Nedávno jsem psal o pavlačovém bytovém domě v Praze na Žižkově a nyní se ke stejnému tématu vracím. Před pár dny byl dokončen typologicky podobný dům na pražském Petrském náměstí, který ze svého okolí vystupuje poněkud výrazněji než jeho nenápadný žižkovský kolega. Názory na něj se ovšem budou hodně lišit.
Významný architekt Roman Koucký rozděluje město na tři části, na plno (domy), prázdno (ulice, náměstí, parky) a prázdné plno (dosud nezastavěné proluky, pozemky, které jsou momentálně volné, ale měly by být zastavěny).
Naše obecná neschopnost rozlišit mezi prázdnem (nezastavitelným) a "plnem prázdným" (vhodným k zastavění) vede k řadě zbytečných nedorozumění. Troufám si tvrdit, že podobně zbytečné kritice neujde ani bytový dům s tělocvičnou v Lodecké ulici.
Na začátku příběhu byl požadavek Základní školy J. Gutha-Jarkovského, která chtěla nahradit venkovní hřiště tělocvičnou. Zřizovatel školy, Městská část Praha 1, se obrátil na ateliér DAM s žádostí o studii.
Po prostudování místa a původních regulačních plánů parcely odpověděli architekti budoucímu investorovi nečekaně: "Jedná se o regulérní stavební pozemek (tedy z definice Romana Kouckého,plno prázdné‘ – pozn. autora) a bylo by škoda ho zastavět pouze jednopodlažní tělocvičnou.
Vzhledem k tomu, že při jižní straně školy nejsou kmenové učebny a místnosti zde situované snesou částečný úbytek světla, byl stavební program rozšířen kromě prioritní výstavby tělocvičny o další funkce ve vyšších podlažích (v naprosté většině byty)."
Architekti tak Městské části Praha 1 nabídli mnohem větší stavbu. Tělocvična byla doplněna o podzemní parkování (12 stání), obchod v parteru, nebytové prostory v zadním traktu, ubytovnu a malometrážní byty pro městské zaměstnance (učitele, strážníky).
"Plýtvání", které by soukromý developer nikdy nedovolil
Pokud platí jedna z populárních definic, že architektura je "umění plýtvat", pak bytový dům Petra Buriana je jejím jasným důkazem. Celý objekt je řešen s maximální efektivitou.
Jeho rozvržení předurčil největší objem, tělocvična zakopaná jedno podlaží pod zem a přirozeně přisvětlená skrze translucentní skleněný plášť v parteru.
Ten si vynutil umístění vertikálního jádra ke štítu sousedního domu a z toho pak vyplynulo řešení přístupu k jednotlivým bytům přes pavlače. V domě je celkem 33 bytů, ale klidně jich mohlo být o čtyři nebo pět více.
A jsme u zmíněného "plýtvání". Několik bytů bylo totiž "vynecháno", a pavlače tak byly rozšířeny o venkovní společné prostory lodžií. Podobné řešení by soukromý investor, snažící se vytěžit peníze z každého metru čtverečního, nikdy nedovolil.
Praha 1 ale rozhodnutí architekta respektovala, a postarala se tak bytům o výraznou přidanou hodnotu. Vzhledem k tomu, že 22 ze 33 bytů má minimální plochu 30 m2 (zbylé mají po 50 a 60 m2 a pouze jediný disponuje velikostí 95m2), mají venkovní společné prostory velkou naději, že budou opravdu hojně využívány.
Na to, že dům obsahuje malometrážní byty, působí velmi nadstandardně, skoro až luxusně. Není to však použitím mimořádně nákladných stavebních technologií (i když řešení nosné konstrukce z monolitického betonu pravděpodobně nejlevnější nebylo), ale spíše jeho propracovaností a dotažeností.
Od prvních architektonických úvah k realizaci totiž uplynulo sedm let a to na objekt této velikosti není zrovna málo. Investor žádný velký tlak na dokončení nevyvíjel, a tak stavba nepospíchala.
Poklidné tempo stavebního procesu vedlo k tomu, že na rozdíl od řady mimořádně uspěchaných akcí bylo na vše dost času. Včetně detailů, které častokrát zůstávají nedořešené.
Šedá, šedá a zase šedá
Z pohledu zvenčí je dům maximálně nebarevný, přesně řečeno jej celý vyplňují jen valéry šedé barvy. Svislé konstrukce jsou obloženy sklo-cementovými deskami (ve čtyřech různých, ale jen nepatrně se lišících barevných odstínech), horizontální konstrukce pak pozinkovanými plechy.
Přízemí tvoří šedozelený kopilit (svislé skleněné profily známé z fasád socialistických tělocvičen). Vnitřní komunikace včetně schodiště jsou betonové, pavlač uzavírá perforovaný plech. Dokonce i plátěné stahovací rolety v bytech jsou šedivé.
Vnějšek tak barevně zpestří jedině zásahy uživatelů. Díky otevřeným, velkorysým společným prostorám má šanci, že se tak doopravdy stane.
Zato v neosluněných podzemních částech se odehrávají přímo orgie barev. Šatny a sprchy ze signální oranžové a zelené, velmi barevná tělocvična, parkoviště s oranžovožlutou podlahou.
Byty tvoří objemy kontejnerů, které jsou vloženy mezi podlahu a strop – co byt, to kontejner. Jedinou výjimku představují byty, které zabírají poslední dvě podlaží. Jsou řešeny mezonetově, a mají tak dvojnásobnou velikost.
Většina bytů je mírně vykonzolovaná nad úroveň chodníku (děje se tak pomocí betonových prefabrikovaných arkýřů) a díky tomu, že nesměřují do ulice tradičně kolmo, ale jsou jemně šikmo natočené, poskytují zajímavé výhledy, mimochodem až na Petřínskou rozhlednu.
Jasné členění stavby na jednotlivé kontejnery za nejšťastnější nepovažuji (nicméně věřím, že mnozí jiní právě tento motiv ocení), zvláště pak v kontextu dvou sousedních funkcionalistických domů.
FAKTAArchitekt: DaM, s. r. o. |
Rovněž snaha dostat se na samou zákonnou mez zastavění a přiblížení se škole na nejmenší možnou vzdálenost mi připadá zbytečná. Kdyby se ke kontaktu mezi školou a novostavbou přistoupilo stejně velkoryse jako k jeho ostatním částem, vzaly by zasvé další čtyři byty, ale dojem z celé realizace by byl podle mě stoprocentně lepší.
Přesto klobouk dolů před investorem, a především před architektem. Celá práce – návrh, projednání i vysoce kvalitní realizace takovéto stavby v centru Prahy – je výjimečná a v porovnání s domem s pečovatelskou službou stojícím nedaleko, který také zainvestovala Městská část Praha 1, její mimořádnost vynikne ještě více.