic z toho – neobnovil na Lipnici hospodu, kde Hašek Švejka napsal, a neměl doma malé Haškovo muzeum. Stačí, když si sedne a rozpovídá se. Zavřete oči a slyšíte Jaroslava Haška, jak sedí v hospodě u pana Šnora a předčítá Frantovi Sauerovi první stránky nového románu s titulní postavou dobrého vojáka. Ostatně, posuďte sami.
LN: Jako dítě jste jezdili s rodinou na Haškovu Lipnici, staráte se o jeho odkaz, doma máte sbírku překladů Švejka, provozujete hospodu, kde ho napsal. Nebylo ve vašem životě nikdy přešvejkováno, přehaškováno?
Když se narodíte jako Hašek a jste jeho nejbližší příbuzný, tak si už nemůžete moc vybírat. Je to v podstatě už takový nomen omen. Rodinný bonus, ale taky závazek. Když jsme před dvaceti lety přebírali hospodu U České koruny v Lipnici, byla v katastrofálním stavu. Za komunistů tam byla jednu dobu samoobsluha, pak sklad, po revoluci to koupil někdo, kdo na tom chtěl vydělat, ale to se jaksi nepodařilo. Když jsme ji přebírali, ještě tam byl v lednici guláš! Teď je špatná doba, ale jinak je ta hospoda taková naše gastronomicko-intelektuální základna. Co my jsme tam už zpunktovali haškovských věcí! Okolo Haška se totiž pořád něco děje.
LN: Zvlášť teď, kdy bude sté výročí prvního, sešitového vydání Švejka. Co chystáte?
Když teď řeknu nějakej termín, tak to stejně nevyjde. Takže radši neřeknu nic. Ale zrovna nedávno mi volali z Litvy, že k tomu stému výročí chtějí udělat výstavu. Měl bych tam mít přednášku. Hašek totiž napsal povídku I vyklepal prach z obuvi své, která se odehrává v dnešním Estonsku – nejspíš se Šurou, svojí druhou manželkou, kterou si vzal, když byl v Rusku – přes ten region cestou z Moskvy přecházel. Takže ho tam mají rádi.
LN: Kdy vlastně ten první sešit Švejka vyšel?
Každej říká něco jiného. Ale je to určitě březen. Oni to nejdřív předložili mnoha nakladatelům, ale nikdo to vydat nechtěl. Jeden jim řekl: „Takovou sprostotou nemůžeme poškozovat tento národ.“ (Byl to nakladatel Eduard Weinfurter a měl prý doslova říct: „S takovou sprostou literaturou, jež má za účel místo inteligence vychovávat národ neomalenců a sprosťáků, nepracujeme a nechceme hanobit ani jméno naší firmy. To je literatura jen pro komunisty, a ne pro českého člověka.“) Tím pádem to museli vydat vlastním nákladem, ale museli si půjčit prachy všude možně, protože neměli nic, a to Franta Sauer (Haškův kumpán) prodal vlastní obchod na Kollárově náměstí 22. Za ilustrace zaplatili ve spodkách, které právě v tom obchodě prodával. První sešitové vydání roznášeli po hospodách, a když přišel Sauer ke Šnorovi (Haškova hospodská základna), že prodal deset vydání, tak Hašek nadšeně zvolal: „Už se to hejbe!“
LN: Kdy jste poprvé četl Švejka? Nutili vám ho doma coby rodové čtení?
Absolutně ne. Vůbec jsem nezačínal Švejkem, to byla maximálně nějaká kniha v knihovně. Víte, já jsem byl dvakrát vykořenený. Když mi bylo sedm let, tak se otec rozvedl s mojí maminkou a vzal si mladou Polku. A protože sám v dětství prakticky nezažil svého otce, Jaroslava Haška, vymínil si, že nás bude vychovávat on. Jenže si neuvědomil, že to zase nebudeme mít matku. Takže jsme s mladší sestrou přešli k němu a k maceše.
LN: S maminkou jste pak už neměl kontakt?
Minimálně. A pak se vytratil úplně. No a když se nám narodila nevlastní sestra Barbara, už jsme tam s mojí vlastní sestrou byli jaksi navíc. V osmnácti mě pak vykopli na vojenskou školu v Bratislavě. Za to, že odejdu, jsem dostal elektrickou kytaru. Domů jsem se už nikdy nevrátil. Následoval Vyškov, Brno, Žatec a tak dále, různé posádky. Byl jsem u vojáků celý život.
LN: Vraťme se ještě k vašemu otci. Jak jste zmínil, se svým otcem, Jaroslavem Haškem, se setkal až v devíti letech a byl to pro něj prakticky cizí člověk. Vyprávěl vám někdy o tom setkání?
To se spíš tak tradovalo. My jsme se o jeho tátovi vůbec nebavili. Byla tam diskontinuita. On nic nevěděl, maminka mu do těch devíti let říkala, že zemřel. Když se pak setkali, tak dohoda mezi Jarmilou a Jaroslavem byla, že Hašek neřekne, že je jeho otec. Jenže jak se chtěl před klukem ukázat, říkal mu různé ptákoviny a ten můj táta se na něj podívá a povídá: „Pane, vy jste blbej.“ Načež Hašek nadšeně řekl: „To je moje krev!“ Mému otci pak věnoval první díl Švejka. Ale ten vztah stejně nebyl idylický. Ze začátku, ve 30. letech, se táta za svého otce skoro styděl. Byl tam nějaký blok. Babička Jarmila se snažila u mého táty hledat psavé geny, ale nebyly tam. Přitom i ona sama byla skvělou spisovatelkou. Pocházela z lepší společenské vrstvy, její rodina to byl samý architekt, malíř, burzovní makléř. Psala Eduardu Bassovi, aby ohodnotil povídku mého táty, ale on řekl, ať kluk zkusí radši něco jiného. Tak táta vystudoval architekturu.
LN: Vy jste ty psavé sklony taky nezdědil?
Já se tomu naopak vyhýbám.
LN: Přesto jste si cestu k rodovému literárnímu dědictví našel…
Ano, ale ne přes Švejka. Bylo to prostřednictvím knih, které o Haškovi napsal Zdeněk Matěj Kuděj. Teprve pak mě ta rodinná historie začala zajímat. Švejk byl vyvrcholením toho všeho. Čtu ho celý život.
LN: Tatínek mi dával přečíst Švejka, když mi bylo asi čtrnáct, a vůbec mi vtipný nepřipadal. Jaký je vhodný věk pro jeho četbu?
Jakýkoli! Ale podívejte, já vím, že ženy k němu tolik neinklinují. My, co jsme prošli vojnou, která fakt nebyla kojná, tomu asi rozumíme víc.
LN: Byl jste voják z povolání. Vědělo se mezi ostatními vojáky, že vaším dědou byl Jaroslav Hašek?
Vědělo, ale to nikdo neřešil. Až na to, že mě v 80. letech nechtěli pustit na mezinárodní konferenci o Haškovi. Hned po škole jsem se oženil a šel jsem k bojovým útvarům do Žatce. Víte, já o tom nechci moc mluvit. Lidi řeknou, lampasák, ale vědí s prominutím prdlajs. Byl jsem náčelníkem štábu tankového pluku ve Strašicích. U vojska byli výborní lidi, i důstojníci, a byly tam hovada jako ve Švejkovi. To už byla jiná technika než v Tankovém praporu nebo Černých baronech. Měli jsme Té sedmdesát dvojky, nejmodernější tanky s raketovou technikou, prvosledový. Životnost jsme měli asi tak hodinu a půl. Když jsme vyjeli, tak to bylo sto tanků, sto padesát obrněných transportérů, logistika padesát. To má dneska tato nová armáda, víc techniky nemá, než jsme měli my ve Strašicích. Člověk se tam naučil střílet a jezdit se vším. Kdo nemá tu zkušenost, tak nic neví. Když jsem ve Strašicích chtěl jít na houby a měl jsem službu a zodpovídal jsem za výjezd tanků do třiceti minut, musel jsem mít u sebe vysílačku, ani na krok jsem bez ní nešel. Totálně ztratíte svobodu.
LN: Nevadí vám, že mnoha lidem Hašek a Švejk splývají v jednu postavu? Nesplývá i vám?
Ale to je v pořádku! Ono to tak bylo, ale s tím rozdílem, že Hašek se chtěl válce vyhnout. Dělal všechno pro to, aby tam nemusel. Vždyť jemu šlo o život, byl už tehdy nemocný, a navíc si uvědomoval šílenost války.
LN: Když jsem se dívala na různé fotky Jaroslava Haška, připadalo mi, že měl velmi smutné oči. Přitom v obecné představě to byl veselý člověk, šašek, co bavil společnost. Jak to bylo ve skutečnosti?
On se dokázal úžasně přizpůsobovat. Byl hodně vnímavý. Jako Hrabal, víte. Hrabal pochopil Haška. Hašek se stěhoval, už když mu byl jeden rok, ze Školské ulice. Měl přes třicet bydlišť. Jeho otec byl matematik, zdědil po něm matematickou paměť. Když to všechno, tu zlobu světa, držíte v hlavě, tak je to složité. Všichni si vymýšlí, jak by přišli na kloub jeho lidské povaze. Ale Haška pochopíte právě prostřednictvím toho jeho románu! Znal hrůzy a smutky světa, předjímal je. Byl chytrý, vystudoval akademii, chtěl na gymnázium, ale tam to nevyšlo. Měl v hlavě uložené slovníky mnoha jazyků jako v archivu. Vždyť on psal v podstatě bez škrtů. Švejka diktoval Štěpánkovi rok, protože si na nějaké zabíjačce opařil prsty, jak sahal do horké vody pro maso. Hašek byl precizní člověk, měl to v hlavě srovnané. Kdyby byl alkoholik, jak všichni říkají, tak by Švejka nenapsal. A měl disciplínu.
LN: Máte po dědečkovi nějaké jiné písemné památky než to, co je obecně známo? Třeba nějaké dopisy, deníky...
Je toho poskrovnu. Hlavní, co zbylo, jsou hmotné věci, svatební dar Mayerů Jarmile a Jardovi z roku 1910. Mám ho tady v patře (ukazuje za sebe): stůl, kde byla napsaná prvotina Pitomec u kumpanie. Ale jinak toho moc nezbylo. Táta byl zatčenej, když mi byl rok, a tyhle všechny věci nám byly odejmuty. Třeba rukopis prvního dílu Švejka. Jarmila byla totiž pečlivá, sbírala to. Já byl z tohohle domu pryč od sedmi let. Něco se přestěhovalo se mnou a s tátou na Vinohrady, ale v 50. letech, když ho zatkli, to odešlo někam pryč. Přes různý lidi, já vím, který, ale už to nebudeme řešit, to skončilo v Památníku národního písemnictví. Soudil jsem se o to se státem, ale nevyhrál jsem.
Zbytek, který se vrátil v 52. roce, se rozptýlil, protože táta ty věci možná částečně věnoval. A co zůstalo v tomhle domě s maminkou, to se vybrakovalo později. Otec na ni totiž ten dům převedl. No a macecha mi to pak předhazovala. Říkala: „Máma vás vyměnila za barák.“ Jediné, co mi zbylo, mám tady v pokojíčku. Třeba křeslo. To by bylo na povídku, jak já jsem to křeslo dostal zpátky! Pět let jsem po něm pátral, až jsem zjistil, že ho má jeden básník, který tu byl v nájmu. Požádal prý maminku, jestli by si ho mohl půjčit, jako pro inspiraci, a prostě ho sbalil. Já ho v 90. letech našel, domluvili jsme se v hospodě, že mu dám sedm tisíc a on mi ho prodá. A když jsem k němu přišel, tak přede mě postavil jiné křeslo! Poznal jsem to, protože dřevo na něm nebylo stejné jako ty ostatní kusy nábytku. Vlastně se ten člověk chystal udělat dvojkrádež. Dnes mám to křeslo v původním, autentickém stavu. S prosklenou knihovnou a stolem to tvoří celek. Renovaci nedopustím, to je hmotný Hašek!
LN: Propagací díla svého dědečka žijete už několik desítek let. Počítám, že vás Jaroslav Hašek spojil s mnoha zajímavými lidmi…
No to si pište! Mám výborný kamarády, haškology a švejkology. Mimo rámec těch literárních historiků. Zvolili jsme si svého prezidenta, Nora Jomara Honsiho. Nedávno jsem mluvil s jednou dámou v Olomouci a oni na tom Haškovi pracujou. Mají geniální mozek. Zase díky tomu, že jsme měli ty haškovské konference v Lipnici, to se nabaluje. Musíme jít vždycky dopředu a chceme vědět tu pravdu. Já vím, někdy je to složitý, ta pravda. Znamená to, že musíte přijmout i ty některý špatný věci, ale pro to, aby pravda vyšla najevo, musíte udělat maximum. Ale když někdo řekne, že Hašek udělal něco zlého, a nemá to doložené, tak proč to dělá? Třeba to, co je na té Wikipedii.
LN: Co přesně myslíte?
No ten odchod z legií. Jestliže vám někdo řekne nebo napíše, že tam a tam Jaroslav Hašek podepsal někomu rozsudek smrti, což není pravda, a dá to někam na internet a nemá to doložené, tak co si o tom myslet? Válka je strašná věc, ale Hašek byl jinej člověk. Za prvé měl na starost tisk, řadu věcí, které s legiemi naprosto nesouvisely. Já říkám: kdo nečetl Velitelem města Bugulmy, tak ať radši nemluví. To je důležité si přečíst. Pak pochopí.
LN: Považujete tu knihu za nespravedlivě opomíjenou část jeho díla?
Je to předzvěst Švejka. To, co by bylo v nějakých dalších dílech, kdyby je dopsal. Možná by ale pak Švejk nemohl být vydaný. Ten jeho celý název Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je klíč k tomu, co chtěl říct. Klíč k těm všem zločinům na všech stranách. Je to přesně v duchu Švejka: vinnej-nevinnej, berte to po řadě. Lidskej život tam neměl cenu. Ale Jaroslav, a na to jsou důkazy, zachránil tolik lidí, zabránil tolika věcem! Ale to se nedá vážit. V žádným případě neublížil.
LN: To tvrdí nějací literární historici?
To tvrdí nějakej jeden profesůrek.
LN: Mýlili se badatelé v něčem zásadním?
Každej se v něčem podstatném mýlil. Ale každej v něčem jiným. Jedinej člověk, kterej ho úplně pochopil, byla jeho žena Jarmila. Napsala o něm krásný text. Babička byla sečtělá, měla obrovský cit pro literaturu. Napsala krásné, vtipné knížky, některé povídky byly přeložené do čínštiny. A samozřejmě do němčiny. Mám tady toho celou galerii. A pak ho pochopil Radko Pytlík. Hrabal, když jsme jednou seděli v hospodě, říkal, že ta jeho esej Toulavé house je dobrá esej. A on se s každým nemazlil. Myslím, že Radko do toho vložil celý svůj život a to poslední, co teď napsal, knížka Švejk hádankou, je esence jeho bádání o Haškovi. Tady popsal nejvýstižněji, kdo je Švejk.
LN: S badateli z ciziny jste se stýkal už před rokem 1989. Odkud tehdy většinou byli?
Hodně jsem se přátelil s Poláky. Jednak moje macecha byla Polka, ale třeba v Gdaňsku jsem v 67. roce dostal dokonce klíč od města. Byl jsem na Sopotech, v Gdyni. Po 89. roce nastala exploze s Maďarskem. V Maďarsku, Polsku a na Ukrajině je těch stop nejvíc. Ukrajinci mají dokonce knihu s titulem Fenomén Švejk. A s obrázky vlastními. On totiž není jen Lada, kdo maloval Švejka. Původně to byl takový hubený trotl. Kreslil ho Karel Stroff už v roce 1912 přesně podle Haškových pokynů. Ale ta Ladova podoba pomáhá někdy v tom překladu a nejvíc pomáhá esperanto. Protože Švejk vyšel i v esperantštině. Mám přátele v klubu esperanto. A ve Svitavách je muzeum esperanto a taky je tam tablička na gymnáziu toho Ságnera (hejtman Ságner, postava ze Švejka), kterej tam studoval, ale to nesouvisí s esperantem, ale když už mluvíme o Svitavách. No a u Balatonskýho jezera je zase Balaton Bogár a tam je taky cedulka, že tam psal, teda o tom Balatonu psal Hašek a tak dále. Kluby tam jsou v Maďarsku, no je to úžasný.
LN: Rozumí některý národ Švejkovi víc a některý míň? Je to nějak kulturně podmíněné?
Oni vycházejí z románu. Je tam obrovské množství informací jmenných, místních, historických, vědeckých, a oni si díky tomu ke Švejkovi nacházejí vztah. Je to neuvěřitelný. Třeba Italové. Já vám něco ukážu. Tohle vyšlo nedávno: Hašek opere. To je snad na pergamenu nebo nevim. Je tam přeložený skoro všechno, co Hašek napsal, má to 1600 stran. Je tam obrázková část věcí, analýza věcí, no je to neuvěřitelný. Vydali to v Miláně! (nadšeně)
LN: Je vidět, že svým dědou opravdu žijete.
Já to nejsem schopnej někdy absorbovat. Já jsem pokřtil fůru Poláků pivem v Gdaňsku, z toho jsou nádherný fotky. To byly všepolský sjezdy miłośniků dobrego wojaka Švejka. To je na romány. Jenže ty já psát neumím. Na to musíte mít ten správnej talent. Kdo chce být spisovatel… jako Hrabal. On Jaroslavovi záviděl, že byl novinář, záviděl v uvozovkách. To je spojená duše, Hrabal a Hašek. On na něho navazuje, píše o tom. A potom je tady ta Společnost Matěje Kuděje v Olomouci, oni pořádají i Pochody Matěje Kuděje!
LN: Toho všeho se zúčastňujete?
No dyť to k tomu patří! Nebo sochy! Na Žižkově měla bejt socha Jaroslava Haška. Měl to dělat Josef Malejovský, byl tam danej kámen, ale socha už ne. To bylo takhle: on ji odlil a teď najednou soudruzi zjistili – to bylo při výročí v 88. roce (105. výročí Haškova narození) –, že vypadá trošku jinak, než mysleli. Že je bohémská a oni nevěděli, co s tím. Byl s tím úžasný zmatek. Nastal rok 89 a socha se octla na seznamu i s Antonínem Dvořákem, toho potom dali před Rudolfinum. Oni prostě najednou nevěděli, co s tím.
LN: Takže odlitý Hašek zůstal v ateliéru u Josefa Malejovského?
Ne. Oni ho šoupli do letištního hangáru u Loun. Octnul se v tom hangáru úplně na konci. Po 89. pak přibývaly další sochy, Lenin tady z Kulaťáku mimo jiné. Když jsme tam přišli, protože já jsem vyjednával, abych tu sochu získal, tak jsme šli až dozadu a Lenin tam ležel u nohou Haška. Získali jsme všechna různá povolení, dovlekli to v roce 98 na Lipnici a Haška tam instalovali. Na Žižkově po ní zůstal jen ten kámen.
LN: A na tom je teď co?
Na tom není nic, protože ho taky zlikvidovali. Ale bylo jasné, že něco tam musí být. Byl tam takový krásný hájek, tak se jiný sochař, Karel Nepraš, dohodl s úřadem Prahy 3, že udělá sochu. Bohužel ji nedokončil, protože v roce 2002 zemřel. Dokončila ji jeho dcera a socha byla instalovaná v roce 2005 na Prokopově náměstí. Je udělaná tak, že je souběžná se Žižkou. Když se podíváte ze správného úhlu, tak je tam Hašek na koni, přičemž trup koně je vlastně barový pult, a paralelně je vidět Žižka. Křtili to cimrmanovci, byla to velká sláva.
LN: Když zmiňujete ty cimrmanovce. Myslíte, že Švejk je jejich předchůdcem?
Jistě! To je kontinuita české povahy. Ideálně to vystihl Werich: Švejk je typicky česká postava, protože typicky lidská. A humor, veselí, to je ten nejlidštější projev existence. Obohacuje nás, léčí, dává optimismus a šanci přežít. Doba může být zlá a nepřejícná, ale Švejk je věčnej.
LN: Je nějaká pasáž ze Švejka, kterou byste vybral k situaci, ve které Česko teď je?
(Chvíli přemýšlí.) Je! Kapitola Švejka vyhodili z blázince. Všichni, kteří se do té situace s covidem pletou, a nevědí, o čem mluví, tak by je měli strčit do blázince.
LN: Setkal jste se někdy s někým, kdo Švejka nesnáší?
To jo. Ale většinou zase mají rádi povídky. Pardon, dámy to tak nevnímají, protože nemůžou. Ne každej tomu humoru rozumí. Ale mají rádi ty haškovské happeningy. Švejk se má číst tak, že otevřete kdekoli a čtete. Dáte si kousek. Nebo vás k tomu přivede ten film s Hrušínským.
LN: Které filmové ztvárnění Švejka se vám líbí nejvíc?
Mně se líbí všechny. Já nejsem odborník na Švejka. Já jsem Hašek.
LN: Když řeknete Já jsem Hašek, a ještě mu jste tak podobný, napadne lidi to spojení? Ptají se vás, jestli nejste příbuzný?
Někdy jo, někdy ne. Ale spíš je napadne Dominik Hašek. To jsem byl v Polsku, byl jsem zrovna na hotelu v Krakově, když jsme vyhráli Nagano. Zrovna jsem se sprchoval. A teď přijela televize z Varšavy, přátelé mě vyburcovali, já ještě mokrou hlavu, seběhnu dolů a tam televize, světla. A jestli prej nejsme příbuzný. My jsme tam natáčeli takovou estrádu, srandu o Švejkovi. Říkal jsem jim, to by bylo super, kdybychom byli bratři, ale já zatím hokej nehraju.
LN: Kdybyste mohl se svým dědou jít na pivo, na co byste se ho zeptal?
(Dlouho přemýšlí.) No vidíte, to mě nikdy nenapadlo... Já bych snad oněměl! Po třetím pivu už bych se cítil mírně rovnocenným partnerem v rámci mírného pokroku v mezích zákona a po delší době by se ze mě stal úplnej blbec – a to už bychom si rozuměli velice dobře. Jak říkal Švejk: „Já se v tom vyznám, já byl jednou za noc v osmadvaceti místnostech. Ale všechna čest, nikde jsem víc neměl než nanejvýš tři piva.“ Co bych se ptal? Nejspíš bych řek: „Dyť já tě znám!“ Ten člověk je prostě ve vás.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
