PRVOREPUBLIKOVÉ SKVOSTY: Palác Metro. Od Potěmkina přes Mandlovou až po laser game

Staroměstské hradby a před nimi hluboký příkop. Poznáváte v tom pražskou Národní třídu? Takto totiž vypadala ještě před tím, než byl příkop zasypán a na jeho místě vznikla rozsáhlá zahrada, ve které vzkvétala zeleň až do roku 1840, kdy v místě vznikla první zástavba.

Příběh paláce Metro začíná ale až v roce 1870, kdy byla původní zástavba zbořena, a na jejím místě na tehdejší Ferdinandově třídě začal růst novorenesanční palác v režii architekta Bedřicha Tesaře. Vnitřní dvůr obehnaný dvě původními trakty působil jako malý „hub“ pro firmy, sídlila zde mimo jiné třeba pyrotechnická dílna Jana Böhma. Tento prostor se stal později hlavním sálem slavné pasáže Metro.

Novorenesanční palác dostal číslo popisné 961, pod kterým byl známý až do roku 1919, kdy jej kupuje manželský pár Václav a Otilie Kleinhamplovi, tehdy již ne na Ferdinandově třídě, nýbrž na třídě Viktoria. Václav byl jedním ze zakladatelů České komerční banky, jmenován byl také předsedou společnosti Obchod s východem a Svazu průmyslníků. Pozemek o celkové rozloze 2622 metrů čtverečních čekala rozsáhlá rekonstrukce, která započala roku 1922 a trvala dlouhých šest let.

Podepsali se pod ní především dva architekti. František Kavalír se postaral o celkovou přestavbu do stylu art deco. Karel E. Ort se pustil do vnitřních částí budovy a z jeho pera je tak tehdejší podoba pasáže a původní sál kina Metro.

Po ukončení prací stál palác Metro v podstatě v podobě, v jakém ho známe dnes. Palác měl nyní pět pater a byl připraven především pro společenské využívání. V pasáži a podloubí tak vznikla kavárna, vinárna, automat, lahůdkářství či kulečníkový sál. V zadní části pasáže zase vznikl kinosál budoucího biografu Metro s kapacitou až tisíce diváků. Vyšší patra budovy posloužily pro pronajmutí jako kancelářské prostory. Pasáži dodalo typický vzhled luxferovo-betonové zastřešení, které specificky osvětluje i samotnou pasáž.

Stavba poslední dekádu první republiky doslova pulzovala životem, potkávat se tu mohli skutečně všichni. Temnou budoucnost  jakoby předznamenal už rok 1934. Zatímco rok předtím se v sousedním Německu ujal moci Adolf Hitler, v kině Metro se od toho roku začali scházet o pátcích a sobotách komunisté. Pronajatý sál využívali pro promítání budovatelských dokumentů o vnitřních úspěších režimu v Sovětském svazu, na stříbrném plátně zde ale vystřelil také slavný Křižník Potěmkin režiséra Sergeje Ejznštejna.

Turbulentní roky druhé světové války se objektu paláce sice v podstatě vyhnuly, po porážce nacistického Německa ale podobně jako zbytek země žádný blahobyt nečekal ani palác Metro. Nejprve padlo za oběť znárodňovacímu dekretu kino Metro, nástup nového režimu pak definitivně vyrval palác z vlastnictví Kleinhamplů a ten se na dalších více než 40 let ocitl v rukou státu v režii KSČ, spolu s ním i všechny podniky, které se v jeho areálu nacházely.

Jistá forma odporu se však udržela alespoň v kinosále, kde se ještě do konce šedesátých let čile promítalo. V padesátých letech se tady jako na jednom z mála míst v Praze mohli místní podívat na již zakázané prvorepublikové snímky s Natašou Gollovou, Adinou Mandlovou či Lídou Baarovou.

V roce 1959 se o objekt začínají starat státní Restaurace a Jídelny. Až do revoluce se pak v roli správce paláce vystřídala řada institucí, což se bohužel silně podepsalo na jeho stavu. V kinosále tak například sídlilo studio Československého rozhlasu či skladiště Laterny Magiky. Kinematografie se do prostor paláce krátce vrátila ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Sametová revoluce přinesla výhled na světlejší zítřky také paláci Metro. V květnu 1991 byl právně celý palác navrácen zpět právoplatným majitelům, od státu si ho rodina Kleinhamplů fyzicky přebrala o měsíc později a provoz se začal pomalu vracet do původních kolejí.

Paradoxně to ale bylo až v době relativního míru, když začaly padat v bývalém kinosále padat první výstřely. Naštěstí to ale nebylo ze smrtelně nebezpečných zbraní, tam, kde kdysi pálil skrze zvukové zesilovače křižník Potěmkin, se totiž proháněli hráči laser game.

Trvalo poměrně dlouho, než se do sálu opět vrátilo umění. Ten prošel i se zázemím kompletní rekonstrukcí v roce 2016 v režii dua architektů Petra a Magdaleny Hlaváčkové a následně se stal novým domovem divadla Image, které navazuje na dlouholetou tradici českého černého divadla.

V zázemí sálu se musel šetřit každý centimetr, aby se do něj vešlo vše, co je pro provoz divadla třeba. Chodby a kanceláře tak všude křižují vodiče kabelů a především trubky klimatizace. Jedna taková masivních rozměrů prochází i kanceláří, ve které to tak vypadá jako ve zkušebním prostoru NASA.

To vše kvůli stále se zvyšujícím nárokům na větrání a protipožární ochranu. Trubka procházející kanceláří je právě ta, která by v případě požárů odsávala ze sálu kouř. „Když jsme to zapnuli poprvé, v sále se vytvořil takový podtlak, že nešli ani otevřít dveře,“ popisuje výkon větracího zařízení manažerka divadla Evženie Šteflová.

Úžasné historie si je dobře vědoma, sama na ni dokonce kouká z oken své kanceláře. Ty jsou sice ponořené pod úroveň ulice, sluneční světlo se sem díky šachtě přesto dostává. Jedna její stěna je pak tvořena původními kameny ze staroměstských hradeb.

Palác Metro prošel rukama už čtyř generací rodiny Kleinhamplů, pátá generace se na pokračování rodinného odkazu už chystá. Navštívit prostory paláce bude mít veřejnost možnost už letošního 28. října a podívat se na Prahu může i ze střechy budovy, která je podle jednoho z majitelů ideálním místem pro sledování novoročního pražského ohňostroje.

Prohlídky paláce Metro budou probíhat 28. října od 10:00 do 18:00 a to buď volně, nebo ve skupinách. Za shlédnutí určitě stojí zákulisí divadla Image a také fascinující výhled na Prahu ze střech, které budou na sté výročí republiky také otevřeny.

Další díl seriálu Prvorepublikové skvosty vyjde 12. října a čtenáře zavede hned do dvojice budov. Budou jimi Husovy sbory ve Vršovicích (architekt Karel Truksa) a na Vinohradech (architekt Pavel Janák).