Pražská městská knihovna léta sídlila v domě na rohu Platnéřské ulice a Mariánského náměstí. Dům byl v rámci asanace části Starého Města a Josefova zbourán. Ovšem novostavba, která tam podle návrhu Františka Roitha v letech 1925–1928 vznikala, slouží svému účelu dodnes.
Její autor se narodil právě před 140 lety v Pardubicích (někdy se také uvádí jako rodiště Praha) a byl žákem Josefa Zítka na pražské německé technice. Pak odešel studovat na slavnou uměleckou akademii do Vídně, kde se mu věnoval profesor Otto Wagner. Tento legendární architekt, urbanista a pedagog, který propagoval moderní konstrukční materiály i přehledné a funkční dispozice staveb, si české, moravské a slezské studenty oblíbil.
K jeho žákům patřili také Jan Kotěra, ale i o něco mladší projektanti – Bohumil Hübschmann, Antonín Engel, Pavel Janák, Josef Chochol a právě František Roith. Několik z nich se pak v meziválečném období dostalo k významným zakázkám – projektovali banky a pojišťovny nebo veřejné budovy a věnovali se také urbanismu. Tři z nich – Engel, Hübschmann a Roith – vyhráli soutěž na pravobřežní zástavbu Vltavy v úseku od Těšnova až k Rudolfinu.
Nenápadná elegance, dokonalý detail
Dnes se jim někdy vyčítá, že monumentálními stavbami tento úsek nábřeží umrtvili, ale to je spíš chyba zadání. Hübschmann s Roithem navrhli budovu úrazové pojišťovny v Klimentské ulici, Hübschmann byl rovněž autorem ministerských budov pod Emauzským klášterem.
Další z Wagnerových žáků – Antonín Engel – pak projektoval budovu ministerstva železnic (dnes ministerstvo dopravy) a v podobném duchu poněkud studeného neoklasicismu i Vítězné náměstí v Dejvicích a kampus ČVUT tamtéž. Byl rovněž autorem podolské vodárny. Roith pak doplnil na nábřeží objekt ministerstva zemědělství. K jiným jeho monumentálním budovám patří bývalý Šekový úřad na nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice (dnes sídlo Komerční banky) i další bankovní palác na náměstí Republiky – původně to byla Živnostenská banka, dnes slouží České národní bance. Na střeše je dodnes k vidění starý symbol Živnobanky – génius se lvem, přenesený sem z původní zbořené budovy od Osvalda Polívky.
Roith rovněž projektoval (spolu s Karlem Pecánkem) přestavbu a dostavbu bývalých klášterních budov na Malé Straně pro potřeby ministerstva financí (hlavní vstup je z Letenské ulice, jedno průčelí je obráceno i do Dražického náměstí u Karlova mostu).
Krom toho je také autorem monumentálních budov v Plzni, Jilemnici, Pardubicích, Brně a také celé řady vodních děl. Navrhl most v Kolíně, jezy v Přelouči, Nymburce nebo Štěchovicích. Projektoval samozřejmě i menší stavby, krásný je třeba modernistický činžovní dům se Štursovým reliéfem na rohu Dřevné ulice a Rašínova nábřeží v Praze nebo rané vily v Černošicích – tyto stavby z období kolem roku 1910 prozrazují i Kotěrův a Wagnerův vliv. Naopak některé jeho pozdní stavby je možno označit za konstruktivistické (dům zaměstnanců banky v Plzni, činžovní dům v pražské Jungmannově ulici nebo malá sokolovna pod Vyšehradem).
Doboví kritici z řad funkcionalistů samozřejmě Roithovu tvorbu ve stylu moderního klasicismu neměli moc rádi. Podívámeli se však na jeho stavby podrobněji, zjistíme, že vynikají nenápadnou elegancí, dokonalými detaily a jistou noblesou. Pro jeho dílo je příznačná i spolupráce s mnoha výtvarníky. Nevyhýbal se přitom ani moderním konstrukcím a materiálům. Vedle leštěné žuly nebo travertinu tak používal i železobeton nebo sklobetonové klenby, jak je můžeme obdivovat v jedné z nejhezčích pražských pasáží, procházející jeho bankovním palácem a spojující ulici Na Příkopě se Senovážným náměstím.
Pražské art deco
Roithovým nejvýznamnějším dílem je ale budova městské knihovny. Uzavírá komorní Mariánské náměstí ze severu a vytváří neutrální přechod mezi barokním areálem Klementina na jedné straně a secesní Polívkovou novou radniční budovou na straně druhé. Monumentální vstup zdobí plastiky Ladislava Kofránka. Budova, zabírající polovinu domovního bloku, plní více funkcí. Kromě velkoryse navržených knihovních sálů a čítáren jsou v ní také přednáškové sály, divadélko Říše loutek, v podkroví pak výstavní prostory s horním osvětlením, které léta sloužily Moderní galerii (dnes je provozuje Galerie hlavního města Prahy), a také reprezentační prostory primátora.
Do těch se vchází z podloubí na východní straně a jsou skvělým příkladem pozdního stylu art deco. V prvním patře – pianu nobile – se nacházejí reprezentační salony, o patro výše menší jednací salonky a v podkroví ložnice. Vše propojuje schodišťová hala s dodnes funkčním původním výtahem. Na výzdobě těchto prostor se podílela celá plejáda předních výtvarníků: František Kysela, Karel Štipl, Břetislav Benda, Vilém Amort, Josef Sejpka, Helena Johnová, Emilie Paličková, Cyril Bouda, Tavík František Šimon a mnozí další.
Česká národní banka
Jako zázrakem vše přežilo totalitní režim, který prostory raději nevyužíval, neboť tu byly na každém kroku různé atributy připomínající první republiku. Pak se sice soudruzi rozhodli je ideově upravit, ale k tomu už naštěstí neměli dost času. Dnes je to jeden z nejvýznamnějších evropských klenotů stylu art deco, skvělá ukázka Gesamtkunstwerku pozdních 20. let. Nádherná je třeba zimní zahrada, obložená carrarským mramorem, nebo salonek se stropem krytým plátkovým zlatem, unikátní je i nábytek, který snese srovnání s Plečnikovým na Pražském hradě.
Architekt František Roith zemřel v roce 1942. Po válce vzhledem k tématům, jimž se věnoval – i stylu, jejž reprezentoval –, nebyl příliš zmiňován a náleží k těm osobnostem, jež by měly být opět připomenuty. Nejen proto, aby si jejich děl lidé víc vážili a nestalo se to, co nedávno na pražské Hanspaulce, kde jednu z jeho cenných vil majitel zboural.
