Pojďme si nyní ty nejznámější katastrofy za posledních 150 let v naší metropoli připomenout. Začneme samozřejmě tou, která postihla právě dokončovanou budovu Národního divadla – pýchu tehdejší architektury.
Budova na nábřeží Vltavy byla postavena podle vítězného soutěžního návrhu Josefa Zítka, jemuž asistoval Josef Schulz. Byla to skutečně velkolepá stavba, ač byla zbudována na stísněném pozemku. Na její výzdobě se podílela plejáda nejlepších umělců té doby. Požár, který vypukl v roce 1881 na střeše, zřejmě vznikl nešťastnou náhodou, i když se spekulovalo o úmyslu a v podezření byli zejména pražští Němci, kteří prý Čechům krásnou scénu záviděli.
Drama na novoměstské straně vltavského nábřeží: krátce před oficiálním dokončením zlaté kapličky došlo k devastujícímu požáru, který zničil střechu a velkou část interiérů. Termín otevření se tak posunul z roku 1881 na rok 1883.
Stavba byla z velké části zničena, ale budovatelé nerezignovali a v poměrně krátké době dvou let ji nejen opravili, ale ještě vylepšili. Na těchto pracích už se Zítek nepodílel, byl zatrpklý, neboť se dočkal výčitek, že budovu špatně navrhl. Dokončil ji tedy jeho spolupracovník, který stavbu oproti původnímu stavu ještě prodloužil o takzvaný Schulzův dům.
Jeviště v plamenech
Série požárů postihla českou metropoli 14. února 1945 po nešťastném americkém náletu, kdy vyhořelo celkem 183 domů zejména v katastru Nového Města a Královských Vinohrad. krom jiných také ta, jež stála na místě dnešního Tančícího domu. Mnohem cennější byla vinohradská synagoga nebo středověký kostel Panny Marie v Emauzích, jenž přišel o dvojici neogotických věží. Ty nahradily v polovině šedesátých let dvě bílé betonové skořepiny, zbudované podle vítězného soutěžního návrhu architekta Františka Marii Černého. To je podle mého názoru velkolepé dílo, architektonicky zajímavější než jejich předchůdce.
Široké veřejnosti je znám i požár, který během pražského povstání na sklonku války postihl Staroměstskou radnici. Ta katastrofu jakžtakž přežila, byť s mnoha šrámy. Třeba svatí, kteří rotují na orloji, jsou kopie vytvořené Vojtěchem Suchardou. Zasvé vzalo neogotické křídlo navržené v devatenáctém století vídeňskými architekty Peterem Nobilem a Paulem Sprengerem. To Pražany až tak nemrzelo, neboť stejně už od konce XIX. století počítali s jeho náhradou, na což bylo vypsáno nemálo soutěží. Paradoxně se nejen nic nového nepostavilo, ale malý fragment původní stavby je tu dosud. Na sklonku války vyhořela i renesanční Míčovna Pražského hradu.
K nejohroženějším stavbám patřily divadelní arény. V roce 1946 jistý Karel Štoll, defraudant peněz z divadelní pokladny, zapálil populární divadlo Uranie, postavené původně v roce 1898 na Výstavišti v Bubenči v rámci Výstavy architektury a inženýrství slavným Osvaldem Polívkou. Byla to mimochodem jedna z prvních secesních staveb v metropoli. Divadlo bylo později rozebráno a přesunuto o kus dál do Holešovic (dodnes je tu ulice U Uranie).
Příčina neznámá
Co se současnosti týká, je v živé paměti nás starších zejména děsivý požár Veletržního paláce v Holešovicích – jedné z největších konstruktivistických staveb v Evropě, zbudované podle vítězného soutěžního návrhu architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse v letech 1924 až 1928. Snad šlo tehdy v srpnu 1974 o nešťastnou náhodu, i když pak udivilo, v jak krátkém čase si Podniky zahraničního obchodu, tedy nájemce paláce, dokázali vybudovat nová honosná sídla v různých částech metropole.
V historické budově Průmyslového paláce na pražském Výstavišti vypukl , který se rychle rozšířil na celé levé křídlo budovy.
Živel měl v případě Veletržního paláce snadnou práci – do výstavních sálů byly vestavěny provizorní příčky, kanceláře byly napěchované spisy. K nebývale rychlému rozšíření ohně přispěl i silný vítr. Hasiči nedokázali účinně čerpat vodu z hydrantů ani z blízké Vltavy a výsledkem tak byla totální devastace cenné stavební památky. Naštěstí požár vypukl v noci a nikdo nepřišel o život, včas se podařilo evakuovat i populární premiérové kino Veletrhy, kde se zrovna hrál americký trhák Mackennovo zlato. Za to, že nebyl po požáru zbourán, vděčí Palác tehdejšímu řediteli Národní galerie Jiřímu Kotalíkovi. Aby však dobře sloužil svému novému účelu – tedy jako galerie moderního umění – bude ovšem zřejmě ještě muset projít dalšími adaptacemi.
Za připomínku stojí ještě tři požáry, vzniklé na pražském Výstavišti v nevelkém rozpětí let 1991 až 2008.
Jako první v téhle nešťastné sérii vyhořel klenot československé moderny: Bruselský pavilon – nejúspěšnější stavba výstavy Expo 1958. Na počátku 60. let přenesený z belgické metropole do Prahy (autory jsou František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný). Stojí za úvahu, zda pavilon v dolní části areálu nevybudovat znova – už proto, že jej lze považovat za symbol konce stalinismu v naší zemi. Naštěstí přežila alespoň jedna jeho část – restaurace, neboť byla umístěna v Letenských sadech (neslouží však svému původnímu účelu a dnes jsou v ní kanceláře).
V roce 2005 pak vyhořelo – opět za nevyjasněných okolností – jen šest let staré dřevěné divadlo Globe, inspirované obdobnou alžbětinskou scénou v Londýně. Architekty této letní scény byli Jindřich Smetana a Tomáš Kulík.
No, a do třetice Výstaviště: západní křídlo Průmyslového paláce, revoluční stavby ze skla a železa z Jubilejní výstavy 1891 (arch. Bedřich Münzberger) lehlo popelem v říjnu 2008 – jak jinak než za „nevyjasněných okolností“...
