Petschkově rodině patřilo v zahradní enklávě Bubenče několik vil, které – až na jedinou výjimku – projektoval pražský architekt Max Spielmann (1881 až 1970). Tento kroměřížský rodák studoval ve Vídni, později působil jako asistent na pražské německé technice. Před válkou emigroval do Francie, poté do Švýcarska. Zemřel v německém Wiesbadenu.
V Praze stojí řada jeho staveb, včetně továren. Ostrou kritiku však sklidil za to, když v roce smrti Jana Kotěry velmi necitlivě přestavěl jedno z jeho vrcholných děl – Bondyho vilu Bianca v bubenečské ulici Pod Kaštany (původní vzhled včetně Štursových sousoší jí vrátila až nedávná rekonstrukce nizozemského investora, dnes je v ní chorvatská ambasáda).
Petschkova vila
Spielmann byl „dvorním“ architektem rodiny Petschkových. Na počátku dvacátých let pro ně navrhl především těžkopádný bankovní palác ve stylu neoklasicismu v Bredovské ulici na Novém Městě (dnes ul. Politických vězňů), později neblaze proslulý jako sídlo gestapa. Pro jednotlivé členy rodiny dále projektoval čtyři bubenečské vily (tu pátou navrhl Adolf Foehr), z nichž jedna – na okraji Královské obory – je dnes rezidencí ruské ambasády, další, v Pelléově ulici, sloužila ke stejnému účelu Číňanům (dnes tu sídlí archiv Památníku národního písemnictví a vila je v žalostném stavu), třetí, menší objekt ve Wolkerově ulici je činžovní vila. Nás však bude zajímat ten poslední, jehož investorem byl Otto Petschek (1882–1934). Stavba domu při dnešní ulici Ronalda Reagana probíhala v letech 1924 až 1930.
Nejdříve byla velkoryse založena rozlehlá dvouhektarová zahrada s jezírkem a skleníky. V další etapě byl pak postaven dům na půdorysu ve tvaru písmene U v tehdy již anachronickém stylu francouzského barokního klasicismu s mansardovou střechou, pergolami, sallou terrenou, balustrádami a velkou zimní zahradou v centrální části, jež se otevírala do zahrady rozměrnými okny. Ta se dala za hezkého počasí stahovat na podobném principu, jak to známe z o něco mladší brněnské vily Tugendhat.
Petschkova vila
I další vybavení domu bylo nadstandardní: byl v něm osobní výtah, místnosti s vnitřním zařízením v historizujícím pojetí (od firmy Emil Gerstel), v suterénu velký bazén, a dokonce i fitness centrum. Vše bylo provedeno z vysoce kvalitních materiálů dovezených z mnoha zemí. Pozornost byla věnována každému detailu.
Noblesa i útulnost
Pro nás je důležité, že se valná většina vnitřního zařízení zachovala. Někdy jde o technické unikáty, jak dokládá současná expozice. Náklady na celou stavbu včetně zahrady byly ovšem i na tehdejší dobu obrovské, z hlediska moderní architektury však budova žádný progres neznamenala. O tom svědčí i fakt, že Petschkovy domy byly publikovány jen v bezvýznamných dobových odborných časopisech. Nicméně, vstoupíte-li do interiérů, máte ihned pocit noblesy, ale i útulnosti.
Petschkovi, kteří byli židovského původu, si dům dlouho neužili. Otto stačil ve své rezidenci přivítat jugoslávského krále Alexandra – zemřel v 52 letech v roce 1934. Zbytek rodiny uprchl za dramatických okolností těsně před válkou do Anglie a pak do USA, ale o valnou většinu majetku Petschkovi přišli – vlastnili např. řadu uhelných dolů v Německu a Rakousku, jejich celkový majetek je odhadován na tehdejší dobu astronomické čtyři miliardy korun.
Petschkova vila
Ottova manželka Marta zemřela v USA v roce 1940. Dům po roce 1939 zabavili Němci pro sídlo wehrmachtu, v roce 1945 jej získala česká vláda. Ta na doporučení prezidenta Edvarda Beneše dům pronajala a posléze prodala Američanům pro jejich rezidenci. Ti se o něj pak vzorně starali až do dnešních dnů.
V roce 1982 došlo k majetkovému vyrovnání s potomky původního vlastníka, kteří získali finanční náhradu za část svého majetku zanechaného před válkou v ČSR. V nedávné době byla postupně opravena zahrada, vnější plášť stavby a nyní dochází k repasi interiérů. Nefunkční zůstává pouze podzemní bazén.
Výstavu s velkou péčí připravila paní Helena Vágnerová z velvyslanectví Spojených států ve spolupráci s Martinem Ebelem z Národního technického muzea. K tématu vyjde i speciální publikace.