Nevěděl jsem, jestli je lockdown města sci-fi, nebo si dělají srandu, vzpomíná starosta Litovle
Viktor Kohout
| foto: Stanislav Heloňa,
MAFRA
Premium
Litovel -
Z loňské první vlny pandemie snad nejvíc utkvěla v paměti uzavřená města na Olomoucku, mezi nimi i Litovel. Od výskytu prvních případů onemocnění covidem – v Litovli jich tehdy bylo 25 – uplynul rok.
Bůh jako by loni seslal na Litovel všechny zkázy světa. Bylo 16. března 2020. Kohout ještě nekokrhal, na to bylo brzo. Zato Viktor Kohout, starosta města na Olomoucku, měl napilno. Od předchozího večera čekal na pokyn krizového štábu u telefonu, aniž by tušil, co se bude dít. Ve tři ráno konečně zazvonil.
„Chvíli jsem si říkal, jestli je to sci-fi, nebo jestli si dělají srandu, nebo zda je to vážně,“ vypráví téměř po roce Kohout. Telefonát byl z krizového štábu Olomouckého kraje a zpráva, kterou starosta obdržel, byla o úplném uzavření města. S okamžitou platností. Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně, ale tehdy bylo v Litovli 25 (!) potvrzených případů nového typu koronaviru. Až během následujících hodin se potvrdily další, na Litovelsku i Uničovsku jich tak bylo dohromady kolem 40.
„Už předtím jsme sledovali, jaké je to v Itálii nebo ve Wu-chanu, a nikdo netušil, že první města, která budou mít v tu dobu velký výskyt toho onemocnění, budou zrovna Litovel a Uničov. Dnes se tomu všichni diví, ale v té době byly dva případy neskutečný problém a poplach. Lidé se báli,“ vzpomíná Kohout. To vše říká v době, kdy v Česku denně přibývá kolem 15 tisíc lidí s potvrzeným covidem.
Svoji vlastní karanténu si Litovel tehdy zřídila již o týden dříve. Zavřely se mateřské školy, sportovní haly, bazény. Nestačilo to. Následná uzavírka, o níž se rozhodlo jinde, přišla zčista jasna. Kohouta prý nic takového ani nenapadlo. Ještě brzy ráno se uzavřely dopravní tepny vedoucí do města. Železniční zastávky pomyslně zmizely, jako by byly ze světa Harryho Pottera – vlaky jen projížděly. Časem se nad městem začal ozývat i vrtulník, který po několika udáních začal hlídat lesní cesty.
Nastal blázinec. Lidé, kteří chtěli jet mimo město do práce, se najednou nikam nedostali. A opačně – na radnici drnčely telefony, protože volali šéfové podniků, kterým zaměstnanci nedorazili do práce. „Když jsem se za čas podíval na výpis, zjistil jsem, že jen za první den jsem měl 560 hovorů a kolegové z krizového štábu na tom byli podobně,“ líčí Kohout.
První dny byly ve znamení shánění ochranných pomůcek a také dobrovolníků, kteří by zaskočili, například v prodejně potravin, jejíž prodavači zůstali za hranicemi Litovle. První dny byly také potíže s testováním příznakových pacientů, kteří byli doma nervózní. Vše se zlepšilo až asi po sedmi dnech díky polní ambulanci.
Čekání s nebožtíkem
Dodavatelé sem sice mohli, jenže někteří se báli. Neměli ochranné pomůcky. Problémy byly i s tříděným odpadem, který se vyváží mimo území města. Stejně tak i s roznášením důchodů – chyběly doručovatelky. „To by člověk nevěřil, kolik lidí žije ze dne na den. Jakmile nedostane důchod, druhý den je vyřízený,“ líčí starosta. A problém byl zpočátku i s lékaři, někteří byli v karanténě, ti odborní někdy přerušili na čas svoji činnost. Lékař byl přitom skoro to jediné, ke komu se Litovelští dostali. Do parku na procházku? Na svou vlastní zahrádku v osadě? To vše jim bylo zapovězeno.
„Čekali jsme dokonce s nebožtíkem, než se podaří pohřebákovi dostat respirátor.“ Proboha! Jak dlouho? „Naštěstí jen několik hodin,“ povídá starosta. A své si užil také na hranici města, když vyjel převzít roušky. „Nemohl jsem ani vylézt z auta. Když jsem pootevřel okénko, začali na mě křičet: Zavři to! Zavři to! Musel jsem se smát,“ vzpomíná.
Nakonec si vše sedlo a Litovel vešla do paměti jako město, jež neklesá na mysli. Snad každý pamatuje videa sídlištěm projíždějících sanitek a desítky lidí tleskajících záchranářům a sobě navzájem z balkonu. Ostatně celý integrovaný záchranný systém si vedení města chválí dodnes. Litovelští začali ve velkém používat sociální sítě a místní rozhlas, což se ukázalo jako poměrně snadná cesta, jak nejlépe komunikovat. Děti si tu ve skupinách hrály na dálku hry. Šily se také roušky. A do Litovle chodily z celé republiky balíky, třeba s hračkami nebo s krmením pro domácí mazlíčky.
I tak starosta říká, že lidé byli zlomení, nechápali, co se stalo, cítili nespravedlnost. K dispozici měli Litovelští i psychology. Vzedmula se ale velká solidarita. Dobrovolníci a místní charita vozili nákupy i ochranné pomůcky. Zatím zadarmo, nákupy se fakturovaly až za měsíc. A podle starosty nezůstal nikdo dlužen.
Z tehdejší třicítky nakažených vytrasovala hygiena až tisícovku dalších kontaktů. Mezi nimi byli i lyžaři z Rakouska. Povinná karanténa po návratu se tehdy vztahovala jen na sever Itálie.
Viktoru Kohoutovi, který zajišťoval chod uzavřeného města, tehdy na covid vážně onemocněl tatínek. Nedostal se k němu, což byl ostatně případ i dalších lidí.
Těch nejdelších 14 dní nakonec uplynulo a město se zase otevřelo. Lidé se přesto ještě dva další týdny chovali opatrně, k životu se město probouzelo postupně. Přišlo i jakési stigma. Lidé se vraceli do práce, ale do kolektivu, který je najednou nechtěl přijmout. Některým doporučovali dovolenou. Jiní si stěžovali na to, že když se chtěli objednat k lékaři mimo region, bylo jim řečeno, ať přijdou později. Trvalo to až do léta, kdy se turismus obnovil. V Litovli však penziony i nadále zely prázdnotou.
Kýžená kolektivní imunita nepřišla. Když tu v květnu probíhalo masivní plošné testování na protilátky, očekávaných pět procent nakažených se nedostavilo. Nakonec měli v desetitisícovém městě asi 130 případů.
Přírůstek populace? Nic moc
Litovel si však neoddechla ani v létě. V červnu přišly deště a s nimi za čas i obava z povodně. Voda se tu nakonec nevylila. Přivolala ale komáry. Rok 2020 se tak do místní kroniky zapsal i kvůli komáří kalamitě, která přišla po 15 letech. Ani ne pár měsíců od uzávěry tak místní sice mohli ven, raději však zůstávali doma.
V prosinci se na náměstí Přemysla Otakara rozsvítil vánoční strom. Dostal symbolické jméno Naděje a Litovelští jeho rozsvěcení opět sledovali především na dálku. A stejné jméno má i nová cyklostezka mezi postiženými městy Litovlí, Červenkou a Uničovem.
„Dneska by nás už nezavřeli. S postupem času ale musím říct, že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Je to hrozné a nepopulární, ale je za tím také spousta zkušeností, víte, na koho se spolehnout. Ti, o kterých jste si mysleli, že jsou nepřátelé, pomohli. A asi to mělo i smysl, protože pro celou republiku to tehdy mohlo dopadnout jinak,“ míní starosta Kohout.
Ten v listopadu a v prosinci bedlivě sledoval, jaký měla uzávěra vliv na přírůstek populace. Nic moc: ve srovnání s předchozím rokem přibyly čtyři ratolesti. A kolik má dnes město na Olomoucku nakažených? Ani ne dvakrát tolik, co první den uzávěry – sedmdesát.
V Praze se mezitím rozhoduje o dalším, tentokrát celorepublikovém lockdownu. Ani v Litovli už ale nejspíš nebude tak přísný jako loni na jaře, kdy na březnové dny slunce hřálo neobvykle silně. Ovšem jen do oken.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
