Lidovky.cz

Unikátní císařská zastávka zdobí Vídeň

Pohled Zdeňka Lukeše

  6:01
Dnes se podíváme na jednu nevelkou, ale přesto významnou a svým účelem docela zvláštní stavbu. Jde o takzvaný Hofpavillon, speciální zastávku stanice Vídeňské městské dráhy, která se v rakouské metropoli začala budovat právě před 120 lety.

Raně secesní Wagnerův Hofpavillon u Schönbrunnu na lince městské dráhy U4 byl určen jen pro panovníka a jeho suitu. Nedávno byl vzorně opraven. foto: Zdeněk Lukeš

Pavilon měl sloužit jediné osobě - samotnému rakouskouherskému mocnáři Františku Josefu I., který zde mohl opouštět vlak přímo u bočního vchodu do areálu zámku Schönbrunn. Přes všechnu nádheru „císařské“ stanice se to však prý stalo jen dvakrát; stařičký mocnář dával přednost cestování kočárem. laky tu nezastavují ani dnes, po náročné rekonstrukce je však možné unikátní zastávku navštívit, ba i tudy projít na nástupiště nedaleké regulérní stanice Hietzing.

Architekt, který zahájil secesi

Budování Vídeňské městské dráhy (Wiener Stadtbahn) souviselo s regulací Dunajského kanálu a říčky Wien. Všemi těmito urbanistickými a architektonickými díly - zdymadly, mosty, nábřežími a zastávkami - pověřilo město jediného architekta. Byl jím věhlasný profesor umělecké akademie a jeden z průkopníků secese a moderny Otto Koloman Wagner (1841-1918).

Vídeň, Karlsplatz – jeden ze dvou pavilonů městské dráhy navržený ve stylu...

Wagner byl zásadní postavou na evropské architektonické scéně. Studoval ve Vídni a Berlíně, poté se stal respektovaným představitelem historismu, stylu, jenž vévodil druhé polovině 19. století. Stala se však zvláštní věc: čím byl úspěšný architekt starší, tím častěji se pouštěl do různých experimentů. Prosazoval moderní stavební materiály, zejména beton a železo, bojoval za racionální koncept staveb a moderní urbanismus. A na počátku 90. let 19. století se stal propagátorem nové módy - secese.

Byl její tváří, společně s malířem Gustavem Klimtem, architektem Josefem Mariou Olbrichem (rodákem z Opavy) a svými žáky z akademie Kolomanem Moserem, Josefem Hoffmannem (pocházel z moravské Brtnice), Jožem Plečnikem nebo Janem Kotěrou.
Wagnerova secese byla jiná než styl, který známe z Bruselu nebo Paříže. Jeho stavby jsou sice částečně zbaveny historizujícího aparátu, ale nejsou prvoplánově efektní. Rozevlátý dekor na nich nenajdeme, a přesto v době svého vzniku působily na vídeňské měšťáky šokujícím dojmem.

Wagner se tak nikdy nestal architektem vídeňského Hofburgu a nezískával prominentní zakázky jako jeho konzervativnější kolegové. Nastupující generace umělců však jeho stavby milovala. Oblíbené byly jeho dva domy na Linke Wienzeile, z nichž jeden měl průčelí obloženo keramickou mozaikou s květinovým vzorem (tzv. Majolikahaus), nebo kostel v areálu choromyslných na Steinhofu s pozlacenou kupolí a vitrážemi Kolomana Mosera.

Po roce 1900 pak starý pán svůj styl ještě dále radikalizoval, postupně vypouštěl dekor, který považoval za druhořadý, a stal se propagátorem střízlivé moderny, jejímž nejvýznamnějším příkladem je budova vídeňské Poštovní spořitelny (Postsparkasse) z let 1904-1906. Její průčelí zdobí jen pravidelný rastr kovových terčů v rozích kamenných desek. Uvnitř se pak ukrývá monumentální prostor se skleněnou klenbou a sklobetonovou podlahou.

Střízlivé jsou i Wagnerovy stanice linek podzemní (a zčásti i nadzemní) městské dráhy. Výjimkou jsou ty, které stojí na prominentních místech. Tak zastávka Karlovo náměstí (Karlsplatz) z let 1898-1899 má dva vstupní kiosky s železnou konstrukcí, vyrobenou v Blansku, jež jsou obloženy mramorovými deskami se zlacenými ornamenty. A pak ona císařská zastávka Hofpavillon u Schönbrunnu.

Dort na kolejích

Vznikla v letech 1894-1898 jako jedna z prvních na trase z centra podél regulované říčky Wien. Chcete-li si ji prohlédnout, musíte vystoupit na stanici Hietzing a pak se pár desítek metrů vrátit zpět. Průčelí s eliptickými okny v horní části doplňuje skleněná markýza nad vstupem. Stavba je zakončena kupolí a bohatě dekorovaná, takže trochu připomíná dort. Uvnitř je v půdorysu kruhová místnost s dřevěným obkladem stěn a stropu, jíž dominuje velký obraz - pohled na město z ptačí perspektivy. V přilehlé místnosti je pak muzejní obchod s knížkami, plakáty a suvenýry, samozřejmě na téma vídeňská secese.

Květinový dekor na jeho vstupním přístřešku.

Zajímavý pohled se skýtá i z peronu sousední stanice, odkud je vidět, že pavilon stojí na můstku překlenujícím trať. Wagner samozřejmě vymyslel nejen vlastní zastávky městské dráhy, ale i speciální písmo, jímž se označovala jejich jména, a vše to, co dnes nazýváme korporátním designem.

A ještě jedna zajímavost na závěr. Otto Wagner vychoval několik generací skvělých architektů. Zvlášť si oblíbil české žáky, vedle Kotěry k nim patřili například František Krásný, Pavel Janák, Josef Chochol, Bohumil Hübschmann, FrantišekRoith, Antonín Engel, Jan Mráček, František Fiala st., Jan Chládek nebo Prokop Šupich. Ti se pak u nás vesměs výrazně prosadili a dál šířili jeho myšlenky.

Prostřednictvím profesora Jana Kotěry ovlivnila Wagnerova tvorba i dílo další generace. Jen je škoda, že se žádná ze staveb rakouského velikána nenachází na našem území. Jeho soutěžní návrh na Zámeckou kolonádu v Karlových Varech nebyl realizován a stavba byla nakonec zadána jeho věčnému soupeři Friedrichu Ohmannovi.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.