Povedené obchodní centrum ve Zlíně

Zlín, to není jen typická baťovská výstavba. Město má také své historické jádro, které nemá s Baťovým impériem příliš mnoho společného. I když něco přece ano.

Když Tomáš Baťa svou firmu v roce 1894 zakládal, byl Zlín malinké městečko, jehož počet obyvatel nepřesahoval dva tisíce. Díky rozmachu závodů Tomáše Bati se centrum pozornosti z bývalého historického náměstí přeneslo do jiných částí města, do nové továrny, a především na náměstí Práce, přiléhající k továrně a obklopené významnými stavbami: tržnicí, obchodním domem, Velkým kinem pro 2000 návštěvníků, hotelem Společenský dům a nakonec i správní budovou firmy, tzv. "jedenadvacítkou".

Původní centrum, náměstí Míru, se dostalo do role outsidera. To mu zůstalo i během čtyřiceti let komunismu a o své místo se přihlásilo teprve v listopadu 1989. Coby historicky uzavřený prostor, křižovatka cest a zároveň trhové náměstí s kašnou, se k revolučním demonstracím hodilo mnohem více než otevřené náměstí Práce. Náměstí Míru se tak znovu stalo středobodem života města.

Jenže to, co mohlo nabídnout původnímu dvoutisícovému městečku, mohlo jen stěží naplnit potřeby osmdesátitisícového města. Situaci komplikovala i okolnost, že náměstí je vlastně jen "tříčtvrtinové" - Baťova firma kvůli rozšíření automobilového průjezdu městem nechala zlikvidovat jednu z jeho stran, kde se dodnes (a otázkou zůstává, jak dlouho ještě) nachází provizorně vzniklý parčík.

Náměstí přestalo stačit rozrůstajícímu se městu

Jaké jsou důsledky dlouholetého zanedbání náměstí Míru? Především fakt, že většina z domů, které lemují jeho prostor, nepřesahuje tři až čtyři patra. To je na vymezení skutečného městského centra docela málo. Mezi jednotlivými domy vzniklo poměrně velké množství prázdných proluk. Samostatně byly těžko zastavitelné, dohromady ale vytvořily nezanedbatelnou plochu. Trvalo proto dlouho, než se našel investor, který dokázal propojit různorodé majetkoprávní vztahy do jednoho celku.

"Možnosti využití série proluk u náměstí Míru byly omezeny provozně i hlukovou zátěží," komentuje původní záměr vybudovat obchodnězábavní centrum jeho architekt Svatopluk Sládeček. "Scelení ploch a využití pro obchodní funkci se zdálo být pro toto místo ideální.

Maloobchodní prodej má navíc jako jediná aktivita schopnost přivádět větší množství lidí na jedno místo a zprostředkovat mezi nimi aspoň nějakou komunikaci. Jako by prosté procházení se, ukazování se a očumování bylo něco nevhodného, takže u toho všichni předstírají, že něco potřebují nakoupit."

Popření tří "pravd"

Týmu New Work se v návrhu objektu, který dostal jméno Zlaté jablko, podařilo zbourat několik klišé. První: I relativně velká budova (velká v kontextu města - její půdorysná plocha je takřka stejně veliká jako přilehlé náměstí Míru) může v centru města působit přirozeně a nenásilně, když je její hmota rozčleněna do několika zdánlivě nesouvisejících objemů.

Příkladným typem tohoto řešení jsou jednotlivé kinosály v posledních patrech centra. Zasunutí jednoho a konzolovité vyložení zbylých dvou se chytře poučuje u sousedního městského domu od vynikajícího prvorepublikového architekta Miroslava Lorence. Členění hmoty obchodního centra napomohlo i zachování fasády původního historického objektu záložny z konce 19. století směrem do náměstí od architekta Dominika Feye.

Tím se dostáváme ke zbourání druhého klišé. Zachování historické fasády a vybourání vnitřního dvora bývá památkáři považováno za největší přečin. Ale není možné chránit vše jen proto, že je to staré, a tak je někdy třeba i bourat a nahrazovat. Historická fasáda pak na vcelku modernisticky pojatém náměstí, k jehož standardu patří plochá střecha, působí jako příjemné osvěžení.

Třetí klišé se týká přehlednosti interiéru. Posledních dvacet let je nám vsugerovávána představa, že čím nepřehlednější členění vnitřního prostoru (viz bludiště v prodejnách IKEA), tím vyšší zisky obchodníků. Strávíme tak uvnitř delší čas a mimoděk prý mnohem více nakupujeme.

Obchodní centrum ve Zlíně sází na jinou strategii, do budoucna třeba úspěšnější: jednoduchý a přehledný interiér s relativně omezenou plochou (cca 70 x 70 m) vytváří snadno zapamatovatelný a srozumitelný celek, ve kterém se návštěvník výborně orientuje. Tato snadná orientace snad povede k jeho větší spokojenosti a k častějším návratům.

Obchoďák čelem k lidem

Architektka Alena Šrámková (spoluautorka proslulé postmoderní budovy ČKD v Praze na Můstku) tvrdí, že se v Česku neumíme starat o fasády, podceňujeme jejich údržbu a provozní náklady. Z těchto důvodů všechny své domy obkládá cihlami nebo kamenem - materiály s dlouhou životností, které se s malou, nebo dokonce i žádnou údržbou dokážou vyrovnat.

Svatopluk Sládeček použil na fasádě Zlatého jablka mozaiku, jakou známe spíše z koupelen, ale špatné údržbě by mohla vzdorovat úspěšněji než obyčejná omítka.

Příkladná je snaha o maximální zapojení celého objektu do organismu města. K veřejným prostorům není obrácen zády, jak to bývá často zvykem u velkých obchodních řetězců, které výlohy na nic nepotřebují. "Obchodní dům a jeho okolí jsou propojeny šesti vstupy z pěších komunikací a podchodem, sedm provozoven je přístupných přímo z ulice. Tři největší obchodní jednotky v přízemí mohou být otevřeny přímo do ulice, což ovšem obchodníci odmítají z bezpečnostních důvodů," vyčísluje architekt Svatopluk Sládeček.

"Největším zklamáním z celého projektu je, že provozovatelé a nájemci ani nestojí o ponechání průhledu výlohami do obchodů a vůbec se o výlohy nestarají. Více se věnují bezmyšlenkovitému dodržování designu podle manuálů mateřských firem než oslovení kupujících," stěžoval si Sládeček na jaře roku 200, Situace se ale pomalu začíná obracet k lepšímu.

Na řešení Zlatého jablka je nejvíce ocenění hodné jeho přirozené začlenění do okolí. V návrhu je jasně vidět výborná znalost města a porozumění kontextu, ve kterém ostatně architekt strávil přes dvacet let svého života.

Cenná je i snaha o oživení vyšších pater (považovaných rovněž za špatně obchodně využitelná) pomocí venkovních balkonů s kavárnami, stejně jako pečlivá práce s různými výškami jednotlivých pater v souladu s mírně svažitým prostorem náměstí.