Co urychlí stařeckou demenci? Neurochirurg Beneš nejmladší odpovídá na to, čím si poškozujeme mozek
Premium
Špičkový neurochirurg Vladimír Beneš, už třetí v řadě slavné neurochirurgické dynastie, o šťourátku v mozku, hezkých operacích a taky o tom, jak si člověk může urychlit stařeckou demenci. Jméno nového přednosty je na vstupních dveřích Neurochirurgické kliniky dětí a dospělých 2. LF UK a Fakultní nemocnice Motol ještě jen provizorně přelepené. Vladimír Beneš nejmladší se této funkce ujal na začátku října.
Zatímco dělat rozhovor s jeho otcem Vladimírem Benešem prostředním je pro novináře čirým potěšením, protože prvotřídní neurochirurg je pro média jako stvořený, jeho syn Vladimír Beneš nejmladší je sice už také vynikajícím neurochirurgem, ale z novinářů je spíš v rozpacích. Odpovídá co nejstručněji a viditelně se mu uleví, když „mučení“, hlavně fotografování, skončí.
Otcovu vášeň pro brouky sice nezdědil, má ale ve své motolské přednostenské pracovně velké terárium s hadem Čendou, kterého se nám pokoušel představit jako „prudce jedovatého křížence mamby a kobry“. No, já bych to možná spolkla i s navijákem. Kolega fotograf ale řekl: „A není to spíš korálovka?“ Takže sice škrtič, ale pochovat si ji můžete.
Psal jste mi, že jste včera měl v programu „svízelnou“ operaci. O co šlo?
Desetileté dítě s nádorem v oblasti zadní jámy. S kolegou jsme ten nádor téměř celý vyndali. A teď čekáme, co nám řeknou z histologie. Pak se uvidí, co dál. Jestli budeme ještě něco doresekovávat (vyřezávat), nebo se na to jenom koukat.
Operujete rád?
Samozřejmě. To je přece důvod, proč to člověk dělá.
Takže je pravda, že každý chirurg by operoval ve dne v noci? Co je na tom vlastně tak atraktivního?
Některé operace jsou vyloženě hezké. Mají jasnou anatomii, jasně dané struktury, pohybujete se v čisté krajině. A to pak dělám moc rád, je to fakt pěkné.
Hezké operace? Chcete říct, že je vnímáte i esteticky?
Jistě. Chirurg by to neměl mít zakrvácené, neměl by mít nepořádek v operačním poli, jenom pak z toho může mít radost. Ale především operujete proto, abyste lidem pomohl. Ať už od bolesti, nebo ke zlepšení jejich neurologického stavu. A ono je taky hrozně příjemné vidět pak ty lidi druhý den po operaci, jak se zlepšili. Fakt super pocit. Pamatuju si třeba na prvního asi dvouletého klučinu, kterého jsem tady v Motole operoval. Šel jsem se na něj podívat druhý den – a on vesele poskakoval v postýlce. A já tam stál, koukal na něj a měl jsem z toho, musím se přiznat, skoro slzy v očích.
Musí to být adrenalin, operovat někomu mozek...
Ano, je. Někdy až moc, když se něco zkomplikuje. Pak jde o to, i v takové situaci udržet klid, zachovat chladnou hlavu, nepanikařit. A není žádnou ostudou někoho si zavolat na pomoc. Xkrát jsem takhle šel někomu pomoct – a xkrát přišel někdo pomoct mně. Tak to prostě je. Protože v neurochirurgii není nejdůležitější být ten nejlepší, nejdůležitější je, aby dobře dopadl pacient, který vám dal důvěru.
VLADIMÍR BENEŠ (42)V roce 2004 promoval na 2. lékařské fakultě UK v Praze, absolvoval šest studijních pobytů v zahraničí. Nastoupil na neurochirurgii liberecké nemocnice, kde působil až do loňského podzimu. Od října 2020 je přednostou Neurochirurgické kliniky dětí a dospělých 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol. Je členem České neurochirurgické společnosti a European Association of Neurosurgical Societies. Publikuje a přednáší. Je ženatý, má dvě dcery (Elišku a Zuzanku), jednovaječná dvojčata. Neurochirurg by měl mít zdravé sebevědomí, na druhou stranu taky musí vědět, kde jsou jeho limity, protože je odpovědný za jiné. |
O vás se říká, že si před operací děláte jakési „malůvky“, že se vám kolegové kvůli tomu i smějí. O co jde?
Možná tady nějakou malůvku i mám, ale já teda malovat neumím vůbec. Podívejte, takovýhle nějaký základní plánek operace, kterého bych se pak chtěl držet, k tomu si udělám poznámky (vytáhne ze šuplíku papír s namalovanou podivnou opoznámkovanou šiškou, zřejmě pacientovou hlavou). Ale jak říkají vojáci, ani takový základní plánek nepřežije první kontakt s nepřítelem. Takže většinou se vzápětí všechno mění podle aktuální situace. A někdy není zbytí a bez ohledu na plánek se musí hezky česky improvizovat.
Lidský mozek je prý nejdokonalejší útvar ve vesmíru. Jaký je to pocit, vidět lidem do hlavy?
Já při tom žádný zvláštní pocit nemám. Beru to jako práci. A nejlepší je, když je to už rutina. Jako někdo kouká třeba do počítače, my holt koukáme lidem do hlavy.
Liší se mozek akademika a bezdomovce?
Ne. Teda pozná se na cétéčku, že tam ten mozek v některých případech chybí, lépe řečeno že ho není tolik, kolik by ho mělo být. Ale abych z toho usoudil, že mám před sebou akademika, nebo bezdomovce, to bych si netroufl. U starých lidí je toho mozku ale míň.
Protože se scvrkává?
Ano. Já bych řekl, že atrofuje. Protože stejně jako se člověk k stáru zmenšuje celý, i jeho mozek se zmenšuje. Lebka ale zůstává pořád stejně veliká, takže to na první pohled vůbec vidět není.
Mozek neregeneruje. Co se v něm jednou udělá, nedá se už odčinit. Aspoň váš otec to takhle říká. Jak moc to neurochirurga svazuje?
Podle toho, jak a kde operujete. Jsou oblasti v mozku, kde si můžete dovolit se takříkajíc rozmáchnout, vzít toho třeba i trochu víc, například v mozečku nebo pravém čelním laloku. V těchto místech když se resekce rozšíří o půl centimetru, nic se neděje. Ale pak jsou oblasti, kde i ten půlcentimetr může znamenat velký průšvih, můžete tam snadno pacientovi uškodit. Na to dnes máme různé techniky, které nám řeknou, jestli nejsme příliš blízko důležitých center či důležitých drah, které sestupují do míchy. Když se k takovým místům moc přiblížíme, v ten moment nás kolega, který na sále monitoruje naše činění, varuje, abychom dál nepokračovali. Dělají se také takzvané awake kraniotomie (operace za bdělého stavu pacienta), kdy pacienta v jedné části operace probudíme a zjišťujeme, jak daleko jsme od řečových center. Hybnost končetin, hlavové nervy i ostatní nervy, to velmi dobře umíme během operace
Máte někdy strach, když jdete operovat?
No ježiš! Ne pokaždé, ale není nic výjimečného mít trochu strachu. A myslím, že je to i dobře, protože když má člověk strach, je opatrnější. Já rád říkám, že není malých operací. I operace karpálního tunelu, která je pro chirurga banální výkon, když se neudělá dobře, může mít velký vliv na pacientovu kvalitu života. Takže člověk by k tomu měl vždy přistupovat s pokorou.
Od podzimu šéfujete klinice, kterou v 70. letech zakládal váš dědeček Vladimír Beneš nejstarší (zemřel v úterý 20. července - pozn. redakce). Našel jste tu po něm ještě nějakou osobní památku?
Dědeček to tu zakládal v roce 1978. Taky jsme teď získali pořadatelství výročního kongresu České neurochirurgické společnosti, bude se konat v roce 2028, k padesáti letům od založení naší kliniky. A k vaší otázce: tady, kde mám přednostenskou pracovnu, tehdy dědeček pracovnu neměl, klinika se různě přemísťovala v rámci rekonstrukcí nemocnice. Ale na sále občas kolegyně vytáhnou nějaké jeho šťourátko.
Máte na mysli nějaké šťourátko do mozku?
Ano. Říká se tomu šťourátko, ale je to normální disektor (operační nástroj k preparaci tkáně).
Potěší vás to?
No jasně! A některé ze starších kolegyň dokonce dědečka ještě pamatují. Jsou tu ještě i někteří přednostové klinik, kteří ho zažili. Když bylo dědečkovi letos v lednu sto let, oběhal jsem tady některé z pamětníků a poprosil je, aby o něm napsali nějakou osobní vzpomínku. Vyšlo to pak na webovkách 2. lékařské fakulty UK.
Zajímá se ještě stoletý pan profesor Beneš o to, co se na jeho klinice děje (rozhovor vznikal v dubnu letošního roku - pozn. redakce)?
To zajímá, velmi. Pokaždé když za ním jdu, mě zpovídá. Je celej zvědavej, co jsem dělal za operace, co dělal někdo jiný... Oni jsou teď s babičkou v domově pro veterány Ústřední vojenské nemocnice. Děda je mentálně neuvěřitelně čiperný, hlava mu furt ještě pálí, ale fyzicky už to není ono. Kdežto babička, která taky nemá do stovky daleko, je pro změnu velmi čiperná fyzicky, ale špatně slyší, takže má trošku handicap.
Předal vám otec nebo dědeček nějaký rodinný neurochirurgický fígl?
O tom se špatně mluví. Člověk zkrátka od dětství nějak přirozeně přebírá tu jejich filozofii. Nevím, jestli to budu umět říct. Protože do toho patří třeba i to, že ne všechno je třeba operovat. A když už operovat, tak aby rizika té operace nepřevážila rizika přirozeného průběhu. Mít na paměti, že vždy se můžeme vrátit a udělat víc, ale nikdy už nejde vrátit se a udělat míň.
Je taky nějaká nevýhoda takových rodinných dynastií?
Nevýhoda určitě je, že všichni ode mě očekávají mnohem víc než od doktora bez takové rodinné historie. Když jsem šel na atestaci, měl jsem pocit, že všichni čekají, co zkazím. Protože vím, že jsou i tací, kteří by z mé chyby měli radost. Člověk si zkrátka musí dávat mnohem víc pozor, je pod větším drobnohledem.
Těšíte se ráno do práce?
Těším.
A na co přesně?
Víceméně na všechno. Já pořád dvakrát třikrát týdně dojíždím do Motola z Liberce, kde bydlíme. Ono to má i své výhody, protože si cestou promyslím spoustu pracovních věcí. Nebo někdy poslouchám detektivky, takže je to příjemná hodinka. V nemocnici začínáme ráno po vizitách denním hlášením – to bývá sranda. Je to taky asi ta nejintelektuálnější část našeho dne, protože člověk musí být ve střehu, aby před kolegy nebyl za blbce. Náš kolektiv je poměrně mladý a máme všichni podobnou mentalitu. Takže si rádi děláme legraci jeden z druhého, říkáme si veselé historky. Ale samozřejmě především se musí zkontrolovat, aby se dělalo, co je potřeba dělat v rámci provozu kliniky.
V liberecké nemocnici jste začal pracovat hned po promoci a prý jste dlouho do Prahy nechtěl. Proč? Abyste se vyhnul srovnávání s otcem?
Hlavně jsem nechtěl do Ústřední vojenské nemocnice, kde pracuje otec. Protože bych si připadal jako Kim Čong-il, syn „milovaného vůdce“ v Severní Koreji. Nebo možná teda spíš už Kim Čong-un.
Co vás přesvědčilo, že jste dnes v Praze?
Tak nabídku šéfovat kliniku nedostává člověk často... A tady v Motole je ohromný potenciál, přece jen je to největší zdravotnické zařízení v zemi. Stahuje pod sebe například víc než polovinu dětské neurochirurgické operativy. A v té dospělé neurochirurgii je Motol v Praze trochu ta „třetí“ nemocnice, vedle Homolky a ÚVN. Ale právě v tom je zase to lákadlo, že to člověk může jen zlepšit, když se bude snažit.
Jaký byl vlastně váš tatínek?
Jeho výchova, jak on sám říká, byla metoda „vlídné nevšímavosti“. Otec v nemocnici trávil opravdu hodně času a tak do deseti let o mně moc nevěděl. Došlo to tak daleko, že jsem za ním někdy v 80. letech chodil o víkendech do nemocnice, abych ho viděl. A nakonec jsem mu tam pomáhal s nějakou experimentální prací. Samozřejmě když jsme spolu jako rodina jeli někam na dovolenou, tak pak se nám, mně i mámě, plně věnoval. Ale když jsme byli doma, jeho práce prostě měla přednost.
Vadilo vám, že si vás moc nevšímal?
Takhle bych to zase úplně neřekl. Jednu dobu jsme třeba, a trvalo to asi dva roky, spolu každý den hráli doma o zeď ping-pong, opravdu téměř denně. Sousedka pod námi z toho byla zoufalá, protože se jí otřásal strop a padal lustr. Skončilo to tím, že jsme vymalovali.
Otcovou vášní je entomologie. Prý má doma ve skříních asi 15 000 brouků. Jak se s tím žilo? Měli jste brouky všude?
Dalo by se to tak říct. A myslím, že otec byl moc rád, když jsem se odstěhoval do Liberce, protože jsem mu uvolnil pokojíček na brouky. Občas se mu tam teda nastěhují vnučky, moje dcery, když přijedou do Prahy, ale je úplně jasné, že už je to pokoj brouků. Ale těch brouků je a bylo daleko víc: 80 až 100 jich táta vozil z jednoho výletu. Brouky má doma v krabicích nebo taky ve sklepě ve speciálním mrazáku. Tam čekají, až se jim bude moct věnovat.
Jak jste brouky snášel jako dítě?
Mě to bavilo. Sbíral jsem je tátovi, kopali jsme společně na brouky pasti. Byli jsme spolu dvakrát na broucích v Číně. A to byly pro mě hodně zábavné výlety.
Propadl jste taky entomologii?
To teda ne. Když jsem viděl brouka, tak jsem ho sebral. Ale že bych se pro brouka přetrh, to ne. Já jsem měl spíš rád to cestování, že jsme v Číně každý den někam jeli nebo si večer zašli na nějaký ten dobrý čínský žvanec.
Tři Vladimírové Benešové, tři špičkoví neurochirurgové.
Byl otec v dětství váš idol? Chtěl jste být jako on?
No... asi úplně ne. I když k rodičům dítě vždycky vzhlíží. Řekněme, že jsem si ho určitě vážil a vážím. Ale do jisté míry si uvědomuju i jeho nedostatky, třeba právě ten jeho „laskavě nevšímavý“ přístup k výchově. Nebo třeba to, že vrcholem jeho domácích prací bylo pověsit obraz na zeď. Na všechno ostatní prostě musel přijít někdo jiný. Tak tomuhle modelu já se samozřejmě snažím vyhnout.
Maminka musí být světice. Odhaduju to správně, že jste měli doma ten starý model, kdy otec žije svou prací a o domácnost i dítě se stará matka?
Je to tak. Matka se starala opravdu o všechno. Malovalo se u nás, když byl táta někde pryč. A když se přestavoval barák, byl táta v práci. Pak přišel domů, rozhlédl se, řekl jenom: „Hm, dobrý. Musím jít operovat.“ A zase zmizel.
Prý se manželkám neurochirurgů dokonce říká „neurochirurgické vdovy“...
Až tak hrozné to zas myslím není. A u mě doma už vůbec ne. Ono by to asi jinak nešlo, protože máme dvě holčičky, jednovaječná dvojčata. A první dva tři roky s nimi bylo fakt práce nad hlavu. Bylo prostě zapotřebí, abych pomohl. Ale čím jsou starší a rozumnější, je jim teď jedenáct, práce s nimi ubývá.
Když jste zmínil své dcery, nevyčítá vám rodina, že neurochirurgická dynastie Benešů vámi vymře?
Tuhle otázku dostávám. Ale myslím, že už je načase. Taky je možné, že některou z dcer bude neurochirurgie bavit, co já vím.
Jenže dědeček i otec tvrdí, že ženy v neurochirurgii vždy narazí na svůj strop.
Ano, říkají, že ženy v neurochirurgii někde narazí na strop, protože se začnou bát. Já bych to ale netvrdil. Rozhodně do toho nebudu dcery nutit. Když budou spokojené, ať dělají cokoli.
O vás se říká, že na rozdíl od svého otce, který se špatně učil a měl trojky z chování, jste byl vždy hodné dítě. Dokonce s vámi prý ani necloumala puberta...
No to byste se spíš musela zeptat matky, možná by vám to vyvrátila. Pravda je, že trojku jsem dostal až u maturity. Protože jsem se tomu moc nevěnoval. To mě vede k otázce, jestli vůbec může být neurochirurg „hodný chlapec“.
Neměl by to být spíš sebevědomý...
... syčák, myslíte?
Tak nějak.
Řekl bych, že by měl být tak trochu oboje. Určitě by měl mít zdravé sebevědomí, na druhou stranu taky musí vědět, kde jsou jeho limity, protože je odpovědný za jiné. Takže je třeba hledat další výzvy, ale vždycky taky myslet na to, aby to nikdo neodnesl.
Vrátím se ještě k mozku. Je pravda, že je na vrcholu v osmnácti letech a pak už to s ním jde z kopce? Prý potom každý den ztrácíme asi tisíc nervových buněk.
Je to tak, dokonce možná těch nervových buněk ztrácíme denně i víc.
Čím si svůj mozek můžeme nejvíc zničit? Je opravdu tak nebezpečná například narkóza?
Říká se to. Ale není narkóza jako narkóza. Šetrná narkóza, dobře vedená dobrým anesteziologem, zas tak škodlivá není. Já jsem moc rád, že tady na klinice máme dva skvělé anesteziology. Naše anestezioložka, paní doktorka Blažková, s námi dělá všechny operace dětí, tam je obzvlášť důležité vést narkózu pečlivě. Musím říct, že když paní doktorku vidím na operačním sále, okamžitě mám o kus klidu víc. Stejně tak je skvělý neuroanesteziolog pan doktor Kukla na dospělém oddělení. Samozřejmě je ideální se bez narkózy obejít. Rozhodně by neměla být jen tak pro nic za nic. Nechat se uspat jen proto, abych si nechal vyříznout mateřské znaménko nebo vyvrtat zub, je hloupost.
Ničí nám mozek alkohol?
Nějaké divoké mejdany s opilostí, to samozřejmě pro mozek dobré není. Ale jsou lékaři, kteří tvrdí, že v malé míře, to znamená sklenička červeného vína, jedno pivo nebo jeden panák, by mohl být alkohol dokonce prospěšný.
Tři Vladimírové Benešové, tři špičkoví neurochirurgové.
Co s mozkem udělá výstup na osmitisícovku?
V takových nadmořských výškách mozek trpí hypoxií (nebezpečný nedostatek kyslíku v krvi). Navíc pro horolezce to nebývá jen jeden výstup, většinou se hypoxiii vystavují opakovaně.
Jaké to může zanechat následky?
V daný moment třeba žádné. Ale může se stát, že se pak stařecká demence přiblíží rychleji. Já jsem byl na přednášce horolezce Radka Jaroše, který vystoupil na všech čtrnáct osmitisícovek bez použití kyslíku. A musím říct, že mluvil velmi dobře. Ale je mu něco přes padesát a uvidíme, jestli bude přednášet ještě za dvacet let. Samozřejmě bych mu to moc přál.
Módním trendem letošní zimy bylo otužování. A velká frajeřina je plavání pod ledem. Udělá to něco s mozkem?
No, nepomůže mu to. Na druhou stranu, když někdo plave pod ledem, je to vlastně neuroprotektivní (strategie chránící mozkovou tkáň před poškozením). Chlad, obecně nízká teplota, snižuje metabolismus mozku, takže pak toho kyslíku až tak moc nepotřebuje. Určitě bych to ale nikomu v rámci nějaké rehabilitace nedoporučoval.
A co hlavičky ve fotbale?
Ty jsou pro mozek hodně nebezpečné. V Americe na to mají celá medicínská odvětví, speciálně kvůli americkému fotbalu. Protože někteří hráči v závěru kariéry trpí chronickou traumatickou encefalopatií, říká se jí také „boxerská demence“. Zkoumají se různé typy ochranných helem. Bývá tomu čas od času věnováno celé číslo našeho odborného časopisu.
Jak moc mozku škodí kouření?
Táta by vám určitě řekl něco jiného, protože on kouří docela dost, ale kouření mozku neprospívá. Dokonce bych kouření v nebezpečnosti pro mozek asi dal na první místo. A hned na druhé ta opakovaná mikrotraumata, hlavičky ve fotbale nebo taky údery, jimž jsou vystaveni boxeři. Ale narkózu bych zařadil někam hodně, hodně na konec.
Váš dědeček jednou řekl: „My chirurgové jsme možná trošičku bezohlednější a méně emotivní než ostatní.“ Souhlasíte s tím?
Od emocí se chirurg musí oprostit. Prostě když odtud odejdu, do nějaké míry to musím hodit za hlavu. Úplně to samozřejmě nejde. Večer stejně vždy volám, jak vypadají pacienti, které jsem operoval, i o víkendu to zjišťuju. Ale je třeba to oddělit a kompenzovat. Táta má ty brouky, já mám zase kolo, v zimě běžky.
Takže po práci sednete na kolo?
Ano. Nebo jsem dřív v Liberci jezdil hodně brzo ráno. Vstal jsem ve čtyři, ujel si 60 kilometrů, pak jsem šel do práce a bylo to super. Protože vás pak ten den už vůbec nic nenaštve. No a odpoledne po práci můžete jet znovu. Teď jezdím dvakrát třikrát týdně, víc času bohužel nenajdu.
Nejde vám teď na nervy, když vás do kopce předjede důchodkyně na elektrokole?
To teda jo. Ale po rovině ji dojedu a zase předjedu. Víc mě štve, když mě předjede někdo mladší. Aby mě předjížděl dvacetiletý kluk na elektrokole, to mi přijde trošku špatně. Dneska ale všichni chtějí všechno hned a bez námahy. Za co nejmenší cenu. Nikoho nezajímá, že by se k výkonu měl propracovat. Já než ujel první závod na dvě stě kilometrů, musel jsem už mít něco naježděno. Kluk sedne na elektrokolo, a je schopen ujet klidně sto dvacet kilometrů, dokud mu nedojde baterka. Pak ji vymění a jede dál.
Je pravda, že jste si projížděl etapy Tour de France?
Ne, jel jsem jenom takový okruh po okolí. Většinou jezdím sám. A nejradši do jižní Francie, objednám si ubytování za pár eur někde v nějaké špeluňce a další den zas jedu dál, 600 až 700 kilometrů. Blbý je, když přijde liják, to se pak stane, že jedu třeba sto kilometrů v dešti. Ale jezdím tam osm let a pršelo mi zatím jen dvakrát.
Váš dědeček prý jezdil do Francie lyžovat s babičkou ještě v osmdesáti.
Je to tak. A byl úplně happy, protože měl vzhledem ke svému věku permanentku zadarmo. Vždycky už v půl deváté ráno byl na vleku jako první a končil o půl páté. Pak si dal večer dva brufeny, na noc ještě jeden a ráno další, ale pokaždé byl na svahu až do půl páté. Prý aby těm Francouzům udělal co největší škodu...
Kdy se rozhodl, že s lyžováním skončí?
Myslím, že to už mu bylo skoro devadesát. Byli s babičkou zrovna na lyžích na Špičáku a prostě si řekli, že už to pro ně není. A tak děda jednou nechal na Špičáku lyže i s botami. Jakože konec. Možná tam někde ještě pořád jsou.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
