Kuriózní však je, že u nás, na bohatém severu, vznikají stále častěji restauranty, orientované právě na zmíněné jižní národní kuchyně: z pražských jmenujme alespoň bangladéšský BANG-BANG! či JA-NÉSU-DÁN (súdánské speciality, připravované přímo před očima hostů na hořící sjeté pneumatice ze speciálně podvyživovaných psů).
Každopádně bychom si měli vážit toho, že žijeme šťastné období, kdy nám spíše než hlad hrozí enormní přesycení, výjimečně pak i puk (od příštího roku proto musí být v restauracích přítomen urolog).
O jídle se každodenně píše, diskutuje v televizi, ve vaření soutěží umělci; i dovolenou si vybíráme především podle rubriky „Kde se dobře najíst“. A to je dobře.
Uvědomme si také, že každý nový, dosud neokusený kus pokrmu je přínosem ke zlepšení mezilidské komunikace: nabízí totiž nová témata k hovoru, který by jinak možná zamrzl. Konverzovat lze v nejhorším i o číšníkově oděvu, což obvykle bývá dlouhá, „typicky rustikální“ zástěra, užívaná sice nejčastěji v provozovnách „italského typu“, ale - kdo to nakonec pozná? - i balkánského či spánembohem židovského; tam si ovšem ukrajinské servírky musejí napařovat na hlavu jarmulky (k dostání u tureckých prodejců ruských beranic), protože jarmulka je, nic naplat, symbolem i koncentrátem našich hlubokých znalostí o židovské víře.
Nežádoucí mlčení u stolu pomáhá ve většině restaurací překlenout i permanentní hlas některé z tuzemských rozhlasových stanic; pravidelně se tedy ozve i nějaká moderátorova odvázaná anekdota („Jak se spisovně řekne MĚSTO ŽERE?“ atp.), takže je možné se společně alespoň zasmát a s nadějí na průlom honem objednat další chod (za současného povolení opasku). A to není málo.
Nutno přiznat, že například v opravdu čínských restauracích zní většinou hudba opravdu čínská, navíc tlumená. Nezaměnitelná bývá i výzdoba, obvykle pestrobarevný pohyblivý vodopád na 220 V. Připočteme-li čipernou obsluhu, brebentící čínskou češtinou, neřkuli pohled do kuchyňky, kde si - ano, občas v rozporu s normami - hrají či pomáhají tmavovlasí předškoláci, není prognóza, že za padesát let u nás bude žít až třetina obyvatel asijského původu, nijak děsivá. Navíc, pokud se s představou pohyblivého obrazu mírně šikmookého „Pra-océ Če-chá naho-řé-Řip“ dokážeme smířit, bude nám odměnou - kromě rozmachu mlékárenského a strdírenského průmyslu - jistě i ještě širší spektrum chuťových slastí.
A o ty nám musí jít především.
Ano, musíme se pokusit povýšit příjem potravy na kulturu. Pokud jde o kvalitu stravování, ta je již díkybohu plně v souladu s evropskými standardy: odnášené jídlo se NESMÍ ve dveřích potkat s jídlem přinášeným (aby nedošlo k záludnému - „héj-hop!“ - přeskoku bacilů), talíře MUSÍ mít průměr minimálně 930 mm (hluboké smějí být hluboké maximálně 24 mm); toalety (na každého hosta jedna) MUSÍ být co nejblíže, aby byla zajištěna možnost plynulé obměny krmných směsí v těle.
Úplnou novinkou je „vacuum-chair“, jakási vývěvová židle, umožňující současnou konzumaci i vyměšování. Poprvé byla vyzkoušena v exkluzivním podniku LE TABOU, otevřeném na jaře v Betlémské kapli a reprezentujícím kuchyni Středoafrické republiky (sic!).
Mimochodem, proslýchá se, že je zde možné - při objednávce čtrnáct dní dopředu - okusit i dítě; po téhle „mňamce“ se ale vaše platební karta asi trochu prohne: výkupní ceny tělesných orgánů totiž „vyšroubovaly“ hodnotu afrických dětí nepříjemně vysoko (překupníci prý chtějí nekřesťanských 36 USD/kg; nákup ve slumu, přímo od rodičů - a umíte-li navíc smlouvat - vás však může vyjít na pouhou „křesťanskou“ čtvrtinu, což už v přepočtu vychází levněji než hovězí zadní u Lidla).
