Do Prahy přichází Jean Nouvel už na začátku 90. let. Byl pověřen magistrátem, aby se zabýval urbanismem Smíchova – tehdy zanedbané chátrající periferie, nicméně se specifickou atmosférou. Jeho studie byly přesvědčivé a respektovaly charakter čtvrti. Kdysi jsme se sešli v Klubu architektů a on mi nadšeně vyprávěl, jak mu Smíchov učaroval. Fascinovalo ho, že tu stály vedle sebe honosné činžáky i staré, rozpadající se továrny.
Později jej oslovila nizozemská pojišťovna Nationale-Nederlanden (dnes ING), která už předtím spolupracovala s Frankem Gehrym a Vladem Milunićem na projektu Tančícího domu (více zde). Namístě zbouraných domů, které v 80. letech ustoupily stavbě metra, vznikl administrativní a obchodní komplex Zlatý Anděl. Název si vypůjčil z cenného klasicistního domu U Anděla zlikvidovaného také již v 80. letech. Restaurátoři z něj ale tehdy stihli sundat fresku, která dnes zdobí pasáž vedoucí do patra.
Architekt stavbu správně rozčlenil do více hmot, vedle oblíbeného skla využil i plech na průčelí, inspirován starými továrními halami. Fasády „popsal“ útržky básní slavných pražských umělců. Do nárožní prosklené věže pak Nouvel ukryl zcela současný andělský motiv: z kultovního filmu svého přítele Wima Wenderse Nebe nad Berlínem si vybral známou scénu, v níž anděl v podání Bruna Ganze shlíží na město z vrcholu Braniborské brány. Tady, na Smíchově, jeho silueta bdí nad Prahou.
Zlatý Anděl je kvalitní architektura, bohužel trpí finančními potížemi, v nichž se nizozemský investor v době stavby ocitl. Šetřilo se, kde se dalo, a na výsledku je to trochu znát. Nouvel pro Prahu připravil ještě další dvě studie: administrativní areál na smíchovském nábřeží poblíž železničního mostu a adaptaci holešovického pivovaru. Ty ale bohužel skončily jen na papíře.
Světlo jako materiál
Jean Nouvel se narodil v roce 1945 ve Francii. Studoval na pařížské École des Beaux-Arts a působil také jako teoretik architektury. Typickým znakem jeho staveb je práce se světlem. Nejde jen o sofistikovaná skleněná průčelí, využívá i iluminaci, vrstvení nebo zrcadlení.
Světový věhlas mu přinesla stavba Arabského institutu (Institut du Monde Arabe) na břehu řeky Seiny v Paříži dokončená v roce 1987. Vzpomínám si, jak mě tahle budova kdysi fascinovala podobně jako o něco starší Rogersovo a Pianovo Centre Georges Pompidou na protějším břehu. Skvělý byl především Nouvelův nápad pokrýt část průčelí stavby stěnou tvořenou arabským ornamentem, který byl sestaven z tisíců prvků pracujících na principu clony u objektivu a reagujících na intenzitu světla.
Arabský institut
Dalším typickým znakem jeho staveb se staly tzv. mediální stěny. Transparentní průčelí bylo pokryto různými nápisy, z nichž některé byly světelné nebo se pohybovaly. S těmito motivy se setkáme u dalších známých Nouvelových realizací: kulturního centra ve švýcarském Lucernu nebo budovy Fondation Cartier v Paříži. Tento princip ostatně převzal i český architekt Radim Kousal, který kdysi pracoval v Nouvelově ateliéru: stačí se podívat na fasádu jeho budovy Krajské vědecké knihovny v Liberci.
Kontrast starého a nového
Z dalších známých Nouvelových prací připomínám obchodní dům Lafayette v Berlíně, tvarově inspirovaný Mendelsohnovými dynamickými stavbami 20. let, ale opět celý ze skla, nebo radikální přestavbu opery v Lyonu, jejíž razantní válcové zastřešení kontrastuje s původní klasicistní fasádou. Pozoruhodná je i dostavba Muzea moderního umění Reina Sofía v Madridu, kde se nebál připojit ke starému paláci tvarově a materiálově kontrastní skleněnou komunikační věž (nevím, zda by něco takového schválili naši památkáři, ale kupříkladu Veletržnímu paláci by taková vertikála velmi slušela).
Nouvel se nebojí ani výškových staveb: jednou z nových dominant Tokia je jeho mrakodrap Dentsu. Staví i v okolí newyorského Ground Zero. A zmiňuji-li výškové budovy, nemohu samozřejmě vynechat barcelonskou „okurku“ Torre Agbar, jejíž skleněná fasáda mění za tmy barvy. Naopak nerealizovaný zůstal projekt nejvyšší evropské stavby – válcové věže v pařížské moderní čtvrti La Défense. Za své celoživotní dílo se stal Nouvel jako druhý Francouz v roce 2008 nositelem Pritzkerovy ceny, jakési obdoby Nobelovy ceny pro architekty.