A také jména těch, kdo jim na rýsovacích prknech dávali konkrétní podobu. Po stalinistické sorele je dnešní díl věnován stavbám ze svěžích 60. let.
Světová výstava, kterou v roce 1958 hostil Brusel, přinesla československým umělcům a architektům jedinečnou příležitost poměřit své síly s kolegy ze svobodného světa. Vítězný soutěžní návrh na československý pavilon byl dílem tří představitelů meziválečné avantgardní architektury – Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného.
Podivuhodný svět rytíře z Vlastimilu. Nekonvenční architektura a osobitý rukopis |
Zejména druhý z nich měl už za sebou významné stavby, například projekt funkcionalistického obchodního domu Bílá labuť (1938–1939). K principům funkcionalismu se pak vrátil i v letech 1956–1957, během nichž navrhl Dům módy na Václavském náměstí. Pavilon pro bruselské Expo byl ale již příkladem nejmodernější soudobé architektury a vyrovnal se i skvělým kreacím zahraničních projektantů. Měl ocelovou konstrukci, plášť byl pak vyveden ze skla a zlatavé skleněné mozaiky. Objekt tvořily tři hranoly propojené prosklenými křídly. Ještě odvážnější byla sousední restaurace, jejíž elegantně prohnutá partie byla vyzdvižena nad terén subtilními ocelovými sloupy.
Rafinovaná byla i expozice složená nejen z ukázek špičkových strojírenských výrobků, ale i řady artefaktů. Na těch se podíleli například výtvarníci Jiří Trnka, Vincenc Makovský a Alois Fišárek společně se skláři Stanislavem Libenským, Jaroslavou Brychtovou nebo René Roubíčkem.
  |
Součástí naší expozice byla i novátorská Laterna magika Alfréda Radoka kombinující prvky divadla a filmu. Porota výstavy ocenila i celkovou koncepci, včetně libreta Jindřicha Santara. V mimořádně silné konkurenci Čechoslováci překvapivě uspěli a získali Zlatou hvězdu za nejlepší prezentaci. Samozřejmě měl ale náš pavilon i své stinné stránky. Exponáty byly většinou vyrobeny jen pro výstavu a nedaly se zakoupit. Řada umělců, kteří měli po letech půstu a izolace konečně možnost vycestovat na Západ, se navíc musela ještě před zahájením akce vrátit.
Komunističtí papaláši takový úspěch nečekali a nevěděli, jak se k němu postavit. Doma se o něm proto víceméně mlčelo. Rozsáhlá publikace o EXPO v Bruselu vyšla až po několika letech a s velmi tendenčními texty.
Ikona nad Libercem
Džin byl však vypuštěn z lahve a cesta do Evropy se nakonec přece jen pootevřela. V následujících letech představitelé mladší generace postupně ovládli zkostnatělé umělecké svazy a dogmatici ztratili své dominantní postavení. Na prahu šedesátých let se navíc podařilo úspěšné atributy z Bruselu přestěhovat do Prahy – pavilon byl znovu smontován v areálu Výstaviště (tehdy ovšem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka), kde stál až do roku 1991, kdy ho zničil požár. Restaurace Praha EXPO ’58 stojí dodnes v Letenských sadech, i když dnes slouží jako administrativní objekt. Laterna magika zakotvila v paláci Adria a nyní funguje na Nové scéně Národního divadla.
Design z výstavy byl natolik populární, že se pro něj dokonce vžil název bruselský styl a vliv si zachoval ještě po celou následující dekádu. Byl vlastně dokonalým opakem sorely – pracoval s moderními materiály, jako byla ocel, sklo a plasty, byl pestře barevný a nevyhýbal se ani organickým tvarům.
V šedesátých letech se navíc znovu otevřela možnost cestovat – byť omezeně – na západ od našich hranic. Českoslovenští architekti se tak mohli bezprostředně seznámit s novými trendy a styly, které se tam začínaly prosazovat: strukturalismem, metabolismem, skulpturalismem a brutalismem. Pár zdejších staveb z té doby pak dosáhlo skutečně mezinárodní úrovně, byť jejich autoři neměli k dispozici sofistikované západní materiály, a kvalita provedení tak pokulhávala za ideálem. Neúnosně se navíc protahovala i doba výstavby.
K mimořádným dílům z té doby patří například pavilon Z brněnského výstaviště (Z. Alexa) nebo lanová konstrukce plaveckého stadionu v Českých Budějovicích (B. Böhm). V Praze pak stojí za zmínku makromolekulární ústav AV (K. Prager), skořepinové věže kostela na Emauzích (F. M. Černý), Edelův Parkhotel, plavecký stadion v Podolí (R. F. Podzemný) nebo nové letiště v Ruzyni (K. Filsak). Vysokou úroveň vykazuje i budova Strojimportu na Vinohradech (Z. Kuna), podobně jako Federální shromáždění tamtéž (J. Kadeřábek – K. Prager – J. Albrecht). V Londýně a Brazílii navíc vyrostly zajímavé budovy našich ambasád. Přesto se ovšem ikonickou stavbou československé moderny stal především Hubáčkův hotel s vysílačem na Ještědu.
Stejně jako ke každé jiné epoše patří ale i k šedesátým létům také sporné počiny. Celosvětově to byla éra určité pýchy: příliš se nedbalo na kontext a ohled k často kvalitní starší zástavbě byl malý. Mnoho nových budov nerespektovalo měřítko a charakter místa, alespoň z dnešního úhlu pohledu. Snad největší problém ale představovala bytová výstavba. Na rozdíl od Západu u nás dominovala panelová sídliště, která přinesla uniformitu i banální urbanismus. Dlužno ovšem říci, že ta první ještě byla poměrně kvalitní – například Lesná v Brně (V. Rudiš a kolektiv) nebo Invalidovna v Praze (J. Polák – M. Rejchl a další).
Dá se tedy říci, že šedesátá léta byla jakýmsi návratem k odkazu meziválečné architektury. Bohužel jen krátkým, neboť následujícími dvěma dekádami takzvané normalizace přišla opět hluboká stagnace.
