Splnilo by se tak přání Václava Havla, který o podobném využití snil léta – ještě v době, kdy vedle secesního činžáku, kde tehdy bydlel, byla volná parcela po za války vybombardovaném domě. Už tehdy – na konci osmdesátých let – kreslili jeho kamarádi Jan Línek a Vlado Milunič své vize takové stavby, téma pak po sametové revoluci rozvíjeli i další architekti.
Ovšem, tehdy to bylo jen takové nezávazné cvičení. Když pak na počátku devadesátých let pozemek od restituenta odkoupila holandská bankovní společnost Nationale-Nederlanden (NN; dnes součást firmy ING), zdálo se, že by se ten sen přece jen mohl vyplnit. NN byla totiž známa tím, že spolupracuje na svých projektech se slavnými architekty a výtvarníky a podporuje umění. Její tehdejší zástupce v Praze Pavel Koch, který byl českého původu, se v té věci angažoval.
Světový ohlas a místní odpor
Holanďané pak skutečně postavili v letech 1992–1996 poněkud výstřední dům, ale náplň byla zcela pragmatická: kanceláře. V přízemí byl sice malý bar a v nejvyšším patře vyhlídková restaurace s terasou, ale dosti luxusní, takže pro normální smrtelníky prakticky nedobytná. Zájemci o moderní architekturu tak měli smůlu, nezbývalo, než postávat na ulici a fotit z dálky.
Jen málokomu se pak podařilo proniknout do jednotlivých pater, nájemci se tomu dosti usilovně bránili a já se jim celkem ani nedivím, místo práce by se věnovali průvodcovství. Dům, jehož dynamicky tvarované nárožní dvojvěží, připomínající autorům známý americký filmový taneční pár Ginger Rogersovou a Freda Astaira, však mezitím dosáhl světového věhlasu – a to navzdory tomu, že měl u nás i mnoho odpůrců. Přispěl k tomu i sám Gehry, který prohlašoval, že se jedná o jeho nejoblíbenější stavbu, Tančící dům si také před časem dal na obálku své velké monografie (přesto, že známějším objektem je třeba jeho Muzeum v Bilbau).
Kam s ním? Na řadě jsou konečně Havlovy sny
Později se jeho a Miluničova stavba objevila na obálkách různých zahraničních průvodců po Praze – tedy už ne tradiční Hradčany, Karlův most nebo Staroměstská radnice. Nedávno jsem měl v Paříži v ruce obří luxusní publikaci Nejkrásnější města světa. Potěšilo mne samozřejmě, že je tam i Praha.
Českou metropoli reprezentovaly dvě velké fotografie. Na té první – menší – byla dvojice rozesmátých mladých turistů na Karlově mostě s panoramatem Hradčan v pozadí (pravda, poněkud „umělecky“ rozostřeným). A pak následoval druhý snímek: celostránková reprodukce Tančícího domu.
Konzervativním čtenářům se to sice nemusí líbit, ale je to už tak – i historické město par excellence se zřejmě může chlubit současnou architekturou, je-li ovšem ta stavba neortodoxní a stojí-li za ní slavné jméno. Berme tedy jako fakt, že česká metropole má novou ikonu.
Tančící dům
Jedna věc je vlastní architektura, druhá pak praktická využitelnost vnitřních prostor. A tady byl od počátku kámen úrazu Tančícího domu. Kanceláře v útlé budově byly malé, těžko využitelné, chodby připomínaly spíše lodní koridory (však také designérka dvou pater Eva Jiřičná použila vtipně v interiérech různé nautické prvky). Sám původní investor nakonec nepraktické prostory postupně opustil a přestěhoval své kanceláře do stavby na protější – smíchovské straně Vltavy, kterou pro ni navrhl další slavný architekt Jean Nouvel.
Současná změna majitele by tedy mohla přinést i změnu funkce. Pokud si vzpomínám, mluvíval kdysi Havel o literární kavárně, výstavním sále, tanečním studiu, knihovně a vyhlídkové restauraci. Jeden z uchazečů o koupi stavby se odvolává na můj výše zmíněný rozhovor a hovoří o muzeu designu, což také není od věci. Dovedu si představit třeba expozici současných uměleckoprůmyslových předmětů slavných tvůrců na české i světové scéně.
Konečně i Gehry navrhoval nábytek – Havlovi kdysi věnoval své slavné papírové křeslo. Z toho dokonce vznikla i fáma, že český prezident sbírá židle slavných architektů, ti mu pak vozili a posílali své produkty, z čehož by se asi dala udělat pěkná výstava. Přimlouval by se ale i za tu literární kavárnu… Kulturní centrum v Tančícím domě je ovšem projekt, který bude muset být nejspíš dotován, ale to platí pro podobná zařízení všude ve světě.
