V době mobilizace v říjnu 1938 sloužil u 29. pluku Stráže obrany státu v Jindřichově Hradci. Chtěl zůstat jako délesloužící na vojně, ale rozbitím republiky v březnu 1939 československá armáda zanikla.
Hrdým partnerem rubriky Kalendář hrdinů je společnost Česká zbrojovka  |
Maďarské úřady Bistranina zavřely do internačního tábora Kaliny v Karpatech. Po více než roce věznění se rozhodl utéci do Sovětského svazu. Dne 8. srpna 1940 přešel hranice, ale byl poslán do sibiřského gulagu. Záchrana se pak objevila i pro něj formováním československé jednotky v SSSR. V únoru 1943 se mu podařilo dorazit do Buzuluku. V boji o Bílou Cerekev 12. února 1944 utrpěl první zranění. Dne 7. června 1944 byl povýšen do hodnosti rotmistra ženijního vojska a zařazen k sborovému ženijnímu praporu. Velel ženijnímu průzkumu v bojích o Krosno a od července 1944 bojoval na frontě v Dukelském průsmyku. Účastnil se pak osvobozování Československa. Ještě 4. května 1945 byl ve Vsetíně podruhé raněn. Obdržel řadu válečných vyznamenání, mimo jiné dva Čs. válečné kříže 1939 a dvě čs. medaile Za chrabrost.
Po válce chtěl v armádě zůstat. Proto roku 1947 dostudoval v Kroměříži měšťanskou školu. Sloužil jako velitel čety tamního 3. pěšího pluku. Po drsných zkušenostech s komunistickým Sovětským svazem neprojevoval nadšení pro novou dobu. Proto musel hrdina z východní fronty 1. října 1948 na zvláštní dovolenou a 30. června 1949 byl definitivně přeložen do zálohy.
V civilu se přestěhoval do severních Čech a pracoval v hlubinném dole v Krupce. Ovšem byl zatčen a po vazbě v Litoměřicích jej vojenský soud odsoudil jen k trestu rovnajícímu se délce vazby. Hned po propuštění byl ale opět zatčen a bez dalších formalit odvezen do tábora nucené práce pro vojáky na Mírově. V internaci onemocněl těžkou chronickou záduchou. Přesto se nevzdával. Když jej chtěl pověstný velitel tamního tábora Oldřich Kohlíček bít, hodil po něm Bistranin rozpálená kamínka.
Na konci dubna 1951 byl z Mírova propuštěn. Oženil se, měl syna a pracoval jako závozník u ČSAD. Počátkem šedesátých let se s několika bývalými trestanci gulagu rozhodli sepsat vzpomínkovou knihu. Státní bezpečnost to ale znemožnila. Ivan Bistranin byl částečně rehabilitován a povýšen na kapitána, ale 29. září 1965 podlehl třetímu infarktu.
