Jože Plečnik (1872–1957) působil nejprve ve Vídni, kde studoval na tamní akademii výtvarných umění u profesora Otto Wagnera a kde se také seznámil s o rok starším spolužákem Janem Kotěrou. Po škole založil architektonický ateliér a navrhl v rakouské metropoli a jejím okolí řadu staveb.
V roce 1910 ho však pozval Kotěra do Prahy, aby převzal jeho post profesora na uměleckoprůmyslové škole, zatímco český architekt sám přešel na pražskou akademii výtvarných umění.
Prahu upravoval v Lublani
Plečnikův pražský pobyt vyvrcholil na počátku dvacátých let pověřením, aby se ujal úprav Pražského hradu. To se také stalo, ale již v roce 1921 se slovinský architekt vrací do rodné Lublaně a práce pro Hrad kreslí na dálku ze svého domku. Na provádění v Praze dohlíží jeho věrný žák a asistent Otto Rothmayer, jemuž Plečnik posílá přesné výkresy, podle nichž se zhotovují modely a po schválení pak dochází k definitivnímu provedení prvků, které architekt přes léto osobně kontroluje.
Budova pojišťovny Vzajemna (1928–1933) v centru Lublaně.
Plečnika ale čeká v rodném městě kromě projektů pro Pražský hrad mnoho další práce. Jednak se ujímá učení na nové zřízené škole architektury při lublaňské technice, jednak se věnuje urbanismu i jednotlivým projektům. Ty zahrnují celou škálu staveb od univerzitní knihovny, přes rozsáhlou tržnici, kostely a další církevní stavby, školy, záložnu, hřbitovní areál Žale, pomníky, mosty přes řeku Ljubljanicu a úpravy nábřeží až po domov důchodců, kiosky nebo drobné intervence v kostelích.
Důležité jsou ovšem urbanistické studie, v nichž Plečnik navazuje na práce svého předchůdce Maxe Fabianiho. Podle nich především vzniká známé Trojmostí přes Ljubljanici na místě jediného původního mostu, navazující na ústřední náměstí Prešerenov trg. Komorní prostranství před františkánským kostelem se tak zvětšuje o nový působivý prostor nad řekou.
Slovinský architekt také upravuje park a náměstí Kongresni trg, kam vysazuje platany a prostor doplňuje o různé památníky a drobnou architekturu. Odtud vede jižním směrem osu – Vegovu ulici, na niž jsou navlečeny významné stavby. Po jedné straně jsou v pravidelných rozestupech umístěny busty významných osobností slovinské vědy a kultury. Osa končí pomníkem Napoleona, což je štíhlý kamenný sloup. Za ním se pak nachází pozdní Plečnikovo dílo – úprava kláštera Križanke z padesátých let, který dnes slouží studentům.
Za klášterem se osa láme v pravém úhlu přes řeku, což naznačuje Zoisova pyramida – podobná té, kterou máme v Jižních zahradách Pražského hradu. Plečnikovy úpravy pak pokračují na druhém břehu, kde vzniklo náměstí před kostelem sv. Jakuba se sochou Panny Marie, umístěné na štíhlém sloupu. Další nenápadné zásahy zanechal Plečnik u cesty nahoru na hrad v oblasti kolem kostela sv. Floriána a v blízkosti hradu. Konečně významnou stopu nechal slovinský architekt také na Vodnikově trgu – tedy prostoru tržiště, jehož budova se táhne podél řeky.
Plečnik vymyslel i jednoduché skládací dřevěné stánky na náměstí s plátěnými přístřešky, které se používají dodnes. Plečnikovy stopy najdeme i na mnoha dalších místech slovinské metropole. Upravoval park Tivoli, několik náměstí, hřbitovní areál Žale, kde vybudoval řadu obřadních kaplí, neboť chtěl, aby pohřby mohly probíhat paralelně na různých místech a nebyly vzájemně rušeny.
Studovna Národní univerzitní knihovny (1930–1940).
A pak jsou tu jeho stavby – vždy osobité, reagující na danou lokalitu. Z kostelů vyniká sv. František z Assisi, stavěný zhruba ve stejnou dobu jako Plečnikův pražský chrám Nejsvětějšího Srdce Páně, ale přesto jiný. Mým favoritem ale je drobná stavba na jižním okraji Ljubljany – kostelík sv. Martina na Blatech, postavený tak, aby odolal bažinatému terénu: z části ze dřeva, s plochou věží a řadou nápaditých detailů.
Jako v bytě Jana Masaryka
K velkým stavbám pak patří Univerzitní knihovna, do jejíž fasády vsadil architekt fragmenty z antických staveb. Dům je zvenku světlý, ale vestibul se schodištěm je proveden v kontrastně tmavých tónech, aby návštěvník poté vstoupil do prosvětlené studovny. Zážitkem je také návštěva bankovní budovy Vzajemna, jejíž sloupy na průčelí se směrem vzhůru mírně rozšiřují. Na schodišti pak najdeme obdobné motivy jako v interiéru Masarykova bytu na Pražském hradě. Doslova jako v Praze si pak připadáme v interiéru Prelovškovy vily, kde vznikla i slovinská verze takzvaného Výšivkového salonku.
Lublaň je kouzelná. Je tu něco z Balkánu, ale současně i z Rakouska-Uherska, ale také z Itálie. Procházíte-li po ulicích podél řeky, jsou tu menší domy různého stáří s krámy, které mají většinou původní zachovalé výkladce a často i interiéry. Všude jsou restaurace a kavárny a majestátní dojem umocňují nádherné kostely ve stylu benátského baroka. Ve městě najdeme také pozůstatky římské osady Aemony.
A o kus dál na jih pak město připomíná spíše malou vesnici. Upotoka Gradaščici navrhl Plečnik kamenné stupně pro pradleny a můstek vedoucí ke kostelu sv. Jana Křtitele, kde býval farářem jeho bratr. A hned vedle je jeho malý domek, tak nenápadný, že ho snadno přehlédnete. Právě v něm vznikaly nadčasové projekty nejen pro rodné město, ale i pro Prahu a Lány…
