Lidovky.cz

Rozporuplné i kritizované Benátky. Proč je navštívit?

Design

  7:00
Před časem se otevřela největší architektonická výstava současnosti, probíhající již po třinácté v rámci Benátského bienále. Koncept šéfkurátora zněl: společný základ. Povedlo se?

Interiér Ruského pavilonu tvoři rozměrné QR kódy pokrývající stěny i strop. S tabletem v ruce jste mohli načíst celkem 35 projektů a v klidu si je prostudovat. foto: Adam Gebrian

Národní účast se letos zvýšila na těžko navštívitelný počet padesáti pěti samostatných výstav. O to více vynikly ty, které byly výborně srozumitelné. Polsko přetransformovalo svůj pavilon v interiér hudebního nástroje a pomocí mnoha skrytých reproduktorů zesílilo vlastní živé zvuky domu a okolí. Německo pod úsporným heslem Redukuj, recykluj, znovu využívej ukázalo, jak zdánlivě mnoho odepsaných objektů může najít svůj další život.

Cenu za nejlepší národní pavilon si naprosto po právu odneslo Japonsko. Tým mladých architektů pod vedením Toya Ita dokázal, co mohou udělat architekti ve spolupráci s místní komunitou pro znovuobnovení života v oblasti poničené tsunami po loňské jaderné havárii.

Čeští studenti instalovali v Benátkách paletová křesla, podívejte se

Křesla byla hned obsazena.

Za nejlepší expozici mimo národní pavilony byla porotou vybrána prezentace studie kanceláře Urban Think Tank. Ta popisuje život v nedostavěném mrakodrapu v Caracasu, který osídlilo 750místních rodin do té doby žijících bez přístřeší. Vzhledem ke koncepci letošního bienále a jejímu důrazu na ohlížení se za minulostí (viz dále) tolik nepřekvapí, že jde o záležitost, která se stala už v roce 2007.

Zlatého lva za celoživotní dílo získal i u nás známý portugalský architekt Alvaro Siza. Jeho velkorozměrová instalace stojí v parku na konci Arsenale, navštívit lze také výstavu jeho kreseb v paláci Querini Stampalia. Tu doporučuji hned ze dvou důvodů. Kromě citlivých Sizových kreseb samých zde totiž můžete obdivovat nádhernou rekonstrukci paláce a zahrady z roku 1963, které jsou dílem italské legendy Carla Scarpy.

Náš pavilon: srozumitelný záměr, nešťastné provedení

V Česko-slovenském pavilonu se jeho kurátor Jan Pernecký rozhodl realizovat koncept, který bych zpětně popsal jako spojení obsahu pavilonu USA a formy Ruska (žádnou z těchto expozic ovšem Pernecký nemohl předem znát). Pomocí tabletů chtěl zprostředkovat normálně neviditelný obsah realizovaný slovenskými a českými umělci, architekty a neziskovými organizacemi. Bohužel se to nepodařilo. Nevím, kde přesně se stala chyba, ale jisté je, že finančním ani organizačním parametrům zmíněných mocností pochopitelně konkurovat nemůžeme.

V pavilonu bylo tradičně příliš světla, příliš velké vedro a příliš málo technického vybavení na to, aby se návštěvník mohl soustředit na obsah expozice . Ta se navíc potýkala s technickými problémy. K dobru je Jánovi Perneckému nutné připsat, že pavilony Ruska a USA si odnesly čestné uznání. V tom americkém najdeme kompletní přehlídku občanských aktivit obohacujících veřejný prostor už padesát let, Rusko se zase snad jako jediné pokusilo přenést své návštěvníky do budoucnosti. Výtvarnost interiéru mi sice připomněla seriál Návštěvníci z počátku osmdesátých let, ale byl to sympatický pokus.

Pavilon USA

Čeští architekti na bienále – pohříchu tradičně – zastoupeni nejsou. Pokud se nepletu, žádný z kurátorů je doposud nevyzval k účasti v mezinárodní sekci. Nejvýraznější stopu tak letos představoval švýcarský architekt českého původu Miroslav Šik, jeden z kurátorů Švýcarského pavilonu. Ten na začátku 90. let pedagogicky působil na pražské technice a stihnul ovlivnit celou generaci architektů, narozených na konci 60. let.

Příliš malý základní společný jmenovatel

Vstupní brány Arsenale a Giardini di Castello, tradičních míst výstavy, se poprvé otevřely již 27. srpna. Účastnící se kolektivy a jejich známé, novináře, akademiky a architektonické celebrity přivítal na tiskové konferenci prezident bienále Paolo Baratta šéfkurátor David Chipperfield. Společně představili okolnosti vzniku a hlavní koncepci.

Šéfkurátor se vyznal ze svého silného zážitku z vůbec prvního bienále v roce 1980, jež italský architekt a první prezident bienále Paolo Portogesi nazval The Presence of the Past, tedy přítomnost minulosti. Ve své koncepci se tehdy programově rozhodl ohlédnout zpět do historie a tu zpřítomnit. Chipperfieldovi imponovalo, že tak Portogesi dokázal stanovit nejen jasné téma, ale i vystihnout celospolečenskou náladu. Jeho slovy tím odstartoval 80. léta, éru, kdy snad poprvé hrála historie důležitější roli než budoucnost.

David Chipperfield se letos pokusil o něco podobného. Své téma nazval Common Ground, neboli společný základ – tedy to, na čem se dokážeme shodnout. A jak zdůraznil, jeho zájmem nebylo hledat shodu pouze uvnitř profese, ale i s nejširší veřejností. Nepřekvapí tedy, že se rovněž rozhodl obrátit do minulosti. Paolo Baratta zase vyzdvihl význam vzdělávání nejmenších – budoucího publika. Proto se na doprovodných programech podílí přes 700 vyučujících architektury.

Letošní benátské bienále je tedy o ohlížení se zpět, o snaze porozumět historii a zpřístupnit ji současnosti. O porovnávání minulého a současného, ze kterého mnoho současných architektů příliš dobře nevychází (za všechny zmiňme instalaci dávající do souvislosti práce ateliéru Zahy Hadidamistrů skořepinových konstrukcí, Felixe Candely a Heinze Islera). O občanských iniciativách, o nenaplánovaném a nenaplánovatelném. O vysmívání se umělému. O rekonstrukcích, spíše než o novostavbách. O místech, spíše než domech. O inspiracích, spíše než o výsledcích. O kopírování, spíše než o originalitě. O solidnosti a nenápadnosti, spíše než o šoku a překvapení.

Všechno to je logické a odpovídá to společenské atmosféře. Tak dlouho se ji David Chipperfield snažil vystihnout, až se mu to podařilo. Jen si nejsem jist, že je to dobře. Ve stručnosti mi bienále asi nejlépe popsal slovenský architekt Igor Marko, který místo Common Ground zaznamenal spíš Deja vu.

FAKTA:

www.labiennale.org Celkový rozpočet: 9,3 milionu eur Otevřeno: 29. srpna až 25. listopadu 2012 kromě pondělí od 10 do 18 hodin Vstupné: základní 20 eur, zlevněné 16 eur (senioři nad 65 let), 12 eur (studenti/lidé do 26 let), rodinné 40 eur

Při procházení Arsenale jsme si chvíli vyměňovali názory s vynikajícím dánským architektem Bjarkem Ingelsem. Směrem k budoucnosti naprosto orientovaný tvůrce nemohl potlačit zklamání z celkové koncepce – nazval ji „prohrabování se archivy“.

Navzdory vší kritice ovšem bienále samozřejmě doporučuji k návštěvě. Otvírá spousty témat a záleží na každém, kolik jich sám objeví. Příležitostí je tu více než dost.

Autoři:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.