K zajímavé zakázce pomohl Novotnému také fakt, že byl žákem slovutného Jana Kotěry na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Když se totiž Kotěrův vrstevník a přítel – významný nakladatel Jan Štenc (1871–1947) – rozhlížel po architektovi, který by mu pomohl zastavět pozemek v Salvátorské uličce na pomezí Starého Města a Josefova (tedy v oblasti pražské asanace), zalíbil se mu Novotného návrh na budovu s fasádami z neomítaných cihel, která působila v kontextu okolní zástavby velmi nezvykle. A která byla zároveň v Praze něčím nevídaným.
Nové domy v této oblasti měly totiž vesměs průčelí opatřena vápennými omítkami, které pokrývaly četné štukové dekorace ve stylu historismu nebo secese, případně jejich kombinace. Stačí jen porovnat Štencův dům s jeho o dva roky starším sousedem – budovou U Anděla, jež byla součástí komplexu Městské pojišťovny od Osvalda Polívky.
Dům jako gesamtkunstwerk
Domy nakonec postavil Otakar Novotný pro nakladatele Jana Štence dva (č. 8 a 10), další objekt – tiskárnu – umístil na dvůr do zadního traktu. Zatímco průčelí do Salvátorské je z červených lícovek a parter z glazovaných cihel bílé barvy v kombinaci s drobnou mozaikou, dvorní fasády a objekt tiskárny jsou provedeny z vápenocementových šedých cihel.
Jakkoli něco takového slovo šedý může asociovat, nejde ovšem v žádném případě o nudnou architekturu. Při bližším pohledu jsou patrné různé cihelné vazby a průčelí člení čtvercová i takzvaná francouzská okna s působivými železnými zábradlími, jež zdobí jednoduchý geometrický dekor. Výrazným prvkem na starší z obou budov je i balkon nesený krakorci.
Oba uliční domy pak vrcholí rozměrným čtvrtválcovým skleněným oknem fotografického ateliéru. To je motiv, který si autor vypůjčil z ikonické vídeňské stavby té doby – domu Portois & Fix od modernisty Maxe Fabianiho.
Chválou na podobu budovy ostatně nešetří ani sám její investor Jan Štenc: „Závod nalézající se nyní v samém centru Prahy representovati se bude u nás jak zařízením, pohodlím, tak i moderním duchem jako jediným svého druhu. V místnostech značně rozšířených a opatřených nejmodernějšími technickými pomůckami bude moci vyhovovati nejvyšším požadavkům dnes kladeným.“
  |
S velkou péčí je navržen také interiér. Vestibul má světlý cihelný obklad, další prostory pak černobílou keramickou dlažbu ve stylu Wiener Werkstätte. Tomu odpovídají i jednoduchá svítidla, dveřní křídla, kovová zábradlí schodiště nebo teras či zabudovaný nábytek, jenž se dodnes dochoval v pracovně Jana Štence.
Komorní nádvoří mezi domy a dvorní stavbou je rovněž z šedých cihel s různými vazbami, nechybí ani malá kašna. Také interiér tiskárny je řešen v obdobném asketickém stylu. Jeho nejvýraznějším prvkem je vestavěné polopatro, na něž se vystupuje točitým kovovým schodištěm. Dá se tedy hovořit o gesamtkunstwerku – vše je od nejmenších detailů až po celek navrženo v jednotném stylu, který dnes označujeme jako moderna, abychom jej odlišili od zdobné secese.
Mánes u Štence
Otakar Novotný mezi roky 1908–1914 v tomto stylu navrhl i další stavby. Patří k nim sokolovny a rodinné domy v Holicích a Rakovníku, rodném Benešově a v Praze pod Vyšehradem. Poté sice modernu opustil, aby si vyzkoušel architektonický kubismus a po válce styl art deco i moderní klasicismus, nakonec se k ní ale pokorně vrátil (Čerychova vila v České Skalici, Státní vystěhovalecká stanice v Praze-Vysočanech, Sehnoutkův dům v Černožicích nad Labem nebo vila s ateliérem Václava Špály na pražské Ořechovce ve Střešovicích).
A jaké byly další osudy Štencova domu? Před první světovou válkou i po ní se zde tiskly skvělé knížky, vznikl cenný archiv fotografií architektury a scházeli se tu významní umělci. Zejména z okruhu spolku Mánes, jehož byl mimochodem Novotný předsedou – a jemuž pak navrhl na vltavském nábřeží moderní budovu ve funkcionalistickém stylu (tentokrát nikoli s režným průčelím).
Jan Štenc zemřel v roce 1947, a nedožil se tak už zestátnění svého podniku. Funkce domu však naštěstí zůstala i nadále zachována a tiskaři se chovali k původnímu zařízení velmi ohleduplně. Autor tohoto textu si dobře pamatuje, s jakou úctou mu kdysi ukazovali Štencovu pracovnu.
Po roce 1989 se areál vrátil restituentům, kteří pro něj hledali vhodnou náplň. Jednou z úvah bylo i zřízení speciální školy pro restaurování architektury. Dnes působí v prostoru bývalé tiskárny společnost Opero, která jej s citem opravila a zařídila jako své coworkingové a společenské centrum. Pořádají se v něm mimo jiné i přednášky na téma architektura a design.
