Asanace vzbudila velký rozruch, a to nejen mezi Pražany. Objevili se jak podporovatelé tohoto záměru, kteří poukazovali na bídný stav domků, špatnou hygienu, absenci inženýrských sítí i mimořádnou atraktivitu parcel přímo v městském centru, tak jeho kritici. Ti viděli v Josefově rázovitou čtvrť s řadou pozoruhodných památek (s asanací spojovaná protestní stať Bestia triumphans spisovatele a dramatika Viléma Mrštíka se ovšem týkala spíše nové výstavby na Malé Straně). Nakonec byla asanace prosazena: Na místě starých objektů vyrostly budovy nové, mnohem kapacitnější, takže spokojeni mohli být jak hygienici, tak majitelé parcel. A samozřejmě i architekti a stavitelé, kteří se na nové výstavbě podíleli.
Co se týče urbanismu, skončilo to kompromisem – neprosadily se ani radikální projekty po vzoru Paříže, ale ani pouhé repliky. Nejstarší etapa zástavby – jak je patrné na jižním konci Pařížské (dříve Mikulášské) třídy – je neobarokní, ale na tom opačném konci, kde se stavělo až v období 1910–1914, najdeme i zdařilé příklady nastupující architektonické moderny, která už s historizujícím aparátem nepracuje. Domy v Pařížské bývaly sice kritiky pseudoslohů a secese označovány za „šlehačkové dorty“ nebo „středověké hrady“, ale nic naplat, na asanačním území objevíme i domy vskutku moderní, s racionálně řešenými fasádami, velkými okny a jemnou geometrickou dekorací průčelí z umělého kamene.
Směrem k avantgardě
Pojďme si některé tyto stavby představit blíže. Jedná se například o skupinu domů v ulici U Starého hřbitova 4–8 a Břehové 1, kterou projektoval v letech 1910–1911 známý pražský architekt a absolvent vídeňské umělecké akademie Antonín Engel (1879–1958). Byl zjevně ovlivněn střízlivě pojatými domy na Neustiftgasse ve Vídni, navržené jeho vídeňským pedagogem, proslulým Otto Wagnerem. Výrazným dekorativním prvkem je nárožní keramická plastika dívky, snad dílo Josefa Drahoňovského. Engel byl rovněž autorem jediného rodinného domu v této části Prahy, který stojí rovněž v Břehové ulici (č. 3). I tato stavba již signalizuje odklon od ozdobné secese ke střízlivým formám meziválečné avantgardní architektury.
Engelův dům v Břehové
Další wagneriánem, který se významně podílel na zástavbě Josefova, byl Bohumil Hübschmann (1878–1961). Jeho nejvýraznějším dílem je nárožní dvojdům pro pohřební spolek Chevra Kadiša na nároží Široké a Maislovy ulice (Široká 5–7). Střízlivé průčelí je směrem do areálu hřbitova ozvláštněno zakřivenými „bow-window“ okny. A ještě jedna zajímavost: Oba projektanti se podělili také o nové oplocení hřbitova. Engel navrhl plot do ulice 17. listopadu, Hübschmann do Široké.
Inspirace Nizozemím
Ještě radikálnější stavby v oblasti asanace navrhl Otakar Novotný (1880–1959), žák zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry. Šlo zejména o Štencův dům s tiskárnou z let 1909–1910 ve staroměstské Salvátorské uličce 8–10. Jeho modernistické průčelí z režného zdiva ve stylu holandské architektury (bezesporu výsledek Novotného studijního pobytu v Nizozemí) je ukončené čtvrtválcovým ateliérovým oknem. Stavba velmi výrazně kontrastuje s přezdobenými štukovými dekoracemi okolních budov. Krátce po skončení světové války se Novotný do asanační oblasti ještě vrací družstevními domy v ulici Elišky Krásnohorské a Bílkově (v katastru Starého Města), které dokonce pojednává v kubistickém stylu.
Novotného kubistické domy v ulici E. Krásnohorské
Za modernistické je možno označit i některé další stavby. Jde např. o dvojdům v Kaprově ulici 9–11, navržený vídeňskými projektanty bratry Neugebauerovými, jež zdobí keramický reliéf slavného německého sochaře Rudolfa Luksche s motivy kapříků po stranách. K moderně se nakonec propracoval i avantgardou kritizovaný Richard Klenka rytíř z Vlastimilu (1873–1954), který se sice v Pařížské uvedl bizarním „hradním“ domem U Synagogy, ale jeho další domy v asanaci, zejména rozlehlý činžák v Maislově ulici, uzavírající malý parčík u Staronové synagogy, či dvojdům v ulici Široké 4–6, jsou již rovněž příklady racionální moderny.
Do samého středu památkové rezervace pronikly nové stavby i v meziválečném období a v poválečné éře. Na ně se zaměříme příště.