Olbrich – od jehož narození letos uplyne kulatých 150 let – přišel na svět do německé rodiny ve slezské Opavě. Brzy projevil výtvarný talent a vystudoval vídeňskou uměleckou akademii u profesora Karla von Hasenauera, jednoho z protagonistů vídeňského historismu.
Poté jej zaměstnal Otto Wagner – vůdčí osobnost tehdejší rakouské umělecké scény aHasenauerův nástupce na Akademii. Později se mladý Joseph Maria stal členem vídeňské secese a vletech 1897–1898 byl dle jeho návrhu postaven na Karlsplatzu pavilon spolku, který je dodnes jednou z nejkrásnějších secesních staveb vídeňskémetropole. Bílý hranol s decentní štukovou dekorací s rostlinnými a zvířecími motivy završuje kupole, tvořená pozlacenými kovovými lístky.
Od pohádky k moderně
Na sklonku 19. století přichází Olbrichovi od hesenského velkovévody Ernsta Ludwiga nabídka, jaká se neodmítá. Panovník – vnuk britské královny Victorie a milovník umění, se rozhodl na návrší na okraji hesenské metropole Darmstadtu vybudovat uměleckou kolonii, kam by zval významné výtvarníky, designéry a architekty, kteří by tu tvořili v nově vybudovaných studiích, bydleli v moderních vilách a výsledky své práce vystavovali v tomto areálu.
  |
Byla to velkorysá, nákladná a možná poněkud naivní myšlenka, která přinesla později řadu problémů. Někteří umělci kolonii opustili, ale nahradili je opět další. Ernst Ludwig nabídl mladému architektovi, aby tuto kolonii pomohl vytvořit. V areálu se pak měly pravidelně konat umělecké přehlídky.
Olbrich začal pracovat na návrzích jednotlivých budov. Vznikl především velkorysý výstavní pavilon Ernst Ludwig Haus, jehož hlavní vstup zdobí plastiky Adama a Evy od Ludwiga Habicha, jednoho z prvních výtvarníků, který přijal pozvání zúčastnit se prací na výzdobě kolonie. Joseph Maria Olbrich v letech 1901–1902 současně navrhl první vily pro výtvarníky a mecenáše kolonie, včetně vlastního domu. Tyto stavby jsou skvostnou ukázkou vídeňské secese, mají bílou vápennou omítku zdobenou štukem a keramikou.
Trochu jiný pohled na architekturu přinesl vlastní dům dalšího prominentního architekta, který se zúčastnil budování umělecké kolonie. Tím byl hamburský rodák Peter Behrens, jehož dům reprezentoval německou secesi – přísnou, ale rovněž podmanivou. Většina těchto staveb byla bohužel poškozena během druhé světové války, dům dalšího protagonisty – designéra Hanse Christiansena – byl zcela zničen. Do dnešních dnů se nedochoval ani pavilon uměleckého průmyslu nebo honosná vstupní brána.
První expozice se konala v ještě nedokončeném areálu v roce 1901 za velkého zájmu veřejnosti, další pak následovaly v letech 1904 a 1908.
Olbrichovy pozdější stavby jsou již méně „pohádkové“, svým pojetím směřují ke stylu moderny. Novou dominantou kolonie se stává štíhlá Svatební věž, ukončená motivem, který připomíná pět prstů. Věž je obložena keramikou, horní partie má měděný plášť. K tělesu věže se přimyká další velký objekt s ateliéry umělců a výstavními sály. V kolonii přibyl ještě pozoruhodný trojdům, ukázky moderních dělnických domků a další objekty. Současně Olbrich vytvořil řadu bytových interiérů, navrhl nábytek a mnoho skvostných uměleckoprůmyslových předmětů ze stříbra zdobených drahokamy.
V této době projektoval opavský rodák také další objekty. Na Luisině náměstí v centru Darmstadtu to byly dvě kašny a parková úprava, ve Wolfsgartenu pak stavby pro zámek a v Düsseldorfu obchodní dům Tietz.
Nadaný architekt však onemocněl leukémií a v roce 1908 zemřel. V následujících letech pak kolonii dokončovali další projektanti, především Albin Müller a Emanuel Josef Margold. Dnes je umělecká kolonie na Mathildenhöhe památkou UNESCO a jednou z nejvýznamnějších ukázek evropské secese.
Park a busta
Na našem území bohužel dnes žádnou Olbrichovu stavbu nemáme, nepočítáme li ranou práci – projekt kostelíku v Melči u Opavy, který je ještě pojednán v historizujících formách. Olbrich se sice zúčastnil soutěže na opavské muzeum, ale neúspěšně. Realizace se nedočkal ani krásný secesní projekt kavárny Niedermayer. Jeho dům pro bratra Edmunda z roku 1904 zase Opavané zbytečně zbourali v totalitní éře...
Jméno bezesporu nejslavnějšího opavského rodáka tak dnes připomíná jen malý parčík sjeho bustou a kopií darmstadtské kašny. Olbrichovo dílo dokumentovala v roce 1989 rozsáhlá výstava ve Valdštejnské jízdárně.
