ČERNODRINSKÁ: Šulda, dvě stě párů bot a nekonečný drobky

„Protože jsem holka.“

„Já vemu hřebík, já ti ho tam přitluču, bude ti držet!“ 

Rozpravy s mým tříletým synem. Musím říct, že v tom má docela jasno. Kdyby to bylo takhle jednoduché… Kdyby mi toho šuldu přitloukl, tak bych se klidně na jeden den chtěla stát mužem. Mohla by to být sranda. Někdy přemýšlím, jak ty ženské a mužské světy fungují a jak vzdálené občas jsou. Pro příklad uvádím pár “drobnůstek” z našeho života.

ON

• koš na prádlo - taková proutěná věc v koupelně, vedle pračky. Pro mýho kluka je to asi něco strašidelnýho, páč víko tohodle předmětu nikdy neotevře a špinavé věci raději nechává před košem na zemi.

• drobky - asi si je na lince nechává na horší časy. Že by zero waste?

• hospoda, kamarádi - na otázku, jestli může po pátý v týdnu do hospody nebo za kámošema (teď trošku tedy utlumená vládními nařízeními) používám rafinované ženské: „Jasně lásko, běž si kam chceš”. Jakože - my ženy víme, jak to myslím! V reálu Šimon zaklapne dveře a je to.

• odpadky - třídíme je všichni, ale kdo je pak vyhazuje, to je záhada.

• vařím, čili jsem - doslova všeobjímající a všude. Pak přijdu já a heslo se změní na uklízím, čili jsem.

• vysavač, mop, prachovka - nevím, dál.

• vysavač, mop, prachovka - Šimone, pořád nic?

Já nevím jak vy ostatní, ale já jsem třeba strašně do pohody holka. Myslím, že musí být radost se mnou žít. Tady je pár postřehů, který poukazujou na to, jak cool jsem.

ONA

• otázky - jsem tlustá? Celý rozhovor vypadá takhle: Šimone, jsem tlustá? Ne. Jako opravdu? Jasně, že vopravdu ne. A tys bys mi to řek? Jo. A proč mluvíš takhle úsečně? Nemluvím. Vidíš, už zase. Takže jsem tlustá.

• hormony - jako já jsem naprosto vyklidněná, jen jsem třeba během šestinedělí pozvala Šimonovy kamarády z Ostravy k nám domů a pak jim nechtěla půjčit můj skleněný džbánek na pití (protože je můj) a ptala se Šimona, co dělají ty cizí lidi u nás doma? Sprostá slova - nezvládám stres a když se mi to nakupí, potřebuju akutně vykřiknout něco sprostýho. Naposledy jsem svý tchýni řekla něco jako “co to je za pí..vinu”, když chtěla nazout mýmu synovi boty. Blbý.

• napoleon - mám metr šedesát, rázný krok a zvonivý hlas. Kecám...jen jsem často jako vosina v zadku.

• boty - ano, Šimone, já těch 200 párů bot skutečně nosím. Budu si ty boty muset oblíct asi i na ruce, abych ti to dokázala, ale to nevadí. Mohla bych pokračovat dál a dál, ale ráda bych si některý vady charakteru nechala pro sebe. Kdyby si ještě někdy někdo o mě chtěl náhodou opřít kolo...víte jak, pro jistotu. Ono je dobře, že jsme každý jiný - že třeba můj dvoumetrovej kluk má rád romantický filmy, já si zas užívám řízení aut, ale bojím se pavouků a neumím nasekat metrák dříví, ani jít potmě do lesa hledat zraněnou srnku. A taky nemám takovýho kníra, zaplať pánbůh.

Takže šulda nešulda, carpe diem!