Místo je o to cennější, že souvisí také s dalšími významnými osobnostmi, především architektem Jožem Plečnikem a fotografem Josefem Sudkem. První z nich vlastně stavbu inspiroval, druhý pak na její malé „kouzelné“ zahradě vytvořil svůj známý fotografický cyklus. Laskavostí rodiny dnes patří drobná stavba z konce dvacátých let minulého století na břevnovských (a střešovických) Bateriích (U Páté baterie 50/896) Muzeu hlavního města Prahy, které spravuje i nedalekou Müllerovu vilu od Adolfa Loose a Karla Lhoty.
Domek prošel rekonstrukcí, která byla zahájena ještě v době, kdy objekt spravovala další instituce – Galerie hlavního města Prahy, která dosud provozuje vilu s ateliérem Františka Bílka na hradčanských baštách. V době, kdy si Rothmayerovu vilu instituce předávaly, ale bohužel došlo k nevratným zásahům jak do stavby samotné, tak i do její mimořádně cenné zahrady.
Mezi Hradem a Lublaní
Otto Rothmayer byl Plečnikovým žákem na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Později se svým učitelem spolupracoval na úpravách Pražského hradu a vzhledem k tomu, že už rok po jmenování hradním architektem se Slovinec stěhoval z Prahy zpět do rodné Lublaně a pro Hrad pracoval vlastně na dálku, byl jeho mladý žák Rothmayer klíčovou postavou. Byl to on, kdo dohlížel na výrobu exaktních modelů všech detailů, které se zhotovovaly dle Plečnikových nákresů. A byl to on, kdo byl u provádění definitivních prací. Plnil tedy roli jakéhosi styčného důstojníka mezi „Masarykovým“ Hradem a „Plečnikovou“ Lublaní.
Po roce 1930 pracoval na některých tématech samostatně. To se týká adaptace Tereziánského křídla Starého královského paláce a také takzvaného Rothmayerova sálu a Klínové chodby, propojující Plečnikovu Sloupovou síň se Španělským sálem v Západním a Severním křídle Nového královského paláce. Jeho dílem je také takzvaný Karnak, který ovšem vzal za své při Cubrových úpravách Hradní obrazárny v šedesátých letech minulého století. V hradním areálu Rothmayer dále navrhl druhý prezidentský výtah, a projektoval i další drobné intervence v interiérech. Navrhl také památníčky padlým z druhé světové války a předesignoval Klárovu vilu na Opyši.
Tenkrát v zahradě... Na snímcích už chybí slavná Rothmayerova křesílka z roxorové oceli. Další předměty byly sestaveny do působivých kompozic.
V oboře Hvězda pak navrhl – spolu se svým učitelem – drobný objekt studánky, jež byla součástí Hradního vodovodu, a konečně v Lánech projektoval budovu lesní správy. Krom toho byl také autorem některých oltářů v Plečnikově vinohradském kostele Srdce Páně i dvou domků – víkendové vilky sochaře Hátleho, která už neexistuje, a právě svého vlastního domu v Břevnově, o němž je dnes řeč.
Inspirací mu byl domek z losové akce, navržený Plečnikem u lublaňského stadionu. Tam – stejně jako tady – najdeme válcové schodiště, připojené k hranolu stavby. Mimochodem: stejný motiv zdobí i poslední zbylý dvojdomek takzvané úřednické kolonie při Kafkově ulici v Dejvicích, projektovaný dalšími Plečnikovými žáky Václavem Ložkem a Františkem Novákem.
Po válce Otto Rothmayer krátce vedl ateliér na UMPRUM, než musel školu – stejně jako Pražský hrad – z politických důvodů opustit. Věnoval se pak zejména drobným úpravám sakrálních staveb a výstavám.
Mozaika změněná v dlažbu
Rothmayerův domek se stal místem setkávání přátel, včetně zmiňovaného Josefa Sudka a také teoretika umění Zdeňka Kirschnera nebo skláře Reného Roubíčka, jehož plastiky zdobily zahrádku, podobně jako četné prvky, jež si architekt přinesl z Pražského hradu.
Po vzoru svého učitele a jeho lublaňského domu (mimochodem nedávno opraveného) z nich sestavoval uvnitř vilky i na zahradě rafinované kompozice. Sám si vzpomínám z jedné dávné návštěvy, že na každém stupni spirálního schodiště stály různé předměty. Zahrada jich byla plná a kouzlo zvyšoval i fakt, že byly z části zarostlé travou a keři.
Důležitou roli sehrávala také voda z kašen. Výsledkem byla těžko popsatelná harmonie.
Už tehdy mne napadlo, že to vše je třeba v budoucnu pečlivě hlídat, jinak kouzlo vyvane. Tvrdý přístup k rekonstrukci, zaviněný spíš neznalostí než záměrem, bohužel genia loci nenávratně zničil. Zmizel živý plot, který odděloval Rothmayerův svět od okolí, byly vykáceny mnohé dřeviny, které kdysi majitel s láskou zasadil dle promyšlených kompozičních záměrů. Tam, kde pečlivě po léta sestavoval kamennou mozaiku z hradních fragmentů, leží dnes mrtvá dlažba. Byly sice vysazeny nové stromy a keře, ale někdejší atmosféru se už sotva podaří obnovit...
Tenkrát v zahradě... Na snímcích už chybí slavná Rothmayerova křesílka z roxorové oceli. Další předměty byly sestaveny do působivých kompozic.
Původní stav naštěstí zachycují nejen Sudkovy slavné fotografie, ale i snímky pana Richarda Homoly, který chodil z vlastní vůle dokumentovat stav ještě před rekonstrukcí. Používal stejnou fotografickou techniku jako Sudek – tedy krabicový fotoaparát na deskové velkoformátové a samozřejmě černobílé fotografie. Ty ostatně ilustrují také tento text.
Památková péče je unikátní obor a neměla by se ani v architektuře zúžit jen na pouhé opravy bez hlubších znalostí všech souvislostí. Navzdory výše řečenému lze návštěvu Rothmayerova domku doporučit. Zachoval se z velké části i působivý, byť vcelku prostý interiér. A za upozornění stojí i jeden drobný detail. Jindy standardizované popisné číslo na uličním průčelí je tentokrát unikátní – design číslic je Plečnikův a jeho žák červenou tabulku vytvořil speciálně pro svou stavbu.
