Před dvěma lety, 6. září 2010, přivedl přípravný tým ostravské kandidatury na Evropské hlavní město kultury 2015 evropské komisaře do prázdného prostoru bývalého plynojemu ve Vítkovicích. Ocitli se ve válcovém prostoru o průměru přes 70 metrů a výšce něco málo přes patnáct, bez jediného otvoru přivádějícího světlo. Uprostřed, nasvícena reflektory shora, na ně čekala se svým nezapomenutelným vystoupením sopranistka Martina Janková. Vítězem soutěže se nakonec stala Plzeň, Ostrava prohrála. Jedním z důvodů byl fakt, že řada slibů vypadala naprosto nerealizovatelně. Konverze plynojemu byl jeden z nich.
Za krátkou dobu, za málo peněz
Přesto se plán stal skutečností, a to v rekordně krátkém čase (stavělo se na tři směny, 24 hodin denně). Ostrava tak získala multifunkční sál o kapacitě 1527 návštěvníků, menší sál pro 400 lidí, který může fungovat na mnoho různých způsobů, několik konferenčních místností, galerii v přízemí a spousty společenských prostorů využitelných nejen jako foyer v době hlavního představení. A hlavně: za velmi nízkou částku 250 milionů korun byla zachráněna nádherná industriální památka.
Přes patnáct set diváků může sledovat představení a skrze okenní otvor za scénou i spektakulární panorama fascinujícího industriálního areálu
Ve státě, kdy se politici ve veřejných diskusích běžně ohání miliardami, ať jde o řešení jakéhokoliv problému, stojí tato suma za pozornost. Jasně totiž odkazuje na fakt, že objednavatelem nebyl veřejný sektor, ale soukromý subjekt, který pečlivě zvažuje vydání každé koruny. Když k tomu přidáte architekta, který tuto snahu chápe a svými kroky podporuje, jak jen může, stojíte před výsledkem, který vás ohromí. Podobně bývá kritizována neschopnost investorů a architektů dohodnout se s památkáři chránícími původní hodnoty. Bývalý plynojem (dnes s názvem Gong) je důkazem, že takovéto dohody možné jsou.
Zvenku plynojem obíhají dnes nefunkční technická vedení. Doufám, že nebudou odstraněna, i když jejich zabezpečení není snadné.
Po estetické stránce nemám, co bych konverzi plynojemu vytknul. Jde o vpravdě velkorysé řešení. Původní materiály a konstrukce, tedy vnější plášť, střešní konstrukce a nádherná podlaha z nýtovaných plechů obřích rozměrů, byly výborně doplněny betonem, novou ocelí, jednolitými podlahami, akustickými tvárnicemi, zasklením, dřevěnou podlahou jeviště, ale i plastovými výlisky sedadel hlavního hlediště. Na druhou stranu provozní, a především akustickou stránku stavby nedokážu vůbec posoudit – nenavštívil jsem stavbu v maximální zátěži, tedy s vyprodaným sálem. Lehce mě zaskočily eskalátory propojující první až třetí úroveň (ale znám dobře věcný, bezpředsudkový pragmatismus autora v podobných situacích), relativně úzké vstupní otvory (zde chápu omezení strukturou vnějšího pláště) a především prostorové a tedy i akustické propojení hlavního sálu se společenskými prostory. Zde mi chybí jakákoliv opora v podobě srovnání s obdobnou situací ve světě a přiznávám se, že vůbec nechápu, jak takový koncept může fungovat. Rozumím snaze oddělit nové a staré tak, aby se vzájemně nedotýkaly, ale myslel bych si, že i tento přístup bude mít nějaké limity.
Kde bude vstup?
Iniciátor nesmírně ambiciózního, ale zároveň logického a v zásadě jediného možného projektu obnovy Vítkovic, generální ředitel Jan Světlík, si během dlouhých let příprav prošel spoluprací se spoustou mediálně slavných architektů. Klasickou metodou pokus a omyl. Ta ho přivedla k Josefu Pleskotovi a jeho ateliéru a zdá se, že až v tu chvíli do sebe vše zapadlo. Vznikl silný tandem investor – architekt, což je vždy podmínkou pro vytvoření trvalé kvality. Josef Pleskot a jeho tým udělali několik základních rozhodnutí, která zásadně ovlivnila dnešní podobu stavby. Našli správné místo pro vstup, což se sice může zdát jednoduché, ale nebylo tomu tak. Vyžádalo si to obsáhlou analýzu, která ovlivnila uvažování autorů o budoucím rozvoji celého areálu o pár stovkách hektarů. Minimalizovali množství prořezů cenného vnějšího pláště. Zásahy jsou do něj nakonec celkem tři: velkorysé zasklení odkrývající vstupní partie, obří okno nacházející se za scénou a rozměrný centrální světlík.
Aby nevzniklo kulturní ghetto
Další klíčové rozhodnutí znamenalo vestavět veškerý funkční program do geometricky jednoduché vnitřní stavby, úplně nezávislé na té historické. Uvnitř ocelovo-skleněného válce tak najdeme betonovou vestavbu, která obsahuje veškeré zázemí, a nad ní je umístěn vznášející se vějíř ocelové konstrukce, podpíraný štíhlými vysokými sloupy, které pomáhají nést samotný sál. Aby toho bylo možno dosáhnout, bylo nutné rychlostí několik centimetrů za den vyzdvihnout dříve pohyblivou konstrukci zvonu do maximální výšky, tedy do více než třiceti metrů. Podobně, jako se dříve zvon zdvihal působením plynu hromadícího se ve válci, dnes jej „nadnáší“ vnitřní obsah a život.
FAKTA:Autoři: Josef Pleskot, AP ATELIER Andrej Škripeň, David Ambros, Michaela Košařová, Daniel Kříž, Miloš Linhart, Zdeněk Rudolf, Petr Sýkora, Jiří Trčka, Scénická technika: Jindřich Smetana Investor: Dolní oblast VÍTKOVICE, z. s. p. o. Náklady: asi 250 mil. Kč Obestavěný prostor: 180 000 m3 Hlavní dodavatelé: Gemo Olomouc, Hutní montáže Projekt: 2009–2011 Realizace: 2011–2012 |
Poslední slovo je pro celkovou proměnu areálu klíčové. Podaří se tento záměr? Podaří se z bývalé fabriky vytvořit plnohodnotnou část města? Tedy nikoliv vědecko-kulturní ghetto (jakkoliv nádherné a fascinující), ale doplnit je přirozeně o funkce edukativní a administrativní, o občanskou vybavenost a předevšímobydlení? Je to velká otázka, s odpověďmi plných nejistot. Nejdůležitější bude zkvalitnění dopravního napojení s ostatními částmi města, včetně nedaleké řeky Ostravice, na kterém se intenzivně pracuje. Architektura tomu všemu může pomoci vytvořit rámec. I tak ale bude celková obnova vyžadovat ještě spoustu času, financí, úsilí, koordinace, vnitřní a vnější podpory a v neposlední řadě štěstí. Zatím se zdá, že vše míří správným směrem.