Kniha Dior by Avedon mapuje spolupráci legendárního fotografa Avedona

Marie: „Kdybys mi tam udělal lícní kosti, tak bych se úplně nezlobila.“ Joseph: „Vždyť žádný nemáš!“ Marie: „To ale nikdo nemusí vědět.“ Joseph: „To neplatí!“ Marie: „Pepo, neštvi mě. Není důležitý, co platí, ale kdo celý tohle platí.“ Joseph: „OK, budeš mít lícní kosti...“

Je přirozené, že chceme být viděni v tom nejlepším světle. Anebo ve světle ještě lepším. Pochopitelně mě tak zaujal už úvod knihy Dior by Avedon, kde šéfredaktorka britského Harper’s Bazaaru Justine Picardie píše o dětství fotografa Richarda Avedona. Součástí je i úryvek z eseje, kterou Avedon napsal roku 2002: „Když jsem byl ještě dítě, má rodina našim fotkám vždy věnovala velkou pozornost. Skutečně jsme je plánovali. Dělali jsme kompozice. Oblékali jsme se do toho nejlepšího a pózovali jsme před drahými auty a před domy, které nám nepatřily, půjčovali jsme si psy. Na všech našich rodinných fotkách z té doby máme jiného psa... Všechny fotografie v našem rodinném albu byly postaveny na nějaké lži o tom, kdo jsme byli, a odhalovaly pravdu o tom, kým jsme být chtěli.“

Avedon se narodil roku 1923 v New Yorku otci, který se živil prodejem oblečení, a matce, jejíž rodina zase oblečení vyráběla. Výtisky módních časopisů byly doma na stole stejnou samozřejmostí jako cukr se solí. Malému Dickovi se nemohlo dostat lepší průpravy pro to, aby se jednou stal módním fotografem.

Prsty v jeho osudu měl Alexey Brodovitch, umělecký ředitel amerického Harper’s Bazaaru, který vzal mladého fotografa pod svá křídla. Možná v něm viděl talent, možná svou roli sehrál fakt, že Alexey byl stejně jako Richardův otec ruským imigrantem. Pod jeho taktovkou se mladý fotograf osmělil, začal fotit na lokacích, využívat pohyb a vyprávět příběhy. Tak se dostal i do Harper’s Bazaaru, který tehdy vedla legendární Carmel Snow, později se svou pravou rukou, redaktorkou módy Dianou Vreeland. „Páni, měl já to kliku,“ hodnotil tu dobu Richard po letech. „Když si mě Brodovitch vybral pro práci na časopise, neuvědomoval jsem si, že budu mít Carmel Snow za svou šéfredaktorku a Dianu Vreeland coby redaktorku módy. Taková má nová rodina: matka, otec a bláznivá teta.“

Právě s touhle novou mámou se ve svých 24 letech podíval poprvé do Paříže. Někdo si možná vybaví černobílý snímek z února 1947, kde spolu sedí v první řadě na přehlídce Christiana Diora. Návrhář měl za sebou v té době celou řadu pracovních zkušeností. Od pokusů vést galerii přes skicování módy pro americký Harper’s Bazaar až po asistenci návrháři Robertu Piguetovi, což se mu stalo odrazovým můstkem k profesi poslední a samozřejmě nejúspěšnější, tedy k založení vlastního módního domu.
O kolekci, již Dior v únoru ’47 předvedl, Carmel Snow prohlásila, že „mění všechno“ a že jeho šaty mají takový „nový vzhled“. Odtud New Look – styl, který po válce navrátil ženám siluetu a půvab. Pochopitelně ne všude se New Look setkal s úspěchem. Ostatně stále fungoval přídělový systém a na šaty bylo potřeba nebývalé množství látky. Měsíc po představení byly například jedny šaty roztrhány rozzuřenými ženami přímo na modelce na trhu na montmartreské ulici Lepic – chápaly je jako provokaci.

„Proměnil jsem ženy v květiny,“ řekl Christian Dior časopisu Time. Christian a Richard zažívali velký úspěch prakticky bok po boku. Fotky, které tehdy díky nim vznikaly, není možné neznat. Příklad hovořící za všechny? Fotografie na protější straně: Píše se rok 1955, slavná modelka Dovima stojí mezi slony v zákulisí Cirque d’Hiver a na sobě má šaty pojmenované Soirée de Paris, které pro Diora navrhl jeho tehdejší asistent – Yves Saint Laurent. Snímek ilustroval v zářijovém čísle Bazaaru pravidelný pařížský report Carmel Snow.

Fotografie se stala nesmrtelnou, přestože o ní Richard prohlásil: „Nevím, proč jsem nenechal tu šerpu vlát doleva, aby doplnila grafickou linku fotografie. Ta fotka pro mě bude navždy nezdarem.“ Jeho focení kolekcí Dior pokračovalo i dávno poté, kdy Carmel Snow odešla z Bazaaru... I poté, co Christian Dior zemřel a jeho značky se ujal Yves Saint Laurent a po něm Marc Bohan... Poté, co z Bazaaru odešla i Diana Vreeland, aby se stala šéfredaktorkou amerického Vogue a vzala svého oblíbeného Dicka s sebou... Poté, co jeho múzy opustily svět módy; třeba sama velká Dovima, která dožila na Floridě coby servírka...

Jako by toto dokonalé spojení – Dior očima, anebo ještě lépe objektivem Avedona – mělo zůstat nesmrtelným. A také že je: na fotografiích, které nezachycovaly jen módu, ale s ní i náladu celé společnosti a byly a dodnes jsou stejně tak zdrojem inspirace jako aspirace. Kniha Dior by Avedon (k sehnání přes www.rizzoliusa.com za cca 4300 Kč) jich obsahuje na sto padesát.