Letos uplynulo 90 let od úmrtí významného českého architekta Antonína Balšánka. Byl spolu s Janem Koulou, Josefem Fantou nebo Osvaldem Polívkou výraznou osobností zejména pražské scény přelomu 19. a 20. století. Nepatřil k bořitelům tradic, spíš se přizpůsoboval stylovým proměnám, a možná i proto se dostal k řadě prestižních zakázek té vzrušující doby. Oslovil ho historismus i nastupující secese, zabýval se také urbanismem a studiem památek a léta působil jako pedagog na pražské technice.
Plány jako z computeru
Balšánek se narodil v roce 1865 v Českém Brodě, podobně jako o deset let starší další významný představitel historismu a později i secese Jan Koula. Studoval na pražské technice, kde si osvojil finesy historických stylů a naučil se brilantně kreslit. K prvním realizacím patří neorenesanční budova sokolovny v rodném městě (společně s Koulou). V témže stylu projektoval v Praze i vlastní nadační dům na pražském Újezdě 9 nebo budovu Městského muzea na Florenci. Pamatuji si na Balšánkův plán z roku 1896, uložený v jeho pozůstalosti v archivu architektury Národního technického muzea na Invalidovně – byl to neobyčejně pracný perspektivní řez budovou muzea, nakreslený do všech detailů i s vrženými stíny, a pečlivě kolorovaný akvarelovými barvami. Něco takového by dnes dokázaly zvládnout jen výkonné computery.
Významnou pražskou zakázkou byl také projekt nového mostu přes Vltavu v prodloužení Národní třídy, který měl nahradit řetězový most. Citlivé bylo zejména řešení předmostí u Národního divadla a našlo se tehdy dost kritiků, kteří tvrdili, že architekt úkol dobře nezvládl. Myslím, že Balšánkovi křivdili a svou roli spíše sehrála nostalgie po vznosné řetězové konstrukci. Nedávno byly opraveny kiosky, v nichž se původně vybíralo mýtné. Balšánkův most byl dokončen před 110 lety, v roce 1901, a nesl opět jméno císaře Františka I. jako jeho předchůdce (dnes most Legií).
Konkurzy, co nebyly moc košer
Na konci devatenáctého století spadla Balšánkovi do klína další velká zakázka: Městské divadlo v Plzni. Soutěž sice vyhrála dvojice žáků prof. Otto Wagnera z vídeňské akademie František Krásný a Josef Hoffmann, ale konzervativní Plzeňané dali raději přednost usedlejšímu návrhu pražského architekta, ač získal až čtvrtou cenu. Navlas stejná situace se odehrála o něco později, v roce 1901, kdy sice velkou soutěž na nový reprezentační dům pro hlavní město na prestižní parcele u Prašné brány vyhráli architekti Alois Dryák a Tomáš Amena, ale pražští konšelé raději svěřili projekt Obecního domu Balšánkovi a Osvaldu Polívkovi (ten byl dokonce členem poroty, takže to moc košer nebylo).
Byl to zřejmě Polívka, který tlačil realizaci blíž k tehdy již se prosadivšímu secesnímu stylu, Balšánek mu dal vnější formy francouzského baroka. Oba autoři se mimochodem nemohli vzájemně vystát a prý spolu vůbec nemluvili – vše řešili korespondenčně. Dům byl neobyčejně drahý, stavba se táhla, a když byl na prahu druhé dekády dokončen, secese již byla vytlačována novými styly – modernou a kubismem, takže se autoři ani desítky umělců a dekoratérů, kteří se podíleli na opulentní výzdobě, velkých ovací nedočkali. Teprve poslední léta složitý multifunkční areál náležitě docenila, já se ještě ve škole učil, že je to symbol měšťáckého kýče…
I konzervativní Balšánek nakonec akceptoval secesní styl. Projektoval dva nájemní domy v Bubenči a Karlíně, velmi hezké divadlo v Pardubicích a též méně známé budovy záložny v Praze-Vršovicích a Podlipanského muzea v rodném městě, které bylo pro nedostatek financí postaveno až několik let po jeho smrti. Podílel se rovněž na architektonickém řešení pražského pomníku Karla Hynka Máchy na Petříně (se sochařem Josefem Václavem Myslbekem).
Bombastická Letná
Jeho nejzajímavější urbanistická studie vznikala v průběhu světové války, kdy se intenzivně zabýval problémem zastavění pražské Letné. Ve výše zmíněném archivu na Invalidovně byly obrovité výkresy o ploše několika metrů čtverečních, na nichž byla vyobrazena z ptačí perspektivy reprezentační městská čtvrť s řadou dominant. Celé to bylo trochu bombastické a asi je dobře, že tento plán (a později i různé další na toto téma) zůstal jen na papíře. Balšánek vedl několik let důležitý dobový časopis Architektonický obzor, který ovšem směřoval k eklekticismu a později se dostal na vedlejší kolej, když prapor avantgardy převzal mánesácký Styl. Také napsal několik studií na téma střechy českých barokních domů nebo spis o letohrádku královny Anny.
Jako pedagog se na sklonku života dostával do sporu s mladými studenty architektury, kterým připadal jeho styl (i styl dalších tehdejších profesorů techniky – Fanty, Čenského, Bertla nebo Kříženeckého) zoufale zastaralý. Jejich idoly byli Kotěra, Gočár, Janák, Novotný nebo ještě mladší Kroha a Feuerstein…
Tak už to ale v architektonickém světě chodí, styly se rychle střídají a co bylo ještě včera „in“, jak se teď říká, může být za chvíli zase „out“. Hodnoty ale navzdory dobovým komentářům zůstávají a dnes je Balšánkovo dílo přijímáno jako nedílná součást naší moderní kultury.