Určitá samolibost a drzost mládí. Rád se poslouchal, říká herec Vojta Kotek o Werichovi
Premium
Rozhovor
Někdejší hrdina komedií pro dospívající mládež se po dovršení třicítky pomalu začíná přehrávat do rolí dospělých mužů. V televizi ho vídáme jako manžela Marie Terezie a v divadle ho čeká velká výzva – postava Jana Wericha. Sešli jsme se v prostorách znovu otevřené Werichovy vily na pražské Kampě. V místech, kde žil desítky let až do své smrti legendární herec, vyprávěl Vojta Kotek o tom, jakým způsobem se ho chystá pojmout coby postavu na jevišti.
Premiéra proběhne v červnu, dají-li okolnosti, a to nedaleko odtud, na nádvoří Musea Kampa v Sovových mlýnech.
Herec působí sympaticky skromně, při rozhovoru dlouho přemýšlí, hovoří pomalu, pečlivě volí slova. Je znát, že roli bere jako velikou příležitost, a snaží se poctivě hledat podobnosti se slavným hercem, stejně jako vyvážit určitou nadsázku v pojetí „mladého“ Wericha, kterého představuje s uctivým přístupem k legendě. Jinak je rozkročený ještě mezi spoustu dalších natáčení a projektů. Říká, že je překvapený, jak se vše po loňském útlumu znovu rychle rozjelo, a že většina věcí, na které před časem kývl, se letos doopravdy uskuteční.
V nové hře představujete mladou verzi Jana Wericha. Kolik jste toho o něm předtím věděl? Jak moc vás zajímal někdo, kdo zemřel jako starý pán pár let před vaším narozením?
Zajímal. Můj otec miloval nahrávky Osvobozeného divadla, doma jsme je hodně poslouchali. V naší rodině panovala úcta k Janu Werichovi jako k někomu, kdo je nedotknutelná modla. A táta pracoval v Divadle Járy Cimrmana, které je podle mého něčím podobné – tou autentičností, jedinečností, jako něco, co je odlišné od všech ostatních druhů divadel. Semafor, Cimrmani a Osvobozené, to je trojlístek něčeho naprosto unikátního a neopakovatelného, co stojí na protagonistech, kteří jsou zároveň autory. Takže jsem měl povědomí, ale ne příliš detailní. Hodně z nás zná Wericha z té pozdější etapy, kdy to byl takový pohádkový král a dědeček. O jeho životě jsem ale moc nevěděl.
Autor:
MARTINA OPLATKOVÁ, spolupracovnice LN
Pamatujete si, jak jste reagoval, když vám roli nabídli?
Byl jsem z toho zaskočený, proč zrovna já bych měl hrát Wericha – autorky mě samy oslovily a opravdu překvapily. Myslím, že mu nejsem nijak zvlášť podobný – i když ony mi říkaly: „Jsi takovej kulatej!“
Jak tedy Wericha v dramatizaci pojímáte?
Nejdřív jsem si něco přečetl, nakoukal, naposlouchal znovu Osvobozené divadlo. Další věc je scénář, který faktograficky mapuje jeho život, ale zároveň i práci, protože to jde ruku v ruce. Nechtěl jsem do toho zkoušení vstupovat s nějakým hotovým názorem. Je to velká zodpovědnost, hrát Wericha, protože ho všichni máme na nějakém piedestalu, nějak k němu vzhlížíme, aspoň my kumštýři. Zároveň jsem si dobře vědom i ironizace ze strany současných komiků, kteří si dělají legraci z toho neustálého werichovského slovíčkaření, že je to už v dnešní době trochu přežité. Nechci dělat parodii, karikaturu ani kopii… Rád bych si z Werichova obrázku něco vzal a pak se od něj odrazil.
Čím podle vás může Werichův příběh zaujmout současné mladé lidi?
Slibuju si od toho, že Wericha dokážeme přiblížit současné mládeži, ukázat jim kontext té doby a jeho konání, je to už něco hodně vzdáleného. Nechceme to kopírovat, dělat otisk toho, jak tenkrát hráli, chceme to dělat moderní formou divadla. Bude tam spousta zpěvů a tanců, známé melodie chceme posouvat někam trochu dál, ale zachovat v tom i nějaký obsah. To se mi na Werichově díle líbí – je to vždycky humor, který má obsah, něco vypovídá. Předáme to mladým lidem pro ně přístupnou formou, vzbudí to v nich zájem, najdou si ty věci a už na ně nebudou koukat jako na něco patřící jiné době. Zaujme je obsah, který je nadčasový.
Vidíte mezi sebou a mladým Werichem nějakou paralelu? Nějakou podobnost?
Je mi žinantní říkat, v čem jsem Werichovi podobný, ale taková ta drzost mládí, určitá touha po parťáctví s někým, to jsou určitě věci, které jsou mi blízké. Podobné charakterové rysy nejsou úplně ty nejkladnější: určitá samolibost – rád se poslouchal, mám k tomu také sklon, ale nechci ho tím rozhodně hanit. I když jedním z úkolů je opustit ten piedestal, jít k němu s určitou drzostí, zbavit se malinko té přehnané úcty a neustálého poklonkování té osobnosti, které nesahám ani po kotníky. Vím, že výsledek budou soudit diváci i kolegové s větší pečlivostí než jinde.
Vojtěch Kotek a Václav Kopta
Hrajete „mladého“ Wericha, toho „starého“ představuje Václav Kopta. Vedete spolu v roli dialog. Jak se nad tím dohadujete mimo jeviště?
Už jsme se nad tím párkrát setkali. Bavíme se o tom, jaký byl Werich zamlada, kdy měl spoustu energie, a ve stáří, kdy už se do toho montovaly chyby z minulosti, společenské a rodinné záležitosti, určitá zapšklost stáří, která je přirozená pro každého. Jinak Kopta díky svému otci textaři Wericha znal, jako malý chlapec sem do vily chodil na návštěvu. Je jediný z našeho štábu, komu se to poštěstilo. Jsem rád, že tam Václav je, protože to ze mne snímá určitý tlak, jsme na to dva. Nemusím hrát toho staršího, nemám to odžité, on jo. Je to hrozně sympatický chlapík, my jsme se předtím téměř neznali.
Přitom toho máte s Václavem Koptou hodně společného, že?
Jistě, oba jsme začali jako dětští herci, pak přišla brzká role ve filmu pro teenagery, která nás proslavila... Jeho tatínek byl z uměleckého prostředí, psal texty. Já jsem zas jako malý kluk chodil koukat na Cimrmany, se kterými hrál táta. Můj táta byl napojený na Svěráka, jeho táta na Wericha, Václav hrál i v Semaforu, spousta věcí nás v průběhu života formovala podobně. Nevím, zda je to záměr holek, nebo náhoda. Ale co si budeme povídat: Život je jen náhoda…
Prý také, stejně jako Jan Werich, rád chytáte ryby...
To je zdánlivě banální podobnost, ale když se nad tím zamyslíte, je to vlastně určitý postoj k přírodě a času. Můj děda říkal, že život strávený na rybách se do života nepočítá, Werich to říkal také. U vody člověk tráví čas sám se sebou: je tam dost prostoru přemýšlet, jisté tajemství, co se pod tou vodou skrývá, jestli na to člověk jde dobře, nebo ne – i analogie života jako takového. A taky marnost, když tam sedíte celý den, chytíte jednu čudlu a tu stejně pustíte. Sedíte tam pro tu radost z toho, tam být, a pro to vzrušení z lovu. Pak chápete lidi, kteří k tomu mají vztah taky. I to může být klíč k dalším charakterovým vlastnostem toho člověka.
Je zajímavé, že někdo tak mladý jako vy má takový koníček.
Mě to strašně baví. Odmala pracuju, odmala jsem v nějakém proudu věcí, potkávám strašně moc lidí – a ten klid pro sebe často nemám, a často ho potřebuju. Zvláště když jdu z role do role, přepínám – tenhle charakter, tenhle –, jsou návraty k sobě samému čím dál pracnější. Čím víc mám odžito, tím víc můžu do těch rolí dávat, stojí mě to víc emočních sil a přemýšlení sám nad sebou. Jak stárnu – i když to možná zní ve třiatřiceti letech legračně –, je to přece jen jiné, než když mi bylo osmnáct. Vždyť už mám za sebou dvacet let filmové kariéry, ježkovy oči!
Zajímavé je také to, že intenzivně hrajete divadlo, přestože vás lidé mají zařazeného spíš jako filmového herce.
Pravda je, že já jsem nikdy nechtěl hrát v létě divadlo, přes rok mám práce dost. Ale tohle představení s Janem Werichem mi začalo nějak dávat smysl. Co by se v téhle době mělo hrát? Osvobozené je o svobodě, nejen tvorby, ale jako takové, o radosti něco dělat, být v kontaktu, bavit lidi, je to nenahraditelné ničím jiným, streamy a tak, ten zážitek z fyzického kontaktu není možné předat. A já jsem začal malými roličkami v divadle, i když pro spoustu lidí jsem spíš filmový a televizní herec. Angažmá jsem nikdy neměl, ale hrál jsem ve velkém množství pražských i mimopražských divadel, od Národního po Ungelt, v různých typech scén. K divadlu mám vztah od dětství, a ten film mi umožnil hrát v divadle větší role, šel jsem k tomu obrácenou cestou.
Jaké to pro vás bylo, když jste před několika lety začal hrát s Cimrmany na jevišti?
Myslím, že se to dá srovnat s pocitem, jako když mi teď nabídli Wericha. Když mi Zdeněk Svěrák řekl, abychom já a Joska Čepelka, syn Miloně Čepelky, obohatili soubor, bylo to jako sen, který jsem se ani neodvažoval snít, zvláště když se mnou šla ta aura toho Snowboarďáka, který se k Cimrmanům trošku nehodí. Ale když jsem poprvé hrál, došlo mi, že jsem vlastně doma, že to znám jako své boty, je to pro mne úplně přirozené. Zkoušel jsem to pro sebe, ale bez ambice, že bych to někdy dělal „s klukama“ opravdu. A publikum mě přijalo. Nestalo se mi snad, že by tím někdo, kdo to viděl, byl uražený. Jen ti, kteří nic nevědí, třeba říkají: „Co tam dělá tenhleten Snowboarďák mezi nima?“
Hrajete ještě v nějakém jiném divadle?
Hraju v Činoheráku, kde jsme dozkoušeli hru Ošklivec od Mayenburga, je to moje první titulní role v Činoheráku, tam jsem hrál asi nejvíc představení, tak šest. Je to úplně jiný druh divadla, klasicky činoherácký způsob práce, kde si všichni všechno vypovídáte. Je tam neuvěřitelný genius loci, specifický prostor, odlišný od čehokoliv jiného, člověk si tam připadá jako nahý, jak je blízko lidem. Jestli se někde cítím doma, tak tam. A ve Studiu Dva už sedmý rok. Ale nemůžu si těch představení vzít moc, jezdím s kapelou a točím, tak by těch závazků bylo příliš. Teď zkoušíme všechno do šuplíku, hrát budeme nejspíš až v září.
Posuneme se k televizní Marii Terezii. To je také historie, ale trochu vzdálenější než Werich. Připravoval jste se na to nějak, načetl jste si k tématu něco?
Když jsme točili první sérii, tak jsem si Františka Štěpána hodně nastudoval. Bylo to obtížné v tom, že těch pramenů o něm není moc. Stále z toho čerpám. Teď už točíme poslední léta vlády Marie Terezie, tedy i poslední roky Františka Štěpána. Jsem rád, že si ho zahraju až do konce. Zemřel v padesáti sedmi letech – a díky dokonalému maskérskému řemeslu je tu možnost, že to mohu dohrát. Je to samozřejmě herecká výzva, hrát staršího chlapíka, maska udělá vizuálno, ale vnitřek musíte zahrát vy. Když člověk něco nemá odžito, tak to tam moc nemůže dát. Hraju tam otce dospělých dětí, a já přitom nemám ani zkušenost s otcovstvím malých dětí, natož dospělých! A to teď řeším více než ta historická fakta, to bylo na počátku.
Jak se vůbec točí v mezinárodní koprodukci? Všechny tři představitelky Marie Terezie jsou cizinky, Rakušanky. Jak spolu na place vlastně mluvíte?
Mimo kamery spolu komunikujeme anglicky. A když točíme, funguje to tak, že ony mluví německy a já mluvím česky. Německy trochu rozumím, což mi pomáhá při konkrétním dialogu. A v postprodukci se to pak dodabuje. Je to ale specifikum tohoto projektu, obvykle se to sladí do jednoho jazyka – že bych mluvil špatnou němčinou nebo angličtinou a pak by se to nadabovalo. Musíte poslouchat svého partnera, jak to říká, co říká, to vám pomáhá se v tom textu posouvat dál, reagujete i na to, co je uprostřed té věty... V němčině se to dá, ale když s námi mluvili maďarsky, tak tam se vůbec nechytám, Maďarů jsem se musel ptát, co kdy kde říkají. Po chvilce jsme se naučili brát v potaz to, že druhý mluví jinak, a už nám to připadá normální.
Jak jste daleko s přípravami třetí série?
Právě začínáme točit. Točíme většinou na Moravě – Valtice, Kroměříž. Současná Vídeň vypadá úplně jinak než tehdy, paradoxně jsou jí naše lokace podobnější. Je to koprodukční, ale realizuje se to na jednom místě. Snad k nám všechny ty rakouské herce pustí.
Myslíte, že už se Marií Terezií vnímání vás jako herce mezi lidmi překlopilo? Že ve vás už nevidí mladíčka z teenagerských komedií?
Doufám, že to jde s rolemi i s věkem. Myslel jsem si, že to bude s tou třicítkou, že se mi otevře nové období, že se vymaním z věcí, které byly dřív.
Co nového natáčíte teď?
Natočil jsem Teorii touhy s Radkem Bajgarem, tematicky vzdáleně navazuje na Teorii tygra. Hrál jsem tam vztahového kouče, který se snaží na kurzech dávat dohromady rozpadající se vztahy pomocí teorie pevného objetí. Celé se to odehrává v resortu Svatá Kateřina – teď jsou pro veřejnost taková místa zavřená, takže jsme tam měli takovou zvláštní izolaci. A teď točím s Honzou Svěrákem Betlémské světlo. Je to podle povídek Zdeňka Svěráka, což je samozřejmě moje osobní téma. Láká mě to všechno zvládnout, i když už je to na hranici roztrojení, i v rámci těch příprav. Ale o to je to všechno zábavnější.
Jak vypadají taková natáčení v době koronavirové? Chodíte hodně na testy?
Každý den se testuju. Tím, že se mi kříží víc věcí, bych to roznesl na strašně moc frontách. Absolvoval jsem snad všechny způsoby, jakými je možné se testovat! Zaplaťpánbůh že tahle možnost je. Protože minulý rok jsem toho moc neudělal, ale letos mám práce opravdu hodně. Čekal jsem, jestli se třeba polovina věcí nezruší, ale nestalo se. Obdivuju odvahu lidí, že se dnes do něčeho producentsky pouštějí, když nikdo neví, jestli to dopadne a kdy bude premiéra.
Vy jste studoval režii. Co vás vedlo k tomu, že jste se dal na režii, nikoliv na herectví?
K režii jsem tíhl odjakživa, od první chvíle, kdy jsem byl na natáčení filmu, jsem si říkal, že bych to strašně moc chtěl dělat. Šel jsem si za tím a pořád to ve mně je. Byl bych hloupý, kdybych nebral nabízené role, ale pořád si říkám, že na režírování bude ještě čas. Ve svém prvním filmu Padesátka jsem něco zúročil, ale chtěl bych natočit film zase úplně jiného druhu. Mám scénář, který mě láká, sháním producenty, je to finančně náročný film, takže je otázka, jestli se to podaří v dnešní době zafinancovat. Režijní ambice jsem rozhodně neopustil. Jinak jeden z důvodů, proč jsem studoval režii, je, že nechci do konce života čekat na to, kdo mě kam obsadí, až mi zazvoní telefon. Že si budu něco moct vytvořit sám. Tím, že zatím ten telefon zvoní, ale nechci pohrdat.
Máte vzor, režírujícího herce?
Spousta herců to takhle má – Orson Welles, Clint Eastwood, Bradley Cooper, jde to až k Jirkovi Mádlovi. Pracuju sám rád s režiséry, kteří vědí, jak herectví vypadá na vlastní kůži. Braňo Holiček, se kterým dělám divadlo, nebo Jirka Strach to znají i z druhé strany. Vědí, že pracují s lidskou bytostí, která je poměrně křehká – herci jsou často až přecitlivělí.
Jak jste po letech spokojený s Padesátkou?
Vidělo ji půl milionu diváků, což je hezké číslo, každý rok ji opakují v televizi. Dopad na vnímání diváků mne jako člověka tak velký nebyl, pořád ve mně asi vidí hlavně herce. Ale spokojený jsem, i když se samozřejmě tisíc věcí dalo udělat jinak, jako vždy.
Režii jste ale nedostudoval, že?
Studia režie jsem přerušil ve třeťáku a už jsem se k tomu nevrátil. Ale ty tři roky jsem poctivě absolvoval. Myslím, že mi to dalo to nejdůležitější, i když nemám papír. Výhoda oproti spolužákům je, že jsem opravdu viděl to natáčení na place.
V dětství a dospívání jste hodně dělal i dabing. Na co rád vzpomínáte?
Snad v každém rozhovoru se zmiňuje, že jsem hlas Harryho Pottera, ale já mám raději ty animované věci, pixarovky, které jsem měl tu čest i režírovat. První dabing, Vzhůru do oblak, jsem režíroval, když mi bylo devatenáct. Jirka Strach, můj učitel z Písku, mě doporučil s tím, že dabing znám, když ho od osmi let dělám. Potom jsem se etabloval a dělal jsem těch animáků několik – Alenku v říši divů, Na vlásku nebo Auta. A úplně nejraději mám Na vlásku, kde režíruju i dabuju: Flynna Rychlíka měl mluvit Vojta Dyk, těsně před natáčením ale přišel o hlas, tak mi v produkci řekli, ať to udělám sám. Natáčení bylo super. A povedlo se mi tam získat i Helenku Vondráčkovou, která dabing vůbec nedělá – a byli jsme v tom velmi poctiví. I ten film mám hrozně rád. U Disneyho jsou velkorysí i v těch financích, fyzické natáčení trvalo třeba měsíc. To je velký rozdíl oproti normálnímu filmu – ten máte třeba za čtyři dny! Tři dny jsme pak s Ivankou Korolovou jako Locikou seděli a ještě to upravovali.
Dělá se ještě dnes dabing tak, že se herci někdy sejdou spolu?
Málokdy. V ČT se to občas dělalo. U Harryho Pottera třeba nepotkáte nejen ostatní herce, ale ani pořádně nevidíte ten film. Všechno má přes sebe ještě vodoznaky, aby se to nedalo zkopírovat. Ale právě u Lociky jsme s Ivankou ten úplný závěr, kdo koho požádal o ruku, udělali spolu jako rozhovor. A Ivanka měla k dispozici původně celý scénář kromě části, kde je to s Flynnem hodně špatné, takže ty její emoce jsou autentické, pomalu se rozplakala. Teď ale dabing nedělám, není čas.
Na co se těšíte, až bude po pandemii?
Na koncerty, na divadlo, na to, hrát i na ně chodit. I když se mi líbí, jaké je to v Praze bez turistů, tak na to, až budu moci zase svobodně existovat, se těším moc. A věřím, že s tím přijde větší vděk za možnosti, které máme – moci jet, kam chceme, koupit si, co budeme chtít… Protože nejsou samozřejmé, jak vidíme.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
