Washburn: Na domech je nejdůležitější chodník

* LN Všiml jste si už úzkých pražských ulic v centru? Dá se to nějak řešit?

Neměl jsem zatím šanci si vše projít, ale z jiných případů si dovoluji tvrdit, že ulice je ulice - nezvětšíte ji. Být dobrým územním plánovačem ovšem neznamená, že musíte uspokojit zároveň chodce, cyklistu i motoristu. Jednomu z nich prostě musíte dát přednost. Když se rozhodnete pro chodce, což je moje základní priorita, musíte se soustředit na slušné chodníky. Pokud to, co vám schází, je síť tras pro bezpečnou jízdu na kole, samozřejmě tím ubude například počet parkovacích míst a někde třeba nebude možné chodit pěšky. Je ale důležité být konzistentní. Nefunguje, když se urbanistické plánování dělá polovičatě. Není možné mít jednu ulici takovou a druhou makovou, musíte aplikovat hierarchii, pro niž se rozhodnete, na celou čtvrť. Ve chvíli, kdy tento plán dosadíte do praxe, začne si žít svým životem, což je mimochodem jeden z fascinujících aspektů mé práce. Nový systém přináší nové výzvy, nové potřeby.

* LN Může změnit i životní styl lidí?

Může změnit třeba i módu. Když budou všichni jezdit do práce na kole, budou se oblékat pohodlněji a kupovat třeba módní helmy. Ve městě je všechno propojené. Jedno zdánlivě suché politické rozhodnutí může výrazně změnit celou kulturu. A také se jímmůže hodně zkazit.

* LN Jaké evropské město je pro vás příkladem moderní metropole s dobře zvládnutou infrastrukturou?

Stejně jako každý urbanista miluju Barcelonu. Mají tam princip, pro který se vžil termín Pravidlo Barcelony. Zní: nikdy nedávejte víc než padesát procent dopravního prostoru osobním autům. Snažíme se o to i v New Yorku. Naše ulice jsou, už od roku 1811, typicky šedesát stop široké - máme tedy deset stop pro chodce, pět stop pro stromy, třicet stop pro auta a na druhé straně zase pět pro stromy a deset pro chodce.

* LN Studoval jste biologii i architekturu, pracoval pro úspěšnou developerskou firmu, učil na prestižních univerzitách, poslední čtyři roky jste hlavnímurbanistouměsta New York. Co vás nejvíc ovlivnilo v tom, co teď děláte?

Lidé. Bez ohledu na to, na jak důležitém projektu pracuji, přemýšlím o chodcích. Jak na ně bude působit, když půjdou nakoupit, když budou spěchat do metra, jakou budou mít zkušenost s veřejným prostorem. Jak se budou cítit. Myslím si, že NewYork je skvělý, protože je obrovský, ale taky proto, že se dá celý projít pěšky. Mám čtyři děti, osmnáct let, šestnáct let, tři a půl roku a osmnáct měsíců, za život jsem tlačil hodně kočárků a hledal hodně klouzaček; vím, jak jsou tyhle věci důležité.

* LN Jak velkou ale máte ze své pozice moc? Můžete zastavit některé developerské projekty, které nejsou pro New York vhodné?

Nekontroluji nic, ale doufám, že věci do jistémíry ovlivňuji. Skutečnou moc má primátor, můj hlas je ale důležitý, i když pouze poradní. Neustále maluji, skicuji, a pomáhám tak developerům i normálním lidem vidět, co by ve slovech neviděli. Slova vzbuzují konflikty, náčrtky je vyjasňují. Proto jsou tak důležité předem definované hodnoty a priority, abychom věděli, jak je detailně přetvářet do obrázků.

* LN Dala by se vaše strategie „chodec především“ aplikovat i na jiná velkoměsta?

Každé město má svou duši a je důležité nekopírovat už existující koncepty - to byla chyba v padesátých letech, kdy experti z Harvardu létali po světě a vždycky jen tak mimochodem upustili územní plán. Pro mě je, jak už jsem říkal, důležité základní, rámcové rozhodnutí: města si musí uvědomit priority. Některá si mohou říci, že pro ně chodci nejsou tak důležití. Toto rozhodnutí vyjadřuje jejich hodnoty, a když v ně věří, fajn.

* LN Není to proti lidskosti, když chodci nejsou důležití?

Často mě žádají o pomoc odborníci z asijských měst, kde v krátké době postavili hodně výškových budov a jejich ulice zemřely na úbytě. Tito lidé pak přijedou do New Yorku a překvapuje je, že máme jedny z nejvyšších budov na světě, a přitom si zachováváme živou atmosféru v ulicích. Mám pro to jednoduché heslo, kterým se řídím: když navrhuješ dům, začni u chodníku.

* LN Je za vaším soustředěním se na chodce strach o veřejný prostor?

Jistě, jedině ve veřejném prostoru se dá vybudovat důvěra lidí v místo, kde žijí. Tam, kde se lidé mohou svobodně promíchávat, se buduje důvěra a vzájemný respekt. Na New Yorku je myslím unikátní, že se tu můžou všichni, ať jsou kdo jsou a pocházejí odkudkoli, cítit součástí stejnéhoměsta. Každý si může jít, kam chce, vnímat charakter osmimilionového města, které se dá během hodiny projet celé metrem. To považuji za zásadní. Newyorčané si myslí, že je to samozřejmost, ale mnoho světových metropolí takové privilegium nemá.

* LN Ještě v osmdesátých letech byla ale situace úplně jiná: lidé se báli chodit do Harlemu, dodnes zůstávají nepříliš bezpečné některé části Bronxu...

To je to nejstrašnější, co můžete udělat své společnosti. Začít říkat „Tam radši nechoď“. Nejsem sociolog ani ekonom, ale když vidíte nepohodu, tak ji i cítíte. Všude na světě žijí bohatí a chudí, je ale zásadní, aby se mohli venku v klidu prolínat. Aby město bylo „jejich“ městem. Vezměte si například největší brazilskou metropoli Sao Paolo. Žije tam dvacet milionů lidí a jsou tam i adekvátně velké problémy. Ale cítím, že se tam situace zlepšuje, že se tam prohlubuje integrace obyvatel. Proto jsem také přes všechny problémy s infrastrukturou v případě Sao Paola jistým optimistou. Ano, čeká je ještě hodně práce, ale už teď jsou k vidění také známky úspěchu. Tím, že se tam daří docílit prolínání lidí, stávají se všichni součástí většího celku a učí se respektovat i ty, které by jinak nepotkal. A tenhle respekt vám pak dává i větší pružnost v reakcích, větší svobodomyslnost, toleranci. To je výhoda. Když se pak vašemu městu stane nějaká tragédie, můžete se vzchopit a žít dál.

* LN Narážíte na 11. září, které tvář New Yorku ovlivnilo velmi výrazně? Či například na záplavy, které před pár roky zdevastovaly New Orleans?

Přesně tak. Teroristický útok těžce otestoval město i jeho obyvatele. Viděl jsem, jak letadla zasáhla obě budovy Světového obchodního centra, je to dodnes velmi emocionální záležitost. Od té doby se ale New York stal ještě úžasnějším místem pro život, než byl před deseti lety - vzhledově, pocitově, ekonomicky. Newyorčané mají neuvěřitelnou energii, nesmírně se zajímají o budoucnost svého města.

* LN Jak zasahují běžní Newyorčané do podoby svého New Yorku?

Už mnoho let tu v každé čtvrti funguje aktivní systém komunitních výborů. Jakékoli zásadnější plánování tak musí procházet zákonným procesem, kdy se návrhy schvalují nejen městem, ale právě i obyvateli.Tyto výbory nám umožňují lehce komunikovat s běžnými občany. Je tedy k dispozici propracovaný systém, který v New Yorku vznikl na zajímavém principu „zdola nahoru a shora dolů“. 

* LN Co to přesně znamená?

Zatímco Robert Moses byl newyorský urbanista, který proslul výrokem „města jsou pro dopravu“ a poměrně necitlivě změnil tvář New Yorku, Jane Jacobsová byla aktivistka a novinářka, která se neúnavně a důmyslně - aniž měla nějaké formální urbanistické vzdělání - snažila na začátku šedesátých let prosadit myšlenku, že ve městech jsou nejdůležitější sousedské vztahy. Že čtvrti tvoří lidé, kteří zde žijí, nikoli budovy, ve kterých bydlí. Tyto dva myšlenkové proudy, Moses versus Jacobsová, kvantita versus kvalita, tlak shora versus tlak zdola, od běžných obyvatel, nakonec vyústily v právní systém, který dává místním newyorským komunitám právo mluvit.

* LN Jak tyto protichůdné proudy ve své práci balancujete vy?

Palčivě je potřebuji oba. Robert Moses vybudoval město v jeho velikosti, kterou New York potřeboval, aby se mohl stát obchodním a kulturním centrem 20. století. Jane Jacobsová zase pomohla Newyorčanům vrátit se k důležitosti kvality života. Byla jedním z prvních lidí, kteří otevřeně kritizovali ignoranci urbanistů a dopravních plánovačů. Zkoumala sociální funkce ulice a zdůrazňovala, jak důležité jsou chodníky pro dospělé i pro děti. Bojovala za snesitelné podmínky pro život ve městě, za správné fungování vztahů v nejbližším sousedství, výrazně ovlivnila přemýšlení o New Yorku. Mám však ještě třetí idol. Je jímFrederick Law Olmsted, který prosadil myšlenku Centrálního parku. Byl schopen integrovat přírodu do architektury města.

* LN V čem pro vás byla architektura frustrující, že jste se rozhodl pracovat pro newyorskou radnici?

Pracoval jsem ve Washingtonu ve skvělé firmě, snad nejlepší ve městě. Stavěli jsme krásné budovy, vyhrávali ceny, ale město se neustále zhoršovalo. Bylo to v období takzvané „crack epidemic“ v polovině osmdesátých let, kdy konzumace kokainu skutečně dosáhla úrovně epidemie. Říkal jsem si, že s tímhle stavem Washingtonu a ostatníchměst už architektura nic neudělá, a začal jsem přemýšlet, jestli by něco zvládla vláda. Řekli mi tehdy, že jediný politik, kterého alespoň okrajově zajímá architektura, je newyorský senátor a sociolog Daniel Patrick Moynihan. Přes rodinného přítele jsem získal neplacenou praxi v jeho kanceláři. Jednoho dne Moynihan četl nějakou mou zprávu, líbila se mu a ptal se: „Kdo je to Washburn? My tady máme architekta? Přiveďte mi ho!“ Pak mi nabídl práci - stal jsem se jediným architektem ve washingtonském Capitolu. Měl jsem na starosti projekty z oblasti životního prostředí a veřejných staveb, často jsme vyjednávali v Bílém domě. Tehdy jsem začal jezdit i doNew Yorku, protože jsem dohlížel na přestavbu manhattanského nádraží Pennsylvania Station.

* LN Ve vaší pozici na newyorské radnici jsem nenašla žádné předchůdce, je to možné?

Poprvé se o veřejném prostoru začalo mluvit v druhé polovině šedesátých let, za starosty Johna Lindsayho. Tehdy i politici souhlasili, že kvalita veřejného prostoru je nesmírně důležitá pro zvýšení konkurenceschopnosti New Yorku. Ovšem během krize v osmdesátých letech se tato snaha poněkud vytratila. Nyní podobnou moderní iniciativu vede Amanda M. Burdenová, současná ředitelka Odboru plánování města New York, jejíž nevlastní otec mimochodem tehdy napsal starostovi Lindsaymu onen rozhodující report. Byla to Amanda, která znovu přesvědčila starostu Michaela Bloomberga, že New York City je místo, které musí s ostatními městy soupeřit právě kvalitou veřejného prostoru.