Rok 1912 byl velmi důležitý. Nebyla tu totiž jen jediná architektonická forma, jako tomu bývávalo dříve v relativně klidném 19. století. Vedle již skutečně dosluhujícího historismu se stavělo v dalších stylech, a v hlavách tehdejšího publika tak zřejmě vládl menší zmatek.
Secese a moderna
Vrcholila ozdobná a poněkud patetická secese, jejíž hlavní atrakcí byl právě dokončený Obecní dům. Výrazně se ale také prosazovala asketická moderna, již reprezentují Jan Kotěra (1871-1923) a jeho žáci a také mladší absolventi vídeňských studií u prof. Otto Wagnera, zejména pětice mladých mužů Pavel Janák, Antonín Engel, Bohumil Hübschmann, Josef Chochol a František Roith. Kotěra staví Mozarteum v Jungmannově ulici, které má sice pro modernu typickou cihlovou fasádu, ale tympanon v horní části průčelí již naznačuje další směřování talentovaného tvůrce k modernímu klasicismu. Engel dokončuje domy v ulicích U Starého hřbitova a Břehové v asanaci. Ty mají fasády sice omítané, ale téměř bez dekoru, jediným výtvarným prvkem je keramická socha dívky na nároží, snad dílo Josefa Drahoňovského. Pavel Janák navrhuje ve stylu moderny betonový Hlávkův most, dekorovaný plastikami Josefa Mařatky, Otto Gutfreunda a Jana Štursy. Chochol má právě za sebou působivý černo-zlatý návrh primátorské síně Staroměstské radnice, v němž nezapře vliv svého rakouského učitele Wagnera. Chocholova a Janákova další tvorba však vede, jak si ukážeme, jiným směrem - od racionální moderny k expresivnímu kubismu.
Hlávkův most od Pavla Janáka z let 1909-1912
První vlaštovka kubismu: Jičín
A právě architektonický kubismus se stává hlavní atrakcí roku 1912. Jak jsme si připomněli již více než před rokem, studie pojednané v tomto bizarním stylu se objevily ve skicářích architekta Pavla Janáka (1882-1956) již v roce 1911, ale první stavba byla dokončena až v roce následujícím. Šlo o Jakubcův dům v Jičíně. Podstatné také je, že v časopisu Umělecký měsíčník, vydávaném kubisty, kteří opustili spolek Mánes, vychází Janákova zásadní teoretická stať Hranol a pyramida. V Praze pak nastala horečná činnost: Josef Gočár byl novým stylem natolik fascinován, že stačil ještě upravit již rozestavěný dům U Černé Matky Boží na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu, který byl původně pojednán ve stylu moderny. Architekt přidal kubistický portál, vikýře a meziokenní sloupky a samozřejmě řadu vnitřních detailů, včetně interiéru kavárny Orient v prvním patře. Podobným způsobem zkubizoval dvojdům v Tychonově ulici na Hradčanech. Jednu půlku o trochu víc, na té druhé převládají ještě detaily ve stylu moderny. Snad proto, že tato část stavby už byla v pokročilém stadiu, anebo možná z jiných důvodů - majitel Jan Stach třeba nebyl příznivcem jehlancového stylu jako jeho soused Karel Hoffmann.
Polygony i na rohožce
Ve stejném roce propadli kouzlu kubismu další projektanti. Josef Chochol začal kreslit své domy pod vyšehradskou skálou, Emil Králíček, šéfprojektant známé stavební firmy Matěje Blechy, zase zakomponoval různé detaily do pozdně secesních průčelí. Ostatně dům Diamant na rohu Spálené a Lazarské ulice k tomu vyzýval už svým názvem. Projektant byl důsledný: polygonální motivy najdeme i na takovém detailu, jako je rohožka před vstupem. A navrhl i slavné kubistické orámování barokní plastiky mezi Diamantem a kostelem Nejsvětější Trojice. Na Jungmannově náměstí zase podle Králíčkova projektu vyrostla známá lucerna, jíž se tehdejší tisk posmíval: prý je to poutač na nedalekou hospodu U Pinkasů, neboť dřík lampy tvoří na sebe navršené soudky. To ale trochu předbíháme dobu, většina těchto staveb byla dokončena až v roce následujícím.
Janákova keramika.
Nelenili samozřejmě ani výtvarníci, kteří měli před projektanty mírný náskok - Picassův originální styl dovezli do Prahy již v roce 1910. V roce 1912 vzniká třeba slavný Kubištův obraz Zátiší s lebkou nebo Fillovo Koupání a sochař Gutfreund dokončuje plastiku Cellista nebo Hlavu Viki. Nejen tato a další díla, ale také známé Janákovy keramické dózy a kávové servisy, Gočárův, Janákův, Chocholův a Hofmanův nábytek nebo plány a modely staveb vystavuje v témže roce Skupina výtvarných umělců v Obecním domě (jehož pompézní a naturalistický secesní styl se k expresivním kreacím moc nehodil), a to hned ve dvou expozicích - na počátku roku a znovu na podzim. První instalaci navrhl Janák, druhou Gočár, oba se pokusili vytvořit ze zešikmených ploch, kterými obalili výstavní sál, dojem, že návštěvník se nachází uvnitř obřího krystalu.
Solitér Bílek
Poněkud stranou pak stojí ojedinělé dílo výtvarníka a mystika Františka Bílka. Toho kubismus ani jiné výboje příliš nezajímaly. Na hradčanských baštách již v roce 1911 dokončil vlastní dům s ateliérem, který stylově do žádné z výše uvedených kunsthistorických přihrádek nezapadá. Ano, má zdánlivě blízko ke Kotěrově tvorbě té doby, průčelí je z režného zdiva a vila má dokonce plochou střechu, nicméně s racionalitou kotěrovské moderny má jen málo společného. Stavba je prostoupena specificky bílkovskou symbolikou, a tak má asi nejblíže k tvorbě Plečnikově (slavný Slovinec v té době již učil v Praze na Uměleckoprůmyslové škole).
Bílkova vila v Praze po rekonstrukci.
Jak je vidět, byla naše architektonická scéna v období těsně před první světovou válkou docela komplikovaná a jednotliví tvůrci měli vzácnou příležitost vyzkoušet si různé formy, svým vyzněním často i protichůdné.
