Umělecký duch doby těsně před začátkem první světové války živil zejména kubismus. Emil Filla v té době maluje svého Čtenáře, Josef Čapek Akt ženy a Antonín Procházka Zátiší s lahví, napilno mají ale i kubističtí projektanti a designéři. Tvůrce architektonického kubismu Pavel Janák dokončuje vrcholné dílo tohoto období: přestavbu Fárova domu v Pelhřimově. Barokní objekt doplňuje kongeniálně o nárožní arkýř, balkón, portál, a hlavně o štít. Dokazuje, že oba dynamické styly mají k sobě pozoruhodně blízko.
Josef Chochol, také člen Skupiny výtvarných umělců, dokončuje kubistickou vilu pod Vyšehradem a nedaleko odtud, na nároží Neklanovy a Přemyslovy ulice, projektuje své asi nejznámější dílo: činžák s prolamovanou fasádou a štíhlým pilířem, podpírajícím na nároží mohutnou římsu. Celkový dojem umocňuje i fakt, že tato bezpochyby nejradikálnější stavba krátké kubistické éry stojí na svažitém pozemku a obě ulice svírají ostrý úhel.
Chochol na Vyšehradě
Nezahálí ani další člen Skupiny, grafik, scénograf a architekt Vlastislav Hofman. Ten je autorem nového pražského hřbitova v tehdejším satelitu, Ďáblicích. Z velkorysého konceptu ale nakonec staví jen ohradní zeď a bránu s kubistickými kiosky.
Emil Králíček, tehdy ještě šéfprojektant Blechovy stavební kanceláře (v roce 1913 ale její majitel odmítne sňatek své dcery s nadaným architektem a Králíček firmu opouští), dokončuje secesně kubistický dům Diamant na rohu Spálené a Lazarské ulice, který dělá čest svému jménu řadou detailů ve tvaru krystalů. A také jednu z ikon kubismu – lucernu na Jungmannově náměstí s jemně kanelovaným dříkem.
Abychom ale nezůstávali jen v Praze, připomínám, že v roce 1913 dokončuje Josef Gočár svůj kubistický lázeňský pavilon v Bohdanči.
V roce 1913 probíhá rovněž velmi důležitá soutěž na Žižkův památník na hoře Vítkov v katastru pražského Žižkova. Řada projektů je samozřejmě pojednána v jehlancovém stylu, např. studie Pavla Janáka nebo Josefa Gočára (oba ve spolupráci s dalším protagonistou Skupiny, sochařem Otto Gutfreundem). Porotě se ale nejvíc zamlouvá obří jezdecká socha Jana Štursy a Jana Kotěry, svým dynamismem upomínající na práce italských futuristů. Pomník se ale nakonec nepostaví – realizaci překazí světová válka. Žižkov se dočká nejen sochy, ale i památníku až o mnoho let později a od jiných tvůrců.
Zlaté stavitelské časy
Jakkoli kubismus představuje výrazné oživení, zdaleka není jediným architektonickým stylem roku 1913. Stále je tu ještě doznívající secese a také Kotěrova střízlivá moderna, jejímž pozdním příkladem se stává budova Urbánkova domu neboli Mozartea v pražské Jungmannově ulici, který je právě dokončen. Fasáda z režného zdiva je zakončena tympanonem krytým měděným plechem.
V téže době finišují práce na další Kotěrově stavbě na Rašínově nábřeží, budově Všeobecného penzijního ústavu, na níž architekt spolupracuje se svým přítelem Josefem Zaschem. Na obou budovách, Mozarteu i administrativním paláci, je už vidět Kotěrův postupný příklon k modernímu klasicismu, tedy k další kapitole jeho tvorby.
Nezahálí ani Kotěrův přítel Jože Plečnik. Ten v Praze učí už dva roky na Uměleckoprůmyslové škole. Jeho kolega Ladislav Skřivánek ho v roce 1913 požádá, aby navrhl průčelí domu v pražské asanaci na nároží Žatecké a Platnéřské ulice. Stavbu dokončí v následujícím roce společně se sochařem Josefem Drahoňovským, který ji ozdobil geometrickými ornamenty. I Plečnik se mimochodem účastní soutěže o Žižkův pomník. Nevolí ovšem kubistické formy, ale zůstává věrný modernímu klasicismu. Spolupracujícím výtvarníkem byl Stanislav Sucharda.
Průčelí domu v Žatecké ulici v Praze.
V roce 1913 je na dolním konci Václavského náměstí dokončen velkolepý palác Koruna, dílo Kotěrova žáka Antonína Pfeiffera. Je to prototyp polyfunkční stavby s pasáží, obchody, kinem, divadlem, lázněmi, restaurací, kavárnou, kancelářemi, ale také byty. V moravské metropoli zase vrcholí práce na monumentální budově Úrazové pojišťovny na Kolišti, kterou ve formách secesního klasicismu vídeňského Otto Wagnera projektuje architekt Bohumír F. A. Čermák.
Podobně jako rok předchozí byl i rok 1913 obdobím slibně se rozvíjející architektury. Jako by nikdo netušil, že tahle zlatá éra už brzo skončí a nahradí ji válečné běsnění...
