Jako autor zmiňované budovy upřímně říkám, že jsem za diskusi nad ní vděčný. Věřím totiž, že dobré a nekonvenční projekty vždy vyvolávají střet názorů. Pan Gebert už ten svůj formuloval, nyní je tedy řada na mně.
PŘEČTĚTE SI NÁZOR ARCHITEKTA GEBERTA Projekt LINE |
Vstup moderní současné architektury do historické zástavby měst samozřejmě není jen tématem posledních let. Dějinami se line odnepaměti. Kdysi i barokní stavby byly moderní, když vstupovaly do gotickorenesančních městských struktur. Nová architektura zkrátka vstupovala do historického prostředí města vždy: ve středověku, stejně jako řekněme ve 30. letech minulého století. A koneckonců stejně jako dnes. Jinak tomu samozřejmě nebude ani napříště. Je to zákonitý vývoj, který snad lze zbrzdit, ale kterému nelze zabránit. Otázka tedy stojí jinak: totiž zda konkrétní nová architektura, která má vstoupit do starých míst, je skutečně moderní architekturou s velkým A.
Praha yesterday
Od roku 1990 v Praze - až na několik výjimek, jako je Tančící dům nebo Palác Euro -stavby takového druhu nevyrostly. Dařilo se především průměrné druhořadé zástavbě, která nemá s architekturou nic společného. Přitom v minulosti - ve středověku, za secese, funkcionalismu i kubismu - platila naše metropole za architektonicky progresivní město a stala se i kolébkou řady trendů.
Dnes je zde ale náročné moderní architekturu prosadit vůči často dogmatickým předpisům, regulacím a konzervativnímu myšlení. Přitom v městech, kde se k nové kvalitní zástavbě stavějí vstřícně, najdeme dostatek příkladů, které svědčí o tom, jak je soužití nového se starým užitečné, jak sídla obohacuje o další přitažlivou vrstvu. Každý, kdo někdy navštívil historická města ve Španělsku, Rakousku či třeba Itálii, určitě ví, o čem mluvím.
Paradoxní je, že i Praha je přitom ceněna právě pro svou architektonickou vrstevnatost - pro to, jak se zde gotika snoubí s renesancí, renesance s barokem a tak dále. Současná moderní vrstva však bohužel v historické Praze chybí. I ona by přitom nepochybně byla prvotřídním turistickým lákadlem, jak dokládá příklad Benátek, Grazu či Vídně, kam turisté jezdí obdivovat krom jiného právě i novostavby.
Vítězné náměstí v Praze 6 - "Kulaťák"
V našem hlavním městě se ale z nějakých nepochopitelných důvodů začalo po Listopadu dařit zejména konzervativní opatrnosti. Jen si vzpomeňte, kolik emocí vyvolávala stavba Tančícího domu! Buďme vděčni, že se ji nakonec naštěstí přece jen podařilo prosadit. Dnes se objevuje v zahraničních publikacích a bedekrech jako jeden z magnetů, které lákají k návštěvě Prahy, v níž patří k jednomu z mála reprezentantů soudobého stavitelství.
Samozřejmě jde o to, aby nová architektura byla citlivá ke svému okolí, aby respektovala jisté zákonitosti místa, aby jej obohatila. Ale také musí být v tom nejvlastnějším slova smyslu současná. Těžko si představit, že bychom dnes na Vítězném náměstí postavili budovu, která by kopírovala jeho zástavbu - tedy engelovský neoklasicismus, který byl ostatně již ve své době (20. letech minulého století) považován za zastaralý a zpátečnický.
Někteří kritici mého projektu by na jeho místě rádi viděli klasickou stavbu s běžným okenním rastrem, štukovými omítkami, sedlovou střechou, či přímo kopii budovy protilehlého Generálního štábu. Stavět takto ve 21. století ale zkrátka nelze. Falešná by byla i stylizace takové budovy, třeba ze skla či jiných novodobých materiálů, do devadesát let starého tvarosloví - pokud by někdo s takovým nápadem přišel v automobilovém průmyslu či letectví, byl by pravděpodobně považován za blázna. Vítězné náměstí má bezesporu své urbanistické kvality a je dobře se tohoto principu držet. Není ale nutné, ba naopak by to bylo přímo škodlivé, těžkopádně do dnešních dnů převádět skoro sto let stará schémata.
Jde především o princip. Vítězné náměstí nebylo dokončeno a jeho současnou dostavbu je tedy sice třeba vnímat v souvislostech s původním Engelovým konceptem, nesmíme však přitom zapomínat, v jakém století žijeme dnes.
Chladný, ale poetický
Pro dostavbu náměstí byly jasně stanoveny základní stavební regulativy (půdorysná stopa, výška hlavní římsy celého náměstí, výška parterové římsy, hmotově zvýrazněné nároží atd). A ty vítězná budova LINE - sympaticky lidmi přezdívaná Lední medvěd - bezezbytku ctí.
Objekt bude svou palácovitou formou působit jako partner, či protiváha paláce generálního štábu, který stojí zrcadlově naproti přes náměstí. Na daném místě by tedy svou formou měl působit nejen majestátně a sebejistě, ale i měkce a přívětivě. Jeho chladný a poetický výraz bude v souladu s okolím.
Vůbec mi nešlo o „exhibiční architektonický pokus“, jak mi pan Gebert podsouvá. Chci jen vnést do prostoru Vítězného náměstí novou dynamiku a novou energii s důrazem na živý a přívětivý parter pro kolemjdoucí a návštěvníky budovy. Toho se projekt snaží docílit umístěním obchodů a obchůdků v celém přízemí, kavárnou s venkovním posezením na klidném nároží Verdunské ulice i Centrem architektury s výstavními a přednáškovými sály v prvním patře. V plánu jsou také informační stánky, knihkupectví a moderní mediatéka - digitální knihovna, kde si lidé budou moci v moderním pohodlném interiéru číst elektronické knihy, stahovat filmy, fotografie i dokumenty, které vždy nenaleznou v komplexní podobě na internetu.
Přeji si, aby budova osvěžila dnes bohužel nevábný prostor, a nepřestává mě udivovat, proč kritici plýtvají silami na nenávistné napadání, místo aby volali po celkové renesanci náměstí, které je dnes bohužel spíše špinavou křižovatkou.
Posuzování architektury na bázi líbí-nelíbí či hodí se - nehodí se je vždy otázkou osobního názoru, vkusu a představivosti. Koneckonců historie v tomto ohledu nabízí řadu poučení. A není třeba chodit ani v místě, ani v čase daleko. Vezměme si jako příklad třeba Müllerovu vilu od Adolfa Loose (pochází z roku 1930, je tedy stejně stará jako Engelovo Vítězné náměstí). Hodila se tehdy do zástavby starých Střešovic - čistá hranatá stavba s hladkými stěnami a plochou střechou mezi domky se sedlovými střechami? A pochybuje dnes někdo o ní?
