10 Corso Como: italský butik, po kterém šílí všichni turisti

Psát o módě začala v roce 1969. Poznala všechny důležité trendy posledních padesáti let, navázala přátelství s mnoha známými stylisty. V nablýskaném světě křídových časopisů se pohybovala léta, sebevědomě a jako doma. Není proto divu, že jednoho dne sama určila trend – vymyslela obchod se vším všudy.

„Měla jsem štěstí,“ poznamenává věcně, „mohla jsem se celý život věnovat tomu, comám ráda a čemu rozumím.“ V roce 1991 si za malým obchodem s potravinami, v bývalé garáži, otevřela butik. K němu však – v té době naprosto nečekaně – přidružila restauraci. Pak kavárnu. Na řadu přišlo knihkupectví. Přidala originální galerii. Vzniklo tak inspirující, klidné, ale zároveň vzrušující místo, kde si pořídíte třeba na míru vytvořenou vůni 10 Corso Como nebo luxusní róbu od letitého přítele Carly Sozzani, legendárního tuniského návrháře Azzedina Alaiy.

Interiér obchodu 10 Corso Como

Když Carla Sozzani před třemi lety slavila dvacetiletí svého mezinárodně uznávaného projektu, v rozhovoru se Suzy Menkez, renomovanou módní redaktorkou deníku The New York Times a International Herald Tribune, si vážně povzdechla: „Myslím, že my Italové teď máme velké problémy, módě se v současné době daří spíš v Londýně nebo v Paříži. Italští mladí návrháři jsou totiž rozmazlení – místo toho, aby si založili vlastní malá studia, touží stát se uměleckými šéfy velkých, zavedených značek.

Tím pádem ale nepřemýšlejí svobodně, kreativně a samostatně, snaží se jen slepě plnit něčí požadavky. Takhle to daleko nedotáhneme!“ Ví, o čem mluví. Sama totiž žádný obchodní plán nikdy neměla. Řídila se jen vlastním instinktem. „A ještě že tak, protože kdybych moc přemýšlela, asi bych se lekla a možná bych se do takového dobrodružství vůbec nepustila,“ říká s úsměvem na úvod našeho rozhovoru pro přílohu Lidových novin Esprit.

V roce 1991 si bývalá módní redaktorka Carla Sozzani (na snímku) otevřela...

Přijímá mě ve své kanceláři mezi galerií a knihkupectvím v prvnímpatře. Musím říct, že už jen dostat se sem, do její pracovny, byl zážitek jako z filmového plátna. Vedou sem totiž tajné dveře, které se otevírají na zvláštní kód; jsou skryty v zadní části knihkupectví. Potom je třeba projít úzkou chodbou, až se konečně ocitneme v krásné prostorné místnosti připomínající ateliér. Všude spousta obrazů a fotografií, které visí na stěnách nebo stojí opřeny na podlaze pod okny. Poznávám několik originálních snímků Helmuta Newtona, pak už ovšem není čas na další obdivování, protože Carla, oblečená také černobíle, si dělá místo mezi papíry a alby, jichž má plný stůl, a usazuje se naproti mně.

Esprit: Cítíte se být podnikatelkou, nebo umělkyní?
Odpověď je jasná: byla jsem a budu novinářkou!

Esprit: Kdo ale stojí v pozadí galerie 10 Corso Como? Žena s uměleckými sklony, nebo šikovná podnikatelka?
Myslím, že od každé něco. Nejdůležitější je pro mě pocit, že je třeba něco změnit, zkusit něco nového, že nastal čas nezůstávat ve starých kolejích. Mám ráda nápady, samotná realizace s tisíci detaily už mě trochu unavuje – vyžaduje velké sebeovládání a disciplínu. Ještě že mám své skvělé kolegy.

Interiér obchodu 10 Corso Como

Esprit: Když jste se do celého dobrodružství pouštěla, napadlo vás, že za deset let dostane váš vynález dokonce vlastní termín, concept store?
Tak můj obchod nazval jeden milánský sociolog, hned na počátku devadesátých let, kdy existovala pouze moje Galleria Carla Sozzani (založena v roce 1990) a my si dole sotva otevřeli butik. Pravdou je, že když jsem se pro tenhle projekt rozhodovala, uvažovala jsem ještě pořád, jako bych pracovala v novinách nebo časopise, protože jsem až do té doby trávila život v módních rubrikách.

Chtěla jsem něco podobného vytvořit i ve skutečnosti. Zážitek, kde by na návštěvníky čekalo na každém rohu něco jiného, nové objekty, nové příběhy, nová témata a rozhovory se zajímavými lidmi. Něco jako skutečný, obří layout časopisu, jen s živými pojmy a předměty, které můžete vzít do ruky. Pak už šlo všechno tak nějak samo. Lidé si nás našli, nejprve designéři, architekti, lidé od módy... A pak i ostatní. Rozhodujícím impulsem nakonec bylo otevření restaurace s posezením, která atmosféru příjemně dovršila.

Esprit: Kdo jsou návštěvníci vaší galerie?
Chodí sem mladí, ale i tací, kteří se k nám vracejí už dvacet let, takže vlastně tak mladí nejsou. Není pochyb, že naši stálí zákazníci si jsou jisti tím, jaké originály – a proč – chtějí.

Esprit: Pustit se do projektu bohémské galerie vyžadovalo velkou odvahu...
To je pravda, ale byla jsem dost velká rebelka. Vydržela jsem se svou vizí a pak už se i ti největší nedůvěřivci přestali divit, zvykli si a začali mít můj obchod rádi. Přitom nebylo všechno dokonalé. Ani zdaleka. Vzpomínám si, jak můj tatínek jenom krčil rameny, co si počnu s atriovým domem s vnitřním dvorem, bez oken na ulici. Holka holka, říkal tehdy.

Esprit: Koncept vašeho obchodu nese rukopis amerického sochaře a výtvarníka Krise Ruhse, který je také vaším životním partnerem. V čem vás při vzniku concept storu nejvíce ovlivnil?
Chtěla jsem vytvořit domov, ne obchod. A Kris chápal, o co mi jde. Rozuměl mi. Doma sundal ze zdi obrazy a přinesl je sem. „Ať jsou radši tady,“ říkal, „budeme se na ně spolu s ostatními dívat!“ Poté začalo velké a dobrodružné balancování mezi kulturou, módou a byznysem, protože mi od začátku bylo jasné, že kultura a byznys musejí mít v mém podniku minimálně rovnocenné postavení. Chtěla jsem, aby se u nás lidé v klidu prošli, prohlédli si knihy, promluvili si a teprve v závěrečné fázi – možná – něco koupili. Když se tak ohlížím za těmi třiadvaceti lety, mohu prohlásit, že se nám to podařilo.

Interiér obchodu 10 Corso Como

Esprit: Jaké další klíčové osobnosti kromě Krise v historii Corso Como figurovaly?
Comme des Garçons a Martin Margiela, ti jsou po mém boku od prvního dne až dodnes. Právě s nimi jsem si přála otevřít, naplnit a vybarvit všechny stránky svých živých novin.

Esprit: A jak jste se seznámila s Azzedinem Alaiou, jehož modely se dnes dají sehnat především v Corso Como?
Azzedina jsem potkala někdy v roce 1979 nebo 1980, když jsem pracovala ve Vogue. Kolegyně mi tehdy doporučila, ať jedu do Paříže podívat se na tohohle kluka. Tak jsem jela do Azzedinova studia na Rue de Bellechasse, což se ukázalo jako magické místo, všude byly rozesety šicí stroje. A tam jsem zahlédla neuvěřitelnou sukni, rukavice a taky baret – ano, ten slavný baret, který pak všichni kopírovali. Azzedine se rozhodl ušít mi úžasné šaty, autorský originál. Když mi bral míry – byla jsem tehdy velmi mladá – brumlal si pod vousy, „perfektní pas, perfektní“, ale pak dospěl až k mým stehnům a bokům a zklamaně vydechl: „Ach...“ Začali jsme se smát a od té doby jsme kamarádi – už třicet čtyři let.

Esprit: Proč máte všude v obchodě křesla?
Občas ze mě prodavači šílí, protože dávám křesla dokonce i ke kase. Ale proč spěchat, ne? Když si člověk něco kupuje nebo pořizuje pro ty, které má rád, musí to vybrat, promyslet, užít si to. Tak na co by spěchal? Přitom si může prolistovat nějakou knihu, prohlédnout si pár obrovských fotografií, dát si dobrou kávu, poslechnout trochu hudby. Móda je pro mě potěšení, proto je takovéhle eklektické místo, které ukazuje život z různých stran, tak strašně důležité.