Velká výstava ve Valdštejnské jízdárně. Toyen je stále aktuální, říká kurátorka Národní galerie
Anna Pravdová
| foto: Salim Issa
Premium
Rozhovor
Jméno Toyen určitě zná i ten, koho jinak výtvarné umění docela míjí. Kurátorka Národní galerie Anna Pravdová (47) připravila ve spolupráci s Annabelle Görgen-Lammers z Hamburku a Annie Le Brun z Paříže rozsáhlou výstavu o nejvýraznější představitelce česko-francouzského meziválečného umění. Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová (1902–1980), už navždy zůstane symbolem tvůrčí i osobní svobody. Nová výstava se otevře 9. dubna ve Valdštejnské jízdárně, byť možná zatím pouze virtuálně.
Proč uvádíte výstavu o Toyen pod názvem Snící rebelka?
Hodí se to k ní. Celou generaci umělců, která měla blízko k surrealismu, sen velice zajímal a inspiroval. Zároveň byla nezávislou bytostí, proto ta rebelka. Už jako velmi mladá odešla z rodiny a pohybovala se v anarchistických kruzích. Zřekla se civilního jména Marie Čermínová, zvolila si pseudonym Toyen, aby se zbavila koncovky -ová, aby nebyla ničí: ani dcera, ani žena. Odmítala předem očekávatelné role, zavrhla vše, co se u tehdejších žen předpokládalo. Její svobodomyslnost se projevovala i v tom, jak od mládí odvážně tvořila. Třeba její obraz Polštář, který namalovala v devatenácti letech, je erotickou scénou z nevěstince. Svobodomyslnost Toyen někdy vede k dezinterpretacím, že byla transgender a podobně. Nic o tom nevíme. Nebyla ani feministkou, byla sama za sebe, i když samozřejmě s respektem ke každému. Proto nám přišlo, že Snící rebelka ji vystihuje.
Autor:
Olga Myslivečková
Vymyslela jste jej sama?
Navrhla jsem jej a spolu s kurátorkami Annabelle Görgen z Hamburger Kunsthalle a Annie Le Brun z Musée d‘Art Moderne de Paris – Paris Musées jsme o něm dost diskutovaly. Chtěly jsme, aby co nejvěrněji vyjadřoval osobnost Toyen. I když v němčině a ve francouzštině nepůjde o doslovný překlad, zachová si obsah.
Výstava se přestěhuje i do Německa a do Francie?
Musím přiznat, že iniciativa uspořádat Toyen výstavu přišla z Německa, několik let o to usilovala historička umění Noemi Smolik, protože Toyen není v Německu moc známá. Hamburské muzeum souhlasilo a nápadu se ujala Annabelle Görgen–Lammers, která jej prosadila. Ta oslovila nás a společně jsme pak oslovily Paříž, kde Toyen, ačkoliv v ní žila půlku svého života, neměla nikdy reprezentativní samostatnou výstavu.
Není to „ostuda“?
Myslíte to, že iniciativa přišla zvenčí? Není. Naopak. Je to pocta české umělkyni. My bychom s výstavou přišli také, ale o něco později. Stále je zde v povědomí rozsáhlá výstava Toyen, která se konala v roce 2000 v domě U Kamenného zvonu. Na druhou stranu si uvědomuji, že mezitím vyrostla celá generace, která její obrazy tehdy nemohla vidět. Především pro ně bude výstava zajímavá a objevná, protože dílo Toyen je stále aktuální.
V čem pro ně bude objevná?
V její velké svobodě, erotických motivech, ve velmi zajímavé práci s přírodou, s neorganickými tvary… V celé její surrealistické poloze, která je u Toyen velmi ojedinělá. Už „hlavní“ teoretik surrealistického umění André Breton ji považoval za velmi originální umělkyni v surrealistické skupině. Například způsob, jakým reagovala ve své tvorbě na druhou světovou válku, je v celosvětovém měřítku naprosto ojedinělý. V souboru kreseb Střelnice dokázala zachytit, jak působí hrůzy války na naše podvědomí, jak hluboké rány působí nejen na fyzické, ale i psychické úrovni. Jak ničí dětskou nevinnost, již zobrazuje pomocí rozpadlých dětských hraček v poničeném prostředí. V cyklu Schovej se, válko! zase velmi působivě vyobrazuje živá zvířata jenom jako pohybující se kostry. Opět tak vyjadřuje hlubokou ránu uvnitř samotné přírody.
Nakolik se výstava bude lišit od té v roce 2000, která byla tehdy považována za hit letní výstavní sezony?
Určitě bude srovnatelná. Po dlouhé době se tady objeví originální díla z celého světa, jejichž výběr podtrhne jednotlivé etapy malířčina vývoje a rozličné polohy její tvorby.
Do domu U Kamenného zvonu se podařilo dovézt obrazy z jedenácti zemí světa včetně Venezuely a Spojených států amerických. Odkud je přivezete vy?
Určitě klobouk dolů před kurátory, kteří v roce 2000 dokázali sehnat takové množství obrazů a vystavit je. My jsme na některé obrazy z USA musely kvůli covidu rezignovat, ale naopak zde budou obrazy, které se tehdy nepodařilo získat. Hodně zápůjček máme od soukromých sběratelů, hlavně z Francie, ale i z České republiky, kde se stává dílo Toyen stále častěji vyhledávaným artiklem sběratelů. Stejně tak se kvůli epidemii výstava nepřeveze do Chicaga, jak to bylo v plánu po pařížské štaci projektu. Američané ji kvůli nákaze bohužel zrušili. Některé obrazy, například ze zmiňované Venezuely, se mezitím vynořily v Česku. Díla Toyen po světě hodně cirkulují a v posledních letech se jich stále více objevuje u nás. Docela pěknou sbírku má sama Národní galerie, vedle asi sedmnácti obrazů vlastní obsáhlý konvolut ve Sbírce grafiky a kresby. Na výstavě bude přibližně sto čtrnáct obrazů od Toyen a k tomu několik dalších děl od jiných autorů. Samozřejmě také její kresby, koláže, skicáky, knížky, které ilustrovala a jichž nebylo málo. Chybět nebude ani jeden objekt — Kukelník, což je krabice na líhnutí motýlů, kterou surrealisté společně pomalovali.
Obrazy na výstavu jste sháněla sama?
S většinou sběratelů jsem mluvila osobně, i když kvůli koronaviru pak už návštěvy, hlavně v zahraničí, byly komplikované a de facto nemožné. Bylo to docela velké detektivní pátrání. Na začátku jsme sestavily docela dlouhý seznam a potom se snažily jednotlivá díla lokalizovat. Často jsme zjistily, že obrazy několikrát změnily majitele.
Obrazy Toyen se často draží na aukcích za závratné sumy. V jednom rozhovoru jste zmínila, že nemáte ráda, když článek o výstavě umělce začíná částkou, za kterou se jeho dílo vydražilo. Proč?
Na to jsem narážela při výstavě o Františku Kupkovi. Bohužel i redaktoři České televize se sháněli ze všeho nejvíc po obraze, který se krátce před mým vystoupením jako kurátorky výstavy prodal v aukci. Televizní spot začínali slovy: Je tady obraz, který se prodal za tolik a tolik milionů! Jako by obraz jenom proto, že se dražil v aukci, byl důležitější než jiný, který je součástí veřejné sbírky, a proto se na aukci objevit nemůže. Lidé bohužel tímto prizmatem často obrazy posuzují, bez ohledu na jejich skutečnou uměleckou hodnotu.
Nicméně i Toyen se v aukcích hodně prodává, nebo ne?
To ano.
O čtyřicet let mladší Annie Le Brun se s Toyen přátelila. Dozvěděla jste se o „rebelce“ něco nového?
Netušila jsem, jak Toyen ráda a hodně cestovala po celé Evropě. Existuje hodně fotografií, které vyvracejí, že stále chodila v kalhotách. Naopak ji lze vidět v elegantních šatech a kostýmech ušitých z kvalitních materiálů. Opravdu nebyla žádná mužatka. Z doby, kdy se Annie s Toyen společně podílela na činnosti nakladatelství Maintenant a krátce jim pomáhali dva mladíci, kteří milovali romantismus, ráda vzpomíná na okamžik, kdy jejich náklonost k romantismu Toyen vyprovokovala. Vyložila jim, že surrealismus, je „romantismus, který má zadek“.
Pokud vím, Annie Le Brun velmi oceňovala, když Jindřich Štyrský vydal Justinu markýze de Sade s ilustracemi Toyen...
Justinu čili prokletí ctnosti vydal Štyrský v roce 1932 v rámci Edice 69, což bylo v té době, jak Annie zdůrazňuje, velice moderní a odvážné. Upozorňuje, že kniha není pouze „afrodiziakem“, je nutné chápat ji i jako filozofický traktát.
Myslím, že to bylo na výstavě Štyrského v roce 2007 také v domě U Kamenného zvonu, kde byl nainstalován intimní kabinet Edice 69, kam měli vstup jen zletilí. Jak vy se vypořádáte s erotickými kresbami Toyen?
Za „oponu“ je nevykážeme, ale budou umístěny tak, aby se jim ten, kdo chce, mohl vyhnout, tedy včetně paní učitelky se školáky.
Získala jste při přípravě výstavy intimnější vztah k Toyen jako umělkyni?
Určitě. Vždyť se výstava připravovala od roku 2016! Za tu dobu k ní přátelské pouto musíte získat. Vnímám více provázanost celé její tvorby od raných děl až po ta poslední. Do jaké míry je prosáknuté tolik zmiňovanou erotikou, která ale není prvoplánová. Annie Le Brun na to upozorňuje i v katalogu k výstavě, erotiku je nutné chápat u Toyen v širokém měřítku. Hledat ji i v přírodě, v životadárnosti, v přírodním bujení, v rozpínavosti, v divokosti…
A pokud jde o její osobní život?
O soukromém životě Toyen toho moc nevíme a už se asi nedozvíme. Myslím, že to ani není nutné. Toyen přesto není člověk, kterému bych nerozuměla nebo který by byl pro mne záhadný, i když nikdy o sobě moc nemluvila ani nepsala. Ve dvojici Štyrský–Toyen roli teoretika plnil vždycky Štyrský, Toyen jednala více intuitivně. To se projevilo, když spolu vytvořili začátkem třicátých let nový malířský směr artificialismus, který pracuje s podvědomím, s volnými asociacemi, se vzpomínkami a směřuje k imaginativní malbě.
Máte některý obraz od Toyen zvláště ráda?
Těžko bych jeden vybrala. Je jich víc. Mám ráda některé obrazy z jejího raného období, kterým se nešikovně říká naivní. Jsou to obrazy z cirkusů, z kabaretů, z pouličních scén. Jsou z doby, kdy se vydala na přelomu let 1924 a 1925 na několikaměsíční cestu po Francii se skicákem a zaznamenávala si vše, co ji zaujalo. Pouliční polykače mečů, klauny, tanečnice… Výjevy ji inspirovaly k mnoha obrazům, které mají blízko k tvorbě celníka Rousseaua. Mezi ně patří například Cirkus Conrado. Pak jsou to určitě už zmiňované grafické listy, které vytvořila za války. Velmi zajímavé je i její období artificialismu, ale i díla z vrcholného období surrealismu. Z každého jejího období bych si dokázala vybrat obraz.
Do jaké míry ovlivnilo koncepci výstavy, že je určena mezinárodnímu publiku?
Kdybych ji dělala jenom pro Prahu, asi bych zasadila její dílo daleko více do kontextu s uměleckým sdružením Devětsil, surrealistickou skupinou u nás, s pařížskou surrealistickou skupinou, vybrala bych více děl jiných umělců a hledala mezi nimi paralely.
Nejen bez Jindřicha Štyrského, ale i dalšího blízkého přítele, básníka, výtvarníka a filmaře Jindřicha Heislera, jste se snad obešla?
Samozřejmě budou na výstavě zastoupeni. Vždyť setkání s Jindřichem Štyrským bylo pro Toyen osudové: až do jeho smrti tvořili nerozlučnou dvojici, stali se z nich umělečtí partneři, kteří se navzájem ovlivňovali a respektovali. Ani Jindřich Heisler, kterého za války Toyen ukrývala ve svém bytě na Žižkově, protože byl židovského původu, nebude chybět. Na výstavě se objeví i další její přátelé, i když ne tak výrazně, jak by mohli. Pro srovnání s její tvorbou by se nabízelo například zapůjčení velkého obrazu francouzského surrealistického malíře Yvese Tanguyho, my budeme mít jeden malý. Jde ale o výstavu putovní, jejímž cílem je ukázat evropskému publiku především tvorbu Toyen, což jsem respektovala a není to vůbec špatně. Navíc všechna díla budou na cestě přes rok, což je pochopitelně i hodně finančně náročné a bylo by problematické si na tak dlouho zapůjčit díla Maxe Ernsta, Tanguyho či jiných autorů.
Říkala jste, že pro Němce bude Toyen objevem. Kdo se o ni nejvíc zajímá?
Samozřejmě Češi, Francouzi, ale také Američané. Dostávám hodně dotazů právě ze Spojených států – hlavně od mladých lidí, kteří píšou diplomové nebo doktorandské práce. Je pro ně atraktivní jako žena–umělkyně. I u nás stále budí pozornost a myslím, že ještě dlouho bude aktuální.
Vnímají i dnes Francouzi, že k nim v první polovině dvacátého století přijížděli hojně i čeští umělci?
École de Paris je stále pojem, i když pro někoho už zastaralý. Francouzi vědí, že Pařížskou školu tvořila komunita umělců hlavně ze zahraničí. Uvědomují si, že Paříž byla v meziválečném období uměleckým centrem – a že už není. Po Paříži štafetu převzal New York a dnes už se nedá ani o jednom centru mluvit.
Posadila byste se raději do Národní kavárny v Praze vedle Toyen, Štyrského, Nezvala či Seiferta, který je podle jedné z verzí autorem pseudonymu Manky Čermínové, když jí na ubrousek napsal Toyen, nebo do Rotundy na Montparnassu vedle Toyen, Bretona, Éluarda či Péreta?
Obé jsou to skvělé společnosti, přesto bych si asi vybrala Montparnasse. Jindřich Štyrský před odjezdem do Paříže říkal Nezvalovi, ať jede také, že na nábřeží může potkat Picassa, což se mu u Vltavy nepoštěstí. Být tehdy v Paříži bylo inspirativní nejen pro malíře a literáty, pro kohokoliv.
Uvidí návštěvníci výstavy i film Jana Němce Toyen?
S Národním filmovým archivem připravujeme několik večerů věnovaných Toyen a filmu. Víme, že Toyen měla film velmi ráda, téměř každý den navštěvovala kino, byla „filmovou bulimičkou“. Zajímal ji každý druh „spektáklu“. Promítat se budou hlavně snímky, které měla ráda a které nějak souvisejí s jejím mentálním nastavením. Třeba Ostrov pokladů, který si oblíbila stejně jako knížku od Roberta Louise Stevensona. Inspiroval ji k namalování obrazu Ať teče rum.
Na rakvi s mrtvolou patnáct chlapů chlastá, johoho, ať teče rum …
Možná by někdo očekával spojení Toyen s Bunuelem, který měl blízko k surrealismu, ale vybíráme filmy, které mají blízko k myšlenkovému prostředí Toyen a celé pařížské surrealistické skupině. Třeba film Peter Ibbetson s Garym Cooperem a Ann Harding, který označil André Breton za „triumf surrealistické myšlenky“ a staví jej na roveň Bunuelova Zlatého věku. Na základě filmu Podsvětí Šanghaje zase hráli surrealisté hru na „jeho iracionální rozšíření“, což znamená, že rozvíjeli dál, co film neukazuje, například kam vedou dveře v té a té scéně a tak dále. To vše samozřejmě imaginativním způsobem.
Počítáte s tím, že se výstava nemusí otevřít?
Věříme, že se otevře, ze začátku třeba v omezenějším provozu. Připravujeme různé vstupy i do virtuálního prostoru, kam bychom mohli přinášet například krátká videa o jednotlivých dílech a podobně. Původně jsme v Praze chtěli připravit velkou konferenci, což vzhledem k situaci samozřejmě nemůžeme. Doufáme, že některé přednášky se přesunou do virtuálního prostoru, kam by mohli „přijet“ i kolegové z Francie a USA.
Národní galerie při příležitosti Rembrandtovy výstavy v Paláci Kinských pozvala mezi obrazy tanečníky z Národního divadla, kteří se nechali inspirovat láskyplným vztahem mezi malířem a jeho manželkou Saskií van Uylenburgh. Vy tanečníky nepozvete?
O tom neuvažujeme. Málokdo ale ví, že Toyen měla velmi ráda nejen film, ale také jazz. Večer jazzu, ať už naživo, nebo virtuálně, bychom nabídli rádi a kolegyně z lektorského oddělení na tom usilovně pracují.
Máte za sebou výstavní maraton. Retrospektivní výstavu Františka Kupky, výstavu Josefa Šímy, expozici Bonjour Monsieur Gaugin, výstavu První republika, která stále běží ve Veletržním paláci, teď Toyen. Co bude dál?
Z česko-francouzského prostředí, které mapuju, mi zbývají konzervativnější tvůrci. Jsou to malíři, kteří byli ve dvacátých letech minulého století v Paříži mnohem známější než Kupka, Šíma nebo Toyen. Patří mezi ně Otakar Kubín, František Zdeněk Eberl či Jiří Kars.
Studovala jste na Sorbonně dějiny umění. Přivedla vás k umělcům znalost francouzštiny?
Do Francie jsem odjela studovat jazyk. Jak se říká, z náhlého hnutí mysli jsem se přihlásila na dějiny umění místo na jazyky. Možná někde z podvědomí vyplula vzpomínka na dědečka Václava Holuba, který byl malíř a jako malou mě vodil na výstavy. Dědeček zemřel, když mi bylo dvanáct let. Učil mne také malovat. Možná kdybych se malbě víc věnovala… Ale to už jsou jen dohady. Nakonec jsem se k umění dostala oklikou přes teorii. Dějiny umění jsem studovala střídavě v Paříži a na Univerzitě Karlově. Na doktorandskou práci Čeští umělci ve Francii za první republiky jsem měla dva školitele. Jednoho na Sorbonně a druhého tady.
Ve Francii jste pracovala také jako kurátorka. Kde?
Bylo to v Muzeu výtvarných umění v Dijonu. Byla jsem spíše asistentkou kurátora, protože v té době musel mít ve Francii kurátor francouzskou národnost. Od počátku mi svěřili relativně velkou zodpovědnost a zároveň jsem tam v roli asistentky vnímala velký respekt, s nímž se tady člověk často nesetká ani v pozici kurátora. Vážili si toho, co umím. Shodou okolností připravovali zrovna výstavu zaměřenou na české umění, hodila se jim proto i znalost češtiny. Byla to pro mě důležitá zkušenost.
Jaké jsou současné trendy v prezentování výtvarných děl?
Co máte na mysli?
Když jsou například ve Fóru Karlín představována slavná díla francouzských impresionistů multidimenzionální výstavou s 3D zvukem.
Originál nic nenahradí. Instituce, jakou je Národní galerie, by podle mě něco takového dělat neměly.
Nepřiblíží se tím umění běžnému divákovi?
O tom, jak zpřístupnit výstavy divákovi, se vedou debaty – a názory se různí. Myslím si, že přílišné podbízení se by naopak mohlo vadit kultivovaným návštěvníkům, kteří si chtějí v klidu užít kontakt s originálem a nepřejí si, aby je rušily zvuky a hýbací obrázky. Lidem méně zasvěceným nebo mladším lze nabídnout klíče, jak dílům porozumět. Od toho tady máme skvělé lektorské oddělení, které nejen připravuje doprovodné materiály k výstavám, ale jeho lidé jsou schopni výstavou návštěvníka provést.
Znáte Úsměvnou galerii?
Ne.
Jde o francouzský dokumentární cyklus, který v krátkých vtipných skečích přibližuje slavná malířská díla. Například uprostřed obrazu Parketáři alias Hoblování podlahy od Gustava Caillebotta tři herci skutečně hoblují podlahu. To vám také vadí?
Pokud je to uděláno citlivě, může to vzbudit zájem o konkrétní dílo. Tímto způsobem lze s díly, opět zdůrazňuji slovo citlivě, pracovat tak, aby pak měl divák chuť se jít podívat na originál a lépe mu porozuměl.
Posíláme výstavu o Toyen do zahraničí. Jak se díváte na „dovoz“ výstav k nám?
Jednu dobu to byl trend, že jsme přiváželi do Národní galerie hotové výstavy a tvářili se, že jsme světoví. Myslím si, že světovost spočívá v tom, když tvoříme výstavy se zahraničními partnery společně. To je zrovna případ výstavy Snící rebelka. Navíc ji otevíráme první – a to je prestižní. Nemusí jít ale vždy o českého umělce. Máme u nás bohaté sbírky a umělecká díla, která můžeme světu nabídnout. Nemáme se za co stydět.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
