Prakticky všechny tyto novostavby rychle získávají zajímavé přezdívky, které samozřejmě souvisejí s jejich vzhledem: Okurka, Střep, Walkie Talkie, Struhadlo...
Orientace postupně zamíří na návštěvu do slavné Serpentine Gallery, která si každý rok nechá postavit dočasný pavilon některým významným architektem.
Poté se projdeme po promenádě podél Temže s řadou atrakcí a všimneme si i české stopy – budovy naší a slovenské ambasády, která kdysi získala prestižní ocenění Královské společnosti britských architektů. První zastavení ovšem patří stavbě, která už má nějaký rok existence za sebou, kdysi však byla milníkem ve vývoji moderní architektury a stala se jednou z ikon stylu, jemuž se říká hi-tech.
Mr. Kontrast
Jde samozřejmě o mrakodrap Lloydovy pojišťovny, ctihodné instituce, u níž by člověk neočekával, že si nechá postavit budovu tak neotřelou.
Jejím autorem je Richard George Rogers. Architekt, který se v roce 1933 narodil v toskánské Florencii a svůj obor absolvoval na Architecture Association School v Londýně i Yaleově univerzitě v americkém New Havenu. Již jako mladík se přitom proslavil jinou kultovní stavbou – známým moderním symbolem Paříže: Centrem Georgese Pompidoua, zvaným také Beaubourg.
Markýza nad vstupem je pojednána ve stylu hi-tech a jednotlivé perforované prvky trochu připomínají obří stavebnici Merkur.
To ovšem navrhl společně s dalším dnes světově proslulým architektem Renzem Pianem v letech 1971–1977. Neobvyklá budova, která připomíná svým vzhledem velký barevný stroj, vyvolala řadu polemik. Hodí se něco tak výstředního do centra francouzské metropole? Vždyť kontrastuje snad ve všem se svým okolím! Mnozí si na novou dominantu museli nejprve zvykat, ale nakonec ji většina Pařížanů – a zejména návštěvníků města nad Seinou – vzala na milost. Dnes patří k moderním symbolům města stejně jako skleněné pyramidy v Louvru nebo čtvrť La Défense.
Není bez zajímavosti, že v Rogersově ateliéru v té době působil i mladý český emigrant Jan Kaplický. Britský architekt však tehdy neměl dost prostředků, aby přesunul celý svůj tým do Paříže, a tak se na definitivním projektu nakonec český vizionář nepodílel.
Centre Pompidou přineslo Pianovi i Rogersovi světové uznání, i když se stavbou byly problémy. Složité dílo s odhalenými „vnitřnostmi“ bylo velmi nákladné na údržbu. Styl hi-tech se však ujal.
Vyžadoval ovšem dokonalé materiály i provedení, takže u nás v totalitní éře, jíž dominovaly paneláky, neměl šanci (architekti Louda, Kulík a Stýblo, kterým byl nový styl blízký, v reakci na zdejší situaci pojmenovali svůj ateliér s nadsázkou Lo-Tech).
Přesto měli hlavní britští protagonisté hi-tech Rogers nebo Norman Foster k českému designu blízko: prostřednictvím Kaplického, Jiřičné nebo Ivana Margolia se seznámili s československou avantgardní tvorbou a zamilovali si jakéhosi „praotce“ stylu – Krejcarův pavilon ze světové výstavy, kterou hostila v roce 1937 Paříž i nadčasový design tatrovek (Foster v Čechách nedávno zakoupil jeden exemplář proudnicové tatry, samozřejmě stříbrné barvy).
Sir i baron
V roce 1978 začíná stavba Lloydovy budovy v londýnské City na rohu Lime Street a Leadenhall Street. Tedy v oblasti, kde převládá stará nízká zástavba, navíc nedaleko od starobylého Toweru.
Velký stříbrný stroj – palác pojišťovny Lloyd’s lorda Richarda Rogerse, barona z Riverside, postavený ve stylu hi-tech v londýnské City.
Rogers tentokrát opustil pestré barvy a navrhl stavbu v kovovém tónu. Jde opět o velký stroj – na rozdíl od pařížského centra však komponovaný na výšku. Třebaže Rogers dobře promyslel systém údržby, vzpomínám si na jednu návštěvu Londýna v době, kdy měla pojišťovna existenční problémy a uvažovala o prodeji své stavby. V té době neprobíhalo čištění průčelí a stříbřitý dům působil značně opotřebovaně. Nyní se už zase třpytí a panuje kolem něj čilý ruch. Proudí tu úředníci, sekretářky v minisukních, japonští turisté s fotoaparáty, mladí studenti architektury. V sousedství jsou pak pasáže s tradičními puby a obchody.
Je to vůbec zajímavý kontrast: třeba vrátný sedí v ocelové a skleněné kukani, ale na sobě má historický červený kostým. Do budovy vás ovšem nepustí, můžete se jen dívat, jak oprávněné osoby nastupují do skleněných výtahů, jež neslyšně kloužou po průčelí...
Budova Lloyd’s potvrdila Rogersovu proslulost, stejně jako četné další stavby: Millenium Dome v Londýně, letiště Barajas v Madridu či bytové domy na Potzdamer Platz v Berlíně.
Britská královna architekta za zásluhy povýšila do šlechtického stavu – a to hned dvakrát (sir v roce 1991, později baron of Riverside, takže je členem Sněmovny lordů za Labour Party). V roce 2007 získal i nejprestižnější architektonické vyznamenání – Pritzkerovu cenu. Navzdory všem poctám však zůstal Rogers dál skromnýma milým člověkem. Když na počátku 90. let navštívil Prahu v rámci cyklu přednášek britských architektů, kterou inicioval jeho přítel Kaplický, chodili jsme s ním po Praze, kde obdivoval především funkcionalismus. Nadšený byl třeba z pasáže Bondy, kterou ve 20 a 30. letech navrhl Oldřich Tyl v paláci Černá růže a vybavil ji ochozy ze sklobetonu.
Po letech vyrostla v sousedství budovy Lloyd’s Rogersova další stavba – a opět výrazná dominanta londýnského panoramatu. Oficiálně se sice jmenuje 122 Leadenhall Street Tower, ale nikdo ji nenazve jinak, než „Cheesegrater“, tedy Struhadlo na sýry.
