V mých dětských vzpomínkách se dlouhatánský blok (250 metrů!) čtrnácti činžáků s jednotně řešenou fasádou spojuje s bombastickými komunistickými svátky, které se odehrávaly na protější Letenské pláni. Dům pokrývaly rudé vlajky, hesla a portréty vůdců revoluce. Kdo měl tehdy okna zakrytá transparentem, několik dní viděl doslova rudě. V době vojenské přehlídky 9. května nás známí, kteří v Molochově bydleli, brali na plochou střechu, odkud byl výhled na nastoupené jednotky, bojovou techniku i Stalinův pomník, který tehdy ještě stál nad Prahou.
Jedna tvář, různá těla
Stavba bloku domů při ulici Milady Horákové (tehdy Belcrediho) v katastru Bubenče však s bolševiky neměla nic společného. Ke svému přízvisku přišla z ne zcela jasných důvodů, dostalo se jí jej nicméně už před válkou – bylo snad reakcí Pražanů na fakt, že blok domů nabízel i na tehdejší dobu opravdu luxusní byty.
Původně mělo jít o čtrnáct činžáků, kterým se tehdy říkalo elektrické domy. Jejich projektanty byli různí architekti: bratři Otto a Karl Kohnové, Leo Lauermann, František Votava, dvojice Ernst Mühlstein-Victor Fürth a Josef Havlíček. Protože nejvíce domů – sedm – měli projektovat Kohnové, úřad jim rozumně nařídil, aby vytvořili i jednotné řešení fasád směrem k Letenské pláni, aby blok nepůsobil v této exponované poloze rozháraně.
Přišel však rok 1938 a oba bratři emigrovali před rasovou persekucí, takže projekt zřejmě nestačili dokončit. Ten pak byl svěřen renomovanému představiteli československé meziválečné avantgardy a někdejšímu členu Devětsilu Josefu Havlíčkovi. Ten už nemohl měnit dispozice jednotlivých staveb, navržené zmíněnými projektanty, individuálně tak zůstaly řešeny jak severní fasády domů, tak i domovní portály – dva nejkrásnější ze skla a chromované oceli navrhli Mühlstein s Fürthem. Havlíček původně chtěl, jak uvádí ve své monografii, pokrýt celá průčelí keramikou, nakonec zůstalo jen u zábradlí lodžií a parteru. Fasády byly z bílého umělého kamene. Lodžie celý blok vhodně člení, hezkým detailem jsou i výklopné dřevěné žaluzie.
Opravit, ale jednotně!
Také interiéry domů se liší, stejně jako bytové dispozice. Převládá ale typ s kuchyní, ložnicí a pokojem pro služku orientovaným na sever a velkým obývákem nebo alternativně dvěma pokoji s výhledem na Prahu směrem jižním. Ve vnitřním traktu je hala a příslušenství, které je vskutku luxusní – vedle velké koupelny k němu vždy patří i šatna.
Protože hala nebyla přímo osvětlena, byla od obytných místností oddělena prosklenou stěnou. To bylo sice efektní, ale akusticky nepříliš šťastné, jak jsem se ostatně přesvědčil sám, když jsme si u kamaráda pouštěli – samozřejmě na plné pecky – rockovou muziku. Nejkrásnější byty byly ovšem v nejvyšším patře, uskočeném z roviny průčelí, kde měli obyvatelé k dispozici i rozměrnou terasu.
Záběr na letenský blok z roku 1938
Zajímavý byl i parter celého bloku. Na konci u křižovatky byla populární kavárna Letná s výklopnými okny a intarzovanými stěnami (dnes je na jejím místě sexshop). Pak následovalo několik obchodů, dětské zdravotní středisko (na něž nemám hezké vzpomínky) a jediný průjezd. Tam měl v bývalém krámu poněkud ponurý ateliér výborný výtvarník Zdeněk Palcr. V suterénu byly garáže, k těm se ovšem zajíždělo z úzké zadní uličky U Letenské vodárny a měly tak strmé rampy, že jsou dnes k tomuto účelu zřejmě nepoužitelné. Ta ulička je dodnes půvabná, jsou v ní dokonce předzahrádky.
Když si Havlíček dokončený blok nechal vyfotografovat (musí se fotit hodně z dálky, aby se do záběru vešel celý), vyzmizíkoval vykukující věž letenské vodárny z roku 1888– na snímcích to vypadalo, jako by vyrůstala přímo ze střechy Molochova.
Dnes je blok v dosti bídném stavu. Opravená je jen fasáda prvního domu u letenské křižovatky, kterou financovala firma BMW v době, kdy tu měla obchod s automobily. Ostatní domy byly během války opatřeny kvůli náletům tmavým nátěrem, aby v noci nebyly moc vidět. Omítky i keramický obklad postupně opadávají, celý parter je pokryt graffiti. Nejvyšší čas významnou a registrovanou památku kvalitně opravit – ale jako celek! Abychom se nedočkali toho, že každý majitel si „svou“ fasádu natře jinou barvou...
