Pritzkerova cena je pro architekty důležitým vyznamenáním. Na konci sedmdesátých let minulého století ji založil chicagský magnát a majitel hotelové sítě Hyatt Jay A. Pritzker (1922 až 1999) se svou manželkou Cindy. Uděluje se každoročně v březnu, vždy ve výjimečných lokalitách v různých částech světa. Součástí ceny je finanční obnos sto tisíc dolarů, diplom, medaile a zmenšená plastika britského sochaře Henryho Moora. Poprvé byla udělena Američanu Philipu Johnsonovi v roce 1979.
Pritzkerova cena je jakousi obdobou ceny Nobelovy (taky jí byla inspirována), ale svým způsobem je těžší ji získat – každý rok ji obdrží vždy jen jedna osobnost nebo spolupracující dvojice (výjimkou byl jen rok 1988, kdy dostali stejný počet hlasů odborné poroty dva architekti: Oscar Niemeyer a Gordon Bunshaft).
Nejvíce cen, sedm, posbírali projektanti z USA, následováni Japonci, kteří jich získali o jednu méně, pak jdou Britové se čtyřmi, třikrát byli oceněni Švýcaři, dvakrát Francouzi, Italové, Brazilci a Portugalci a jednou byl laureátem Nor, Němec, Rakušan, Číňan, Holanďan, Dán, Mexičan, Španěl, Australan a Kanaďan. Z východní Evropy tedy dosud nevzešel žádný laureát.
Z tohoto přehledu je docela zřejmé, kde se nacházejí hlavní ohniska světové architektury. Velmocemi jsou USA, Japonsko, Británie, ale také počtem obyvatel i rozlohou ve srovnání s nimi miniaturní Švýcarsko.
Japonsko je už od šedesátých let minulého století bezesporu jedním z hlavních světových architektonických center a své postavení si drží stále, o čemž svědčí i šestice oceněných. Pritzkerovu cenu získal veterán Kenzo Tange (1913–2005), ale také další klasik Fumihiko Maki (* 1928), jemuž bylo mimochodem toto vyznamenání uděleno na Pražském hradě v roce 1994. Ještě mladší jsou Tadao Ando a letošní laureát Toyo Ito (oba se narodili v roce 1941), další generaci pak zastupují Itovi žáci Kazuyo Sejima (* 1956) a Ryue Nishizawa (* 1966) z ateliéru SANAA.
Od bílé k temnějším tónům
Sám Ito je žákem Kiyonori Kikutakeho, zakladatele japonského metabolismu. V roce 1970 si založil vlastní projekční ateliér. Na Itově tvorbě je patrný obdiv k tradiční architektuře země vycházejícího slunce, ale jeho tvarosloví je soudobé. Zásadní roli hraje světlo, které prostupuje jím navržené stavby membránami nebo organicky tvarovanými otvory, které pokrývají průčelí v rafinované kompozici.
Vedle unikátní knihovny kampusu Tama Art University na předměstí Tokia, v níž krajina doslova prostupuje budovou (viz článek v Relaxu LN 1. prosince 2012), patří k jeho známým stavbám tokijské obchodní domy Tod’s a Mikimoto nebo víceúčelová hala v Odate ve tvaru velké bílé mušle. Pozoruhodná je také Mediatéka Sendai, prosklený kvádr, jímž prochází organicky tvarovaná skeletová konstrukce, nebo Centrum umění v Naganu, osvětlené tisíci otvory v protáhlé stěně.
Dominantní bílou, tak typickou pro Itovy stavby ze sedmdesátých až devadesátých let, v poslední době nahrazují temnější tóny. To je patrné například u budovy Muzea architektury v Ehime nebo divadelního sálu v Tokiu. Také oblé tvary postupně ustupují ve prospěch ostrých linií. Přesto je stálým spojujícím motivem Itových důmyslných prostorových kompozic transformace přírodních motivů. Jeho budovy – ať už je najdeme na okraji jezera ve volné přírodě, nebo uprostřed komplikované městské struktury – působí vždy mimořádně sugestivně. Je to ovšem architektura navýsost současná, v níž není místo pro tradiční formy.
Takové stavby budeme asi ještě dlouho jezdit obdivovat do zahraničí, protože u nás by s nimi jejich projektanti – ať už je to Toyo Ito, Zaha Hadid, nebo třeba Jan Kaplický – narazili. Nebo že by se přece jen situace začala pomalu měnit? Narážím na odvážný, ale přitom kontextuální projekt multifunkčního paláce architekta Radana Hubičky, docela výstižně nazývaný Lední medvěd, který by měl vyrůst na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích, a osvěžit tak tento nikdy nedokončený a dnes bohužel nepříliš vábný prostor.
Někde jsem zaslechl, že taková stavba prý na sebe přitahuje zbytečně pozornost. Proč zbytečně? Copak všem architektům snad všech epoch nešlo o to nějak zaujmout? Je na tom něco špatného?A nemohli bychom být konečně jednou pyšní na to, že u nás vznikne něco originálního?
