Lidé

Kolik nejistoty dokážeme unést? Tato doba testuje naši frustrační toleranci, říká osobní kouč Pavel Moric

Fotogalerie 4

Byl špičkovým karatistou, ale jednoho dne mu přestala honba za medailemi dávat smysl. Dnes se Pavel Moric věnuje koučování, pořádá přednášky o seberozvoji a sport je stále pevnou součástí jeho života. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Premium Rozhovor

Sedminásobný mistr České republiky v karate a osobní kouč Pavel Moric o tom, co si vzít z koronavirové krize dobrého, jak unést pocit nejistoty a jaké to je, jít na kafe s Bohem.

MARIE NIČEK, spolupracovnice LN

12. května 2021 5:00

• 0 příspěvků

Pavel Moric se stal v karate mistrem ČR celkem sedmkrát. Honba za medailemi mu ale v jednu chvíli přestala stačit a začal pátrat po tom, co dalšího život nabízí. Procestoval svět, kromě karate se začal věnovat i tradičnímu čínskému cvičení čchi-kung a meditaci. 

Bohaté zkušenosti následně zužitkoval v praxi a nyní vede tréninky karate s přesahem do osobního rozvoje, pořádá veřejné přednášky na téma úspěchu a lidského potenciálu a je také osobním koučem. Ve vyčerpávající době covidové klientům radí, kde najít motivaci a radost ze života. Jeho receptem je pohyb a zkoušení nových věcí. I kdyby mělo jít jen o to, udělat denně pět dřepů.

Vyhledává v této době služby kouče víc lidí?
Přesunul jsem praxi do onlinu, účast se ale neproměnila. Spíše se témata někdy stáčejí tímto směrem. Lidé jsou unavení, frustrovaní, nevědí, co si se sebou počít. A krize zatlačila na kuří oka, která řešili už dříve v rámci svých partnerských vztahů nebo práce. Dala jim jinou perspektivu na život a mnozí si uvědomili, že spoustu věcí dělají jen ze zvyku, ale ve skutečnosti nežijí tak hezky a naplněně, jak by si přáli.

Autor: MARIE NIČEK, spolupracovnice LN

• Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Česko je magnetem pro světové filmaře. Nová ‚covid pravidla‘ pro ně zavedlo jako první v Evropě

Premium

Ve skutečnosti zažíváme pandemii, která naštěstí drtivou většinu obyvatel neohrožuje, říká bývalý guvernér ČNB

Premium

Vede je krize k převratným životním změnám?
To záleží. Někteří se ještě víc zatvrzují a drží se potápějící se lodi, dokud to jde. Pro jiné je to opravdu budíček. Lidé spolu tráví více času, který předtím neměli, zahlédnou se v jiné intenzitě vztahů a na povrch se dere spousta věcí. Dozvědí se toho třeba mnohem víc o životě svých dětí, které dřív tolik neviděli, protože byli celý den v práci, nebo zjišťují, že si s partnerem nemají co říct. Ve vztazích, které dlouhodobě nefungují, může krize být i katarze a dochází k rozchodu.

Přináší i něco pozitivního?
Samozřejmě. Dříve třeba neměli tolik času vztah živit, teď do něj ale můžou investovat – a zjišťují, že když se na něm pracuje, není to ve výsledku zas tak špatné. Lidé také říkají, že se naučili vařit, objevili spoustu nových deskových her nebo jsou kreativnější a i doma na malém písečku si dokážou najít zábavu. Taky si uvědomují, kolik dobrého toho ještě před krizí měli. Doposud to považovali za samozřejmost, skutečnou hodnotu ale pochopili až ve chvíli, kdy o to přicházejí.

Pro mnohé je na celé situaci nejtěžší ona nejistota, že nevíme, kdy a jak tohle zvláštní období skončí. Jak tohle zvládat?
Tato doba testuje naši frustrační toleranci. Ukazuje, jakou míru nejistoty dokážeme snášet, jak velká je naše motivace a jestli máme dostatečné zdroje sebepodpory pro to, abychom to zvládli. Spousta lidí v této krizi kolabuje, protože před sebou vidí jen negativní scénáře. Jiní jsou na koni. Mám třeba kamaráda, který provozuje turistickou horskou chatu a teď si k ní přibral další. Můžeme si ťukat na čelo, že na něco takového je ta nejhorší doba. Ačkoli jsme všichni ve stejné situaci, dívá se na ni jinou optikou. Konkurence je v této době menší a on věří, že tu covid nebude navždy. Někdo udělá krok zpátky, někdo naopak vpřed. Záleží, jak dobře dokáže nést rizika této nejistoty.

O krizi se často mluví jako o příležitosti. Ukazujete ji klientům v tomto světle?
Neříkám, co mají dělat, ale vytvářím prostor pro to, aby to sami zahlédli. Společně zkoumáme, co je zajímá a co by rádi vyzkoušeli. Už jen otevřít se těmto otázkám je pro mnohé těžké. Vidí jen to, co ztratili. Snažím se jim říct, že to, co nyní vnímají jako neúspěch, můžou s odstupem času chápat úplně jinak. O něco teď sice přišli, ale díky tomu třeba odstartují úplně novou a víc autentickou kapitolu svého života.

Ze všech stran slýcháme: Žij tady a teď. Co když nám ale přítomný okamžik připadá opravdu těžký?
To jsou pouze představy o přítomném okamžiku. Když se klienta zeptám, co má přesně v tuhle chvíli za problém, a on odpoví, že se rozvádí, musí platit hypotéku… Je to opravdu pravda? Ten den se mu například nestalo nic špatného, fyzicky se cítí dobře, právě si spolu povídáme, neřeší teď rozvod ani hypotéku. A on si uvědomí, že to vlastně není taková katastrofa. Je třeba brát život kousek po kousku. Ne se zasypat lavinou všech svých problémů. Naše scénáře v hlavě jsou občas daleko větší „peklo“ než situace samotná.

Kdy tato krize skončí, nemůžeme sami ovlivnit. Jak v takové situaci najít motivaci, když s bezmocí často přichází naopak pasivita?
Když se lidé odmítají posunout vpřed, díváme se na to, co se stane, když to neudělají. Nadále se budou topit ve svých problémech. A opravdu tohle chtějí? Toto uvědomění je většinou zaktivuje. Důležité je ale mít dostatečné zdroje energie. Dobré jídlo, dodržovat pitný režim, hýbat se, odpočívat. Zní to banálně, ale je to ohromně důležité! Také je vyzývám vykročit ze zajeté rutiny, zkoušet nové věci. Když řeknu manažerovi, aby došel ke svému autu obloukem, udělal pár kroků navíc nebo po cestě pět dřepů, kouká na mě jako na blázna. Pokud ale nebudeme věci dělat jinak a nově, stanou se z nás rigidní roboti a nic nového v životě nezažijeme. Přednášíte o úspěchu. Co je pro vás úspěšné zvládnutí covidové krize? Že mi se sebou bude dobře. I když se nabídka švédského stolu zmenší a nemůžeme dělat spoustu věcí, na které jsme byli zvyklí, snažme se s okolnostmi pracovat tak, že si to uděláme hezký.

Doba před covidem byla uspěchaná, zaměřená na výkon. Ale místo abychom nyní zpomalili, často jsme se začali hnát zase za něčím jiným. Musíme z covidové krize vyjít lepší?
To je pravda. Například někteří byznysmeni opravdu nezastavili, a co dřív hrotili na osobních schůzkách, teď akorát hrotí online. Záleží ale, jak si úspěch sami definujeme. Může jít o docela malé věci. Já mám třeba radost, když se podaří dobré sezení s klientem nebo když návštěva u rodičů proběhla v poklidu. Míváme ale na život obrovské nároky, pořád toho chceme víc – a ve výsledku jsme nespokojení.

Trénujete děti i dospělé. Zvládají děti současnou situaci lépe?
Nejde to takto generalizovat. Nejde jen o věk, ale i o typ osobnosti nebo prostředí, ve kterém se pohybujeme. Jestli jsou naše okolí, rodina a přátelé dostatečným zdrojem inspirace a podpory, nebo nás naopak stahují dolů. Pro děti je to ale velmi náročné na psychiku. U některých mám pocit, že v nich něco umírá, ztrácejí radost ze života. Žijí ve virtuální realitě, všechno dělají online. I tréninky karate teď máme online.

Zmínil jste, že pohyb je v této době obzvláště potřeba. Jak nám může pomoci?
Dostává nás ven z hlavy víc do těla, do přítomného prožitku. Oživuje tělo i psychiku. Vyplavují se při něm hormony štěstí, je to příval pozitivních látek, jen si je musíme odpracovat. Svůj vliv však má i krátká procházka nebo hluboký nádech a výdech. I to dokáže dělat divy.

V poslední době se hodně mluví o psychosomatice neboli provázanosti psychiky s tělem. Když má klient nějaké fyzické potíže, díváte se, z jakých aspektů jeho života můžou pramenit, a naopak ordinujete na bolavou duši pohyb?
Ano. Mozek je s tělem propojený. Když se například začnete na povel usmívat, opravdu si tak můžete zlepšit náladu. Nebo je neuvěřitelné, jaké pocity klidu a psychické pohody dokážou přinést bojová umění, čchi-kung, tchaj-ťi nebo jóga. Mezi psychikou a tělem vede most a klienty přes něj převádím podle toho, co zrovna potřebují. Karate je nejen sport, ale i filozofie.

Jak z něj ve svém životě čerpáte?
V karate pracujete s rychlostí, silou, koordinací, odolností, ale také meditujete, dochází k sebereflexi. Je to komplexní výbava pro jakoukoli aktivitu. Díky němu jsem pochopil principy učení a nepochybuju, že se dokážu naučit cokoli. Základem je silná vůle a ochota vystoupit mimo svou komfortní zónu. Vím, jaké rezervy člověk má, a i když si myslí, že už nemůže, jeho skutečný limit je jinde. A tak tam sáhnu a zvládnu to. Taková poznání ale můžeme získat, ať už se věnujeme jakémukoliv sportu.

Proč jste se závoděním v pětadvaceti letech skončil?
Začal jsem se ptát, jaká je vlastně moje motivace. Proč se pořád musím s někým předhánět, komu se co snažím dokazovat. Všímám si toho nyní i u svých klientů. Za covidu nemůžou závodit a jejich motivace klesá, protože jim chybí uznání a výsledky. To pak zjistíte, proč člověk opravdu dělá, co dělá. Mně vrcholový sport přestal přinášet radost. Pořád na sobě musíte makat, zlepšovat se – a stojí vás to neskutečné množství času a energie. Tak jsem se v jeden moment sám sebe zeptal, jestli ten život nenabízí ještě něco jiného. V tu dobu už jsem pár let vedl vlastní karate klub, pomáhal jsem lidem ovládat své tělo, cítit se lépe i psychicky, a tak mě napadlo, jaký bych byl asi kouč – a pustil jsem se do toho.

Radíte lidem, jak zlepšovat své životy. Jak pracujete sám na sobě?
Fascinuje mě, co dokáže naše vědomí, a snažím se získávat dovednosti, jak zacházet se svojí myslí. Zajímá mě, jak žít tu nejúžasnější verzi sama sebe. Co to vlastně znamená a jak toho dosáhnout? Vnímám to jako nejhlubší spojení se svou vnitřní moudrostí. Je to jako zajít si na kafe s Bohem.

Byl pro vás osobně rok covidu obtížný?
Zažívám těžké věci bez ohledu na covid. V rámci seberozvoje si zpracovávám některá témata z dětství. Z profesního hlediska nemůžu vést osobně tréninky či pořádat veřejné přednášky. Přesunul jsem se ale do onlinu, natočil videoworkshop – a přihlásilo se na něj 1400 lidí. Takže pro mě osobně to má i světlé stránky.

Souhlasíte s tvrzením, co tě nezabije, to tě posílí?
Tato hesla našich babiček mají svoje mezery. Co vás nezabije, vás taky může pěkně zmrzačit – a je to nevratné. V mnoha ohledech ale náročné situace opravdu posilují a mohou být dobrým palivem pro náš růst.