Byt nebo dům? Ideální kompromis ze Zlína

Vyrostl jsem ve Zlíně v panelovém domě ze 70. let, v němž připadaly čtyři rodiny na jedno patro. Sestra se později přestěhovala do nedalekého domu, kde vycházelo dokonce šest bytů na etáž, tedy na společně sdílené prostory. Řadové panelové domy z poloviny 80. let, ač působily objemově výrazně větším dojmem, byly mnohem méně efektivní. Na společnou chodbu na jednom patře nabízely pouze byty dva.

V právě recenzovaném domě najdete bytů celkem šest a k tomu sedm garážových stání. V přízemí a v posledním patře je po jednom bytu, ve dvou klasických patrech po dvou. Do objemu, který odpovídá nedaleké prvorepublikové vile, se tak vešlo šest samostatných bytů o rozměrech od 70 do 140 metrů čtverečních.

Na velikosti a monumentalitě mu přidává chytrá hra prázdných a plných hmot i kompaktní tvar s vykonzolovanými lodžiemi.

Věnuji kapacitě takovouto pozornost, protože jde v Česku o stále ještě ne úplně obvyklý případ – vilový dům se samostatnými byty, a tedy kompromis mezi rodinným domem a bytem v mnohem větším bytovém komplexu. Díky úsporné velikosti je možné podobné domy umisťovat do velmi atraktivních centrálních lokalit měst. A rychlost, s jakou byly byty v nivském domě prodány, ukazuje, že je o podobný způsob bydlení velký zájem.

Dům je to velmi racionální. Z pravoúhlé stavby na západní straně vystupuje jen částečně pod zem zapuštěné přízemí s nepříliš frekventovanými garážemi. Nad jejich vjezdem ústícím mimo objem hlavní hmoty je umístěna venkovní terasa jednoho z bytů.

Překvapivě vysoký standard provedení

Všechny byty v domě nabízejí možnost vystoupit do venkovního prostoru. Vedle již zmíněné terasy nad garážemi jsou tu tři lodžie, dvě z nich konzolovitě vyložené. Tyto konzoly tvoří asi nejzapamatovatelnější motiv domu a jsou orientovány ke dvěma důležitým fenoménům: k boční příjezdové cestě na západní straně a k údolí na straně jižní, v obou případech tedy ke slunci a výhledům do dálky. Horní byt disponuje rozsáhlou terasou s panoramatickými výhledy naměsto v údolí. Byt v patře na severní straně domu pak umožňuje výstup přímo na terén.

Docela mě překvapuje, že bytových domů podobných velikostí není více. Možná potenciální stavebníky odrazuje příliš malý objem. Přece jen, kvůli šesti bytům budovat výtah a podzemní garáže, to může na první pohled působit jako přehnaný luxus, ale příklady z celého světa ukazují, že to nejspíše ekonomicky zas takový nesmysl nebude. Zkušenosti ze Zlína to jen potvrzují.

Velmi kvalitní jsou i společné prostory.

O to více mě zaujal velmi vysoký standard provedení domu: dřevěná okna, především pak ale společné prostory s terazzovou podlahou a opěrnou zdí z pohledového betonu, která plynule prochází do vstupních partií domu, stejně tak i velkoformátové zasklení v subtilním nerezovém rámu. Velkoryse dimenzované vstupní prostory zmenšuje jen výstupek šatny z bytu v přízemí. Oblé rohy ale tomuto „apendixu“ pomáhají včlenit se zcela samozřejmě do haly.

Schodiště přisvětluje na východní fasádě vertikální otvor na celou výšku. Zajímavostí je výtah, který v posledním patře ústí přímo do bytu, díky čemuž se dispozice patra obejde bez zbytečných společných prostor u schodiště. Okenní otvory jsou často sdruženy do větších celků – horizontálních pásů. Důsledně se v nich střídá princip otvíravých částí s masivnějším rámem a neotvíravých v rámu subtilnějším. S výjimkou vstupu a konzolovitých lodžií najdeme okna vždy takřka v líci fasády.

Každý byt je orientován do tří světových stran, výjimku tvoří ten v posledním patře, který nabízí výhledy do všech stran. Díky tomuto faktu si autor mohl dovolit dosti svobodné zacházení při umísťování jednotlivých oken. Na několika místech je záměrně neosadil vůbec, čímž dosáhl značně velkého podílu plné hmoty fasády. Tato strategie, spolu se slučováním oken do větších celků, přidává domu na monumentálnosti a pocitově i na objemu – dělá ho větším, než ve skutečnosti je. Většinou se architekti snaží dosáhnout přímého opaku a spíš maskují předimenzovaný objem nadiktovaný klientem.

Pozornost byla věnována i vnějšímu okolí domu, které by snad měl časem doplnit i strom v jihozápadní části pozemku.

Sloup jako připomínka nosné podstaty domu

Podobně jako u minule recenzovaného rodinného domu jde o kombinaci zděné a betonové konstrukce. Monolitický beton je využit především ve vodorovných konstrukcích, konzolách, v zapuštěné garáži a v opěrných zdech. Sympatický detail představuje kruhový sloup, který se od garáže „propisuje“ i do vyšších pater, avšak směrem vzhůru se vzhledem k nižšímu zatížení jeho průřez stále zmenšuje. Ve střešním bytě se pak stává součástí zdi. V nižších patrech prochází vstupními halami, takže při vstupu do bytů je každý konfrontován s nosnou podstatou domu.

Ze všech bytů lze rovnou vyjít do venkovního prostoru. Balkon, lodžie, terasa nebo přímý výstup – variant dům nabízí hned několik.

Zastavěná plocha pozemku je procentuálně dosti vysoká, ale řekl bych, že odpovídá hustotě okolní zástavby i vzdálenosti lokality od úplného centra. Na leteckých snímcích Zlína budete mít problém stavbu rozeznat od rodinných domů stojících kolem. Prozrazuje ho pouze vjezd do garáže a střešní paluba. Dispozicím není co vytknout, snad jen absenci samostatných WC ve dvou menších bytech.

Sami sobě

Těším se, že podobných domů bude v budoucnu přibývat. Myslím si, že právě takovýmto způsobem je možné zahušťovat města a postarat se o bezbolestný návrat obyvatel do širších center měst. Čekám, kdy skupiny několika rodin zjistí, že postavit si společně podobný dům vyjde cenově mnohem výhodněji než čekat, až se tohoto tématu chopí developeři, kteří si pak za realizaci nechají zaplatit mnohem víc.

Tuto možnost ovšem zatím komplikují předražené pozemky v centrech měst, ale jejich cena se časem nutně musí začít snižovat a přibližovat ekonomické realitě. Pokud ne, pak budou muset začít podobnou výstavbu daňově zvýhodňovat města. Jinak budeme stále transformovat zemědělskou půdu na stavební pozemky, což je nevýhodné pro všechny.