Plečnik nás samozřejmě obzvlášť zajímá, neboť v Praze v letech 1911–1921 úspěšně působil jako pedagog Uměleckoprůmyslové školy a především v letech 1920–1935 navrhl nadčasové úpravy areálu Pražského hradu a lánského parku. Nelze zapomenout ani na jeho projekt vinohradského kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, který je nyní nominován – spolu s několika sakrálními stavbami ve Slovinsku – do prestižního seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Právě Plečnikovy rané vídeňské realizace, k nimž vedle Zacherlova paláce patří také Langerova vilav Hietzingu, kašna sv. Karla Boromejského ve čtvrti Landstrasse nebo kostel sv. Ducha v Ottakringu, otevřely architektovi cestu do Čech. Odborníci znali jejich reprodukce z časopisu Volné směry, který vydával spolek výtvarných umělců Mánes, a samozřejmě i ze svých vídeňských návštěv. Plečnik se stal již před svým příchodem do Prahy řádným členem Mánesa. Není také bez zajímavosti, že na sochařské výzdobě Zacherlova paláce se podílel slavný německý umělec a rodák ze Všerub na Plzeňsku Franz Metzner, jenž v téže době navrhl i výzdobu paláce Vídeňské bankovní jednoty od architektů Josefa ZaschehoaAlexandra Neumanna v pražské ulici na Příkopě.
Mistr schodišťových hal
Zacherlův palác stojí kousek od Stephansdomu na nároží ulic Brandstätte, Bauernmarkt a Wildpretmarkt. Nepřehlédnutelná je nárožní věžová nástavba válcového tvaru, výrazná korunní římsa, podepíraná Metznerovými atlanty, plastika sochaře Ferdinanda Andriho, zobrazující archanděla Michaela, na průčelí, jež je provedeno z leštěné šedé žuly, i elegantní parter s obchody, jejichž rozměrné výkladce vznikly díky vynesení stavby nad terén železobetonovou konstrukcí.
Plečnik byl mistrem schodišťových hal a platí to i pro Zacherlův dům. Na sloupovou vstupní partii navazuje vlastní schodiště s konkávními stěnami, obložené dřevem. Je tu řada působivých detailů, které prozrazují autorův obdiv k dílu jeho profesora Otto Wagnera, ale také vliv prací a teorií německého architekta devatenáctého století Gottfrieda Sempera, čerpajících z antiky, zejména pak jeho teorie přepisu měkkých materiálů do trvanlivých. Plášť staveb tak připomíná tkaninu v kamenném provedení, bílé skleněné koule svítidel jsou jakoby podvázány stuhami, jež jsou ale vyrobeny z mosazi.
Sám majitel domu Johann Zacherl byl podnikatelem v chemickém průmyslu, jeho otec zbohatl na prodeji přípravku proti obtížnému hmyzu, který slavil úspěch za krymské války. Průmyslník si Plečnika oblíbil a dal mu volnou ruku. Slovinec pak pro něho navrhoval další stavby, včetně letního sídla, které však naneštěstí zničil požár. Zacherlův vídeňský palác a jeho sochařská výzdoba má ostatně svou obdobu i v Praze. Jsou jí Šupichovy domy na nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice (architekti Emil Králíček a Matěj Blecha, sochaři Karel Pavlík a Antonín Odehnal, 1912–1915; viz LN Orientace 10. října 2015).
Záhada identity
Kniha o Zacherlově paláci je souborem textů významných teoretiků. Znalec Plečnikova díla Damjan Prelovšek přibližuje soutěž na budovu, kterou Zacherl zadal v roce 1900 studentům Wagnerova ateliéru vídeňské umělecké akademie, i jednotlivé fáze Plečnikova vítězného návrhu – od ještě secesní verze, kdy průčelí pokrývá květinový dekor, až k definitivnímu střídmému modernistickému projektu. Ve svém dalším textu se zabývá vztahem architekta a jeho klienta. Maďarský badatel a expert na středoevropskou moderní architekturu a urbanismus Ákos Moravánszky a český teoretik Jindřich Vybíral, který nedávno vydal monografii Plečnikova a Kotěrova spolužáka z vídeňských studií a krnovského rodáka Leopolda Bauera, se zabývají průčelím Zacherlova paláce z různých aspektů.
K tématu konstrukce paláce přispěl další plečnikovský expert a přední vídeňský architekt Boris Podrecca ve svém rozhovoru s architektem Peterem Zacherlem, jedním z dnešních majitelů domu a editorů knihy. Nechybí ani příspěvek Kennetha Framptona, legendy oboru teorie moderní architektury, který je autorem závěrečné stati „Zacherlův palác a záhada identity“. Mimochodem, většina zmíněných autorů se před dvaceti lety (to ten čas běží!) podílela na textu rozsáhlé publikace Josip Plečnik – architekt Pražského hradu, která vyšla u příležitosti velké plečnikovské výstavy v roce 1996.
Postupně se tak daří podrobně mapovat dílo slovinského architekta, kromě řady Plečnikových monografií již vyšly publikace o téměř všech jeho významných stavbách, ale třeba i o jím navržených sakrálních předmětech. Dala by se z nich sestavit pěkná knihovnička. Doufejme, že se podobných knížek dočkají i práce našich architektů, jako byli Kotěra, Gočár, Krejcar, Havlíček s Honzíkem a mnozí další.
