Za života vysmíván, po smrti veleben

V úterý 10. května uplynulo 75 let od smrti významného českého architekta, výtvarníka a scénografa Bedřicha Feuersteina. Životní osudy toho mimořádně senzitivního umělce a světoběžníka by vydaly na napínavý román s tragickým koncem. Feuerstein byl vlastně jakýmsi novodobým martyrem, což ovšem v dějinách českého moderního umění není nic výjimečného. Za života vysmíván, po smrti veleben, dalo by se to stručně charakterizovat. Ostatně Jan Werich to kdysi popsal výstižně: "Doma měl málo příležitosti k pořádné práci – házeli mu klacky pod nohy. Odjel pracovat do Paříže, ale oni ty klacky zatím sebrali a schovali, a když se vrátil, tak mu je začali házet znovu…"

Bedřich Feuerstein, přáteli zvaný Frycek, se narodil 15. ledna 1892 v Dobrovicích u Mladé Boleslavi. Architekturu studoval postupně na několika školách. V roce 1912 se zapsal k profesoru Jožemu Plečnikovi na pražskou UMPRUM, byl také posluchačem techniky a nakonec i AVU ve škole Jana Kotěry. Už během studia se věnoval malířství a přátelství s Josefem Šímou ho vedlo ke společným tvůrčím výletům do Baskicka. Patřil k prvním členům avantgardního spolku Devětsil. Byl také uznávaným scénografem a kostýmním výtvarníkem, spolupracoval s Národním a později i Osvobozeným divadlem.

Od kubismu k avantgardě

V architektuře ho nejdřív zaujal kubismus, jak o tom svědčí jeho soutěžní studie na mohylu na Kozákově nebo na poštovní budovu v Pardubicích z let 1912–13. Po válce pak rychle přešel k avantgardní tvorbě a jeho stavba nymburského krematoria z let 1922–23 (s Bohumilem Slámou) se stala ikonou architektonického purismu; její reprodukce se objevily i v mnoha zahraničních revuích. Budova sestavená z prostých geometrických těles s válcovou lodí na oválném půdorysu působila svou lapidární monumentalitou jako výrazný kontrast k předekorované budově Janákova krematoria v Pardubicích.

Nad dalším projektem – rozlehlou budovou Vojenského zeměpisného ústavu v Rooseveltově ulici v pražské Bubenči – se však mladý architekt trápil. Konzervativní stavebník ho tlačil ke klasicistním formám a návrhy plastik Fryckova přítele Otakara Švece se důstojníkům nelíbily – dívky na nárožích se jim zdály moc hubené, a tak si výzdobu navzdory architektovým protestům objednali u Břetislava Bendy, který vytvořil sochy mnohem kypřejších tvarů. Autor tak byl nakonec kolegy pochválen jen za skleněnou shedovou střechu obří dvorní tiskárny.

Pařížská léta

Neklidná povaha a rozhádané domácí poměry přiměly Frycka Feuersteina odejít v polovině 20. let do Paříže. Tady byl zprvu šťastný, přátelil se s Picassem, Loosem, Le Corbusierem, navrhoval výpravy a kostýmy pro avantgardní Ďagilevův balet a pracoval ve špičkovém ateliéru u bratrů Perretů – byl např. spoluautorem dřevěného divadla na Světové výstavě dekorativních umění v roce 1925. Na stolcích proslulých pařížských kaváren – zejména U Dvou magotů – pak psal živé reportáže z metropole světového umění mladšímu kolegovi, architektovi Josefu Havlíčkovi (vydal jsem je kdysi v časopise Umění, č. 2/1987, poté, co mi s jejich luštěním významně pomohl Feuersteinův někdejší přítel, básník Jaroslav Seifert). Vtipně glosoval nejen pařížskou scénu nebo reakce na Gočárův československý pavilon na výstavě, ale z odstupu také dění na malém pražském písečku, které mu ve svých dopisech líčil Havlíček.

V listopadu 1925 například Havlíčkovi píše: "V Čechách se trpí na ideový extremismus a prostřednost činu." Zejména však komentuje boj mezi doktrinářským Karlem Teigem a jeho technokratickým křídlem a skupinou kolem Víta Obrtela a Karla Honzíka (patřil k ní i Havlíček) o to, zda je architektura uměleckou, nebo technickou disciplínou: "Naprosto nesouhlasím s tím, když (Teige) říká, že architektura není umění. Proč jím byla do r. 1925, a náhle v Praze přestala jím být?" Feuerstein se rovněž snažil uspořádat v Paříži výstavu české soudobé architektury, ale věčné hádky kolegů z Prahy, kdo akci obešle, ho nakonec dokonale znechutily.

A přišlo další cestování – Frycek Feuerstein se nechal zvábit českým architektem Antoninem Raymondem, působícím v Japonsku, k cestě do Jokohamy. Tam společně projektovali americkou nemocnici sv. Lukáše, ambasády Belgie a SSSR a domky pro firmu Raising Petroleum Co. (jak mi říkali Radovan Lipus a David Vávra, jeden tam dokonce ještě našli při natáčení Šumných stop, které právě vysílá Česká televize). Raymond svému mladšímu kolegovi ale neplatil a Frycek Feuerstein se po krátkém období tokijské spolupráce s Kamekim Cučiurou – japonským žákem Franka Lloyda Wrighta – vrátil na konci 20. let do Prahy.

Nešťastná láska k Toyen

Doma se mu ale příliš nedařilo: levicoví avantgardisté kolem Teigeho mu nemohli odpustit jeho jízlivé pařížské komentáře, a zejména pak kritickou přednášku v Mánesu po návratu ze studijní cesty do Sovětského svazu. Citlivý Feuerstein v ní totiž zachytil velmi přesně houstnoucí atmosféru po nástupu Stalina k moci. Ekonomická krize, nešťastná láska k malířce Toyen i postupná ztráta sluchu vedly nakonec architekta k zoufalému činu – spáchal sebevraždu skokem z Trojského mostu do Vltavy. Byl sice vzápětí vytažen a dopraven do nedaleké nemocnice Bulovka, ale ač nezraněn, z bezvědomí se už neprobral. Po smrti si pak všichni na svého kolegu náhle vzpomněli; psalo se o skonu mimořádně nadaného umělce, vyšly desítky článků a byla mu uspořádána velká posmrtná výstava v Mánesu…