Loos vs. Le Corbusier: respekt i invektivy

Nás může těšit, že obě osobnosti působily také v Čechách a na Moravě. Loos projektoval řadu interiérů zejména v Plzni, ale také Karlových Varech nebo Brně, přestavěl Brummelův dům v Plzni a navrhl Bauerovu vilu v Hrušovanech u Brna. V Praze pak v závěru své tvorby postavil dva významné rodinné domy, na nichž si princip prostorového plánu znovu vyzkoušel: Müllerovua Winternitzovu vilu (obě ve spolupráci s Karlem Lhotou). Kromě toho ovlivnil řadu architektů v Československu, mnozí byli účastníky jeho vídeňských kurzů (Rudolf Wels, Jacques Groag, Paul Engelmann, Heinrich Kulka ad.). V Brně Loos v polovině dvacátých let řídil revue Bytová kultura. Jinak ovšem pracoval také ve Vídni, Paříži nebo USA.

Le Corbusier v Praze a Brně několikrát přednášel, byl v kontaktu s teoretikem Karlem Teigem a českými spolupracovníky, kteří prošli jeho slavným pařížským studiem (patřil k nim např. Vladimír Karfík a Karel Stráník). Spolupracoval také s Janem A. Baťou na několika projektech pro jeho zlínskou továrnu, želbohu nerealizovaných (návrh typového domku, pavilon na světové výstavě v Paříži, urbanistické studie ad.). Tvorba obou osobností byla u nás trvale sledována, jejich teoretické práce i realizované stavby hojně publikovány.

Proti nefunkčnímu dekoru

Není to nic překvapivého. Po první světové válce hledala nastupující generace československých projektantů cesty ke skutečně moderní architektuře, zbavené nadbytečného dekoru, využívající možností nových materiálů, zejména oceli a železobetonu. Nové stavby měly být pohodlné, účelné, dobře větrané a osvětlené. Proto je zaujala Loosova metoda vytváření vnitřních prostor domu dle jejich hierarchie. Raumplan umožnil jejich koncipování tak, že tvořily nedílný celek, v němž dominuje obývací pokoj, který má větší světlou výšku než navazující další obytné místnosti. Vzniká tak velmi komplikovaný systém vzájemně propojených prostorů v různých úrovních, jež jsou ovšem "zabaleny" do jednoduchého a zvenku záměrně nenápadného kubusu. Ostatně stačí si projít vídeňskou Steinerovu vilu nebo také Müllerovu vilu v pražských Střešovicích (po dokončení náročné rekonstrukce v roce 2000 je tato národní kulturní památka otevřena veřejnosti) a princip je každému hned jasný. Své domy Loos zařizoval tak, aby se v nich jejich uživatel cítil co nejlépe, byly pohodlné, ač nábytek pocházel z různých epoch. Loos sice vystupoval proti zbytečnému a nefunkčnímu dekoru, ale nebránil se užití ušlechtilých materiálů – např. drahých mramorů nebo mahagonového dřeva.

Adolf Loos a Karel Lhota: Winternitzova vila v Praze-Smíchově, 1931–33.

Le Corbusier byl autorem principů funkcionalistické architektury. K nim patřil skeletový systém domu, jenž umožňoval zbavit se těžkých nosných zdí a vytvořit tak jeho lehký plášť s elegantními okenními pásy. Systém pilotů rovněž dovolil vysunout stavbu nad terén, takže pod ní mohla probíhat zahrada. Střecha byla plochá a na ní se nacházely sluneční terasy a střešní zahrady. Skeletová konstrukce rovněž uvolnila půdorys domu – bylo možno vytvořit skutečně svobodný systém přestavitelných lehkých vnitřních příček (to je onen plan libre). Interiér byl vybaven vzdušným moderním nábytkem z ohýbaných ocelových trubek a – na rozdíl od Loose – byl velmi střídmý, uvnitř domu se však objevuje výrazná barevnost. Le Corbusierova bílá průčelí jsou navrhována v proporcích zlatého řezu, působí tedy esteticky dokonale. Stavby, na nichž tyto principy ve dvacátých letech předvedl, mohli lidé obdivovat přímo v Paříži (výstavní pavilon L’Esprit Nouveau na Světové výstavě dekorativních umění v roce 1925 nebo vila La Roche-Jeanneret) či třeba v Poissy u Paříže (vila Savoye) nebo ve výstavní kolonii rodinných a řadových domků v německém Stuttgartu (1927).

Oba architekti se sice vzájemně respektovali, ale – jak mi kdysi vyprávěl Vladimír Karfík, jenž znal oba protagonisty ze svého pařížského pobytu velmi dobře – neodpustili si občas vzájemné invektivy. Loos zemřel v roce 1933 a principům své tvorby zůstal věrný celý svůj život. Le Corbusier ve třicátých letech některé své teze korigoval a další vývoj vedl k romantičtějším formám a nakonec od padesátých let až ke stylu tzv. brutalismu (kaple v Ronchamp, areál v indickém Chandigaru, knihovna Kolumbijské univerzity ad.).

Srovnání východisek

Holandský badatel Max Risselada z univerzity v Delftu již před lety připravil výstavu Raumplan versus Plan Libre (v roce 2003 jsme ji měli možnost vidět i u nás), kde tvorbu a teoretická východiska obou osobností srovnává na plánech a mnoha modelech. Činí tak na základě podrobného průzkumu všech staveb (sám jsem měl kdysi možnost navštívit s ním, teoretikem Vladimírem Šlapetou a fotografem Pavlem Štechou pozůstatky Loosových interiérů v Plzni a byl to mimořádný zážitek). Nyní u nás péčí zlínského vydavatelství ARCHA vychází stejnojmenná publikace v českém překladu Petry Ocelkové, doplněná o dobové statě obou architektů a teoretiků i další odborné texty současných badatelů. Knihu s mnoha ilustracemi vřele doporučuji všem milovníkům moderní světové architektury.