Všechny filmy na letošní filmové škole v Hradišti jsou uvedené vaší znělkou. Jaký byl její koncept?
Jsem dlouholetý fanoušek trailerů a filmových znělek. Mám rád loga a mám rád, když jsou rozhejbaná a nějak typograficky zpracovaná. Miluju třeba znělky u starých filmů, které jsou velmi pečlivě udělané, technologicky často poctivé a složité. Je docela inspirativní sledovat, jak znělky stárnou a mění se s tím, jak přichází nové technologie. Dlouhé roky jsem takhle sledoval znělku Columbie (znělka studia Columbia pictures pozn. red.) a teď přišla chvíle, kdy jsem jí mohl využít a nějak se k ní vyjádřit. Takže jde opravdu o čistokrevnou parafrázi nebo odkaz na tuhle znělku, kde je ale v původní verzi v centru klasická antická paní s dlouhým hábitem, která drží v ruce pochodeň. V našem případě jsme z toho udělali barevnou postmoderní záležitost a paní vystřídala současná holka, která je současně oblečená a místo pochodně drží v ruce zapálený klacek. Oheň je symbol, který mě dlouhodobě zajímá jako středobod procházející celou historií. Jde o to zažehnutí ohně, hlídání ohně, o energii, která z ohně vychází.
Jak vnímáte oheň? V naší společnosti už otevřený oheň úplně vyhasnul. Scházení se kolem ohně zaniklo…možná to něco o naší dnešní společnosti říká.
Oheň vnímám jako symbol, který nás nutí se sbližovat. Každý má ten svůj oheň, ať je to rodina nebo širší rodina, zájmové společenství. Film je oheň, hudba je oheň a také motorka může být oheň. Ohňů je zapáleno obrovské množství. V širším pojmu toho slova oheň neustále sdílíme.
40. Letní filmová škola Uherské Hradiště byla zahájena 25. července.
Co je váš současný oheň?
Práce v širokém slova smyslu. Jsem na ní závislý. Ten můj workoholismus je ale zároveň radost. Uvědomuji si, že bych mohl pracovat míň, nebo jinak, nebo kontinuálněji, nebo jednodušeji, ale já jsem feťák, který si uvědomil, že tu drogu má a že si ji chce užít, dokud to jde v maximální míře. Takže můj oheň je dopřávat si práce tolik, co je schopné moje tělo unést. A je úplně jedno, jestli je to práce na hudbě, nebo je to práce výtvarná.
Co by se stalo, kdyby ten oheň vyhasnul?
To bych vyhasnul i já. Občas, jednou dvakrát za rok mi dojde energie a musím okamžitě vypnout a hned na sobě pozoruji ten absťák a to, jak slábnu. Jsme děti své vlastní práce, a když ji ztratíme, začneme chřadnout. Najednou je všechno šedivější. Práce je zorný úhel, kterým se člověk dívá na svět. Kdybych ho ztratil, byl bych někdo úplně jiný, někdo, kdo se míň raduje ze života a má ho o dost míň rád.
Mnoho lidí je dneska závislých na práci, a když na chvíli vypnou, sesypou se jak psychicky tak fyzicky. Patříte k nim?
To tak přesně je. To je neuvěřitelné, že to takhle funguje. Jízda. Pohyb. To je to, co tě udržuje v nějaké extatické náladě. Mozek vládne tělu a je schopný udržovat tělo v konstantní napruženosti, a když zastavíš, tak se tělo začne hroutit. Takových breakdownů jsem zažil dost. Poslední roky se ale tempo, jak pracovní a takové to kalení po koncertech snažím kompenzovat sportem. Nutné je ale říct, že striktně nerozděluju volný čas a práci. Co je práce? Pracuješ furt a nikdy. I to, že jdu do lesa, je pro mě pracovní session, protože procházka v lese mě nabije nápady, ambicemi a energií na týden. Samozřejmě dělám i to, co se považuje za odpočinek. Konzumuju kulturu, koukám se na filmy, poslouchám desky, čtu, zajímá mě intenzivně architektura, cestovat na výstavy, ale pořád je to součástí té věci. Díky bohu.
Vladimir 518
Jaký sport vás fyzicky nabíjí?
Běhám. Propad jsem závislosti na běhu.
Když něco děláte, děláte to pořádně…
Přesně to si říkám. Nedávno jsem viděl dokument o Menšíkovi a jeho kolegové na něm popisovali jedno a to samé – Když šel Menšík na zmrzlinu, tak sežral deset zmrzlin. Když šel na pivo, tak chlastal tři dny a když se točil film, tak tam byl nonstop. To je přesně můj případ. Když něco začnu dělat, tak se do toho zakousnu jak buldok. Možná je to i otázka ega, že se v té věci chci zlepšovat. Zkrátka s jídlem roste chuť a člověk se do toho noří hloub a hloub, aniž by chtěl a nemůže přestat.
Co je fascinující na vaší práci, je kombinace zvířecí pudovosti a zároveň naprosto technické struktury. Jak se vám daří přepínat?
Člověk se takhle asi narodí. A časem si zvykneš. Začneš si uvědomovat, co jsi zač. Já cítím, že mě to táhne k jisté animálnosti, pod kterou se skrývá i zběsilost, neorganizovanost, závislost na tom se utrhnout ze řetězu, ale zároveň je ve mně velká touha věci poznat, zařadit je. Ale oba pohledy se dají kombinovat. Podívej se třeba na metal. Člověk, který ho neumí číst, může mít pocit, že je to jenom bordel, ale zevnitř je to strašně zajímavá věc. Je to výplach a zároveň složitá struktura, která ve finále funguje jako takový vesmírný rituál.
Metalem se dostáváme ke Kmenům. Co vás překvapilo na natáčení dokumentu?
Zatím se ještě natáčí, ale věci, které vidím na kontrole hrubého materiálu, mě překvapují tím, jak Kmeny znovu skvěle fungují. Myslím, že to bude lidi hodně bavit. Je to takový výlet tam, kde jsme nikdy nebyli. Každý z nás je zvyklý se pohybovat v nějakých šuplících, někdo jenom v jednom, někdo ve dvou, ale tady jich je šestnáct. A také - už jsem si tím prošel v rámci knihy, mě překvapilo … jak si jsou všichni navzájem hrozně podobní. Pod povrchem je oheň a hrozná energie, která je ale za nějakou kulisou. Tím samozřejmě nechci vůbec nic snižovat, nejde jen o převlek. K tomu klišé můžeš cítit hroznou lásku.
Před pár dny jste vydali s PSH nový klip. Tady se projevuje vaše láska k rapu a ke klišé, která přináší.
Je to od desky první věc po dlouhé době. Pojali jsme to v rámci scény. Je to takový represent song. Já jsem milovník žánrů, i když podvědomě jsem nucen je pořád překračovat. Je to klasický rap. Je to o nás a o Praze, o městě, ve kterém proběhne taková pouliční pražská galérka. Jasně, jde o lásku k rapu, takže vlastně klišé, ale když dělám klišé, tak je dělám vědomě. K žánru určité klišé patří. Ty těm klišé věříš a pro tebe klišé nejsou. Všeobecně se třeba hrozně shazuje rap o rapu, ale panebože, to je přece podstata rapu. To je jako kdyby architekt nemohl psát o architektuře. Hořící oheň je ten sám rap, tak přece se mu nebudeš vyhýbat.
V knize KMENY narážejí fanoušci subkultury emo na skinheady...
Jaké žánry vás baví ve filmu?
Mám rád všechny. Všechno to projíždím od A do Z a všechno má svoje. Staré filmy jsou skvělé v tom, že s nimi cestuješ časem. Současné filmy jsou zase cestováním v současném prostoru a myslích. Mám své preference, ale často vytloukám klín klínem, takže, když jsem přejeden intelektuálními filmy, dám si blockbuster. Pořád u mě funguje gorila versus architekt. Samozřejmě ale mám své preference.
Jaké?
Jsem hrubě závislý na sci-fi. Potřebuji pravidelnou dávku vesmíru a raket, a když ty filmy nemám, tak se ukájím tím, že se dívám znova na ty, které jsem už viděl. Plus mě zajímají animované filmy. Potom mám kultovní režiséry typu Kurosawa, Bergman, Kubrick, Tarkovski. Encyklopedie. Když mě někdo zaujme, musím ho zatřídit do nějaké své kolonky. Mám v hlavě vlastní wikepedii.
Přijedete se na svou znělku do Hradiště podívat?
Rád bych tam zajel. Vloni jsem tam hrál, to byl naprosto skvělý zážitek a chtěl bych se tam jet zase otočit a užít si filmy. Krom toho letošní hvězdou je Peter Greenaway. Viděl jsem jeho Prosperovy knihy, když mi bylo asi šestnáct a jeho vizualita mi tehdy vyrazila dech. A pak jsem dokoukal jeho klasičtější filmy Umělcovu smlouvu apod. a všechno se mi to moc líbilo. Snad to letos uvidím na Moravě.
