O Danielovi Grataloupovi jsem se poprvé dočetl v knize Houses, kterou před lety vydalo britské nakladatelství Phaidon. Jeho skulpturální dům na břehu ženevského jezera v Aniers z počátku sedmdesátých let minulého století mě od počátku fascinoval.
Expedice k Ženevskému jezeru tak byla skvělou záminkou vydat se za tímto relativně neznámým tvůrcem, protagonistou intuitivní organické architektury druhé poloviny dvacátého století. Nakonec jsme ho našli uprostřed jeho vlastního bytu v Ženevě. Pozval nás dál, do světa, kde neplatí zákony geometrie, nenalezneme tu pravý úhel ani hranice takzvaného dobrého vkusu.
  |
Daniel Grataloup (narodil se v roce 1937 v Lyonu) žije již od šedesátých let ve svém prostorném bytě v pátém patře obytného bloku, který v přísném modernistickém stylu navrhl architekt André Gaillard. „Nemám rád modernismus a jeho přísnost. Vždycky jsem se vymezoval vůči architektuře Le Corbusiera. Nejlepší, co postavil, je kaple v Ronchamp, která má podobné formy jako moje architektura,“ říká Grataloup o svém vztahu k funkcionalismu – a k tomu nás k obědu hostí sklenkou šampaňského. My si sedáme do jeho vestavěných laminátových sedacích modulů a nestačíme se divit.
Byt jako cizopasník
„Když jsem přišel do Ženevy, měl jsem problémy postavit si vlastní dům. Nebyl jsem tehdy občanem Švýcarska, tak jsem nakonec koupil tento byt, který jsme si s manželkou, sochařkou Dianou Schley, uzpůsobili vlastním potřebám,“ hovoří architekt o svém domově. Nyní má jak švýcarské, tak francouzské občanství.
Klasický byt zcela přebudoval k obrazu svému, přesně podle zásad organické architektury. Téměř nikde nenajdeme hladkou plochu a pravý úhel. Obývací pokoj je komplexní krajinou, skálou, která přirozeně roste s aktuálními potřebami svých uživatelů. „Když potřebuji nové místo, jednoduše přidělám další poličku nebo výklenek,“ popisuje nikdy neukončené interiérové dílo architekt.
Stěny jsou sádrové, s mnoha výklenky, poličkami a převisy. Sezení je z laminátu. Ke každému sedacímu modulu je zabudován konektor pro sluchátka a všude kolem jsou integrovány reproduktory. „Přátelé ke mně velmi rádi chodili. Pořádal jsem povedené večírky,“ prozrazuje Grataloup a ukazuje nám jídelnu. Ta je kompletně obložena prolámanými měděnými plechy, vytvářejícími nepravidelný reliéfní dekor. Uprostřed stojí monumentální kovový monolitický stůl a v rohu místnosti zase jeden z modelů Grataloupových utopických obytných věží. „Tento projekt jsem začal dělat jako experiment v roce 1970 a poprvé jsem ho vystavil o čtyři roky později. Jednalo se o obrovskou plochu, na kterou jsem rozesel tyto věže s obytnými moduly,“ hovoří Grataloup o svém návrhu města budoucnosti, které bylo v roce 1991 v Guinessově knize rekordů vyhlášeno za vůbec největší architektonický model na světě a jehož několik modulů je od roku 2012 ve sbírkách Muzea moderního umění v New Yorku.
Měď není jediným materiálem, který architekt použil na obklady stěn svého bytu. Všude kolem nacházíme rozmanité dekorativní prvky vytvořené z olova, korku, plastu, dřeva, sádry nebo textilu. Grataloupovy vlastní olejové obrazy jsou na některých místech přímo zabudovány do sádrových stěn.
Grataloupův byt je jakýmsi podvratným živlem, cizopasníkem, který parazituje na svém hostiteli, modernistické čistotě obytného bloku ze šedesátých let. Tu popírá částečně i v exteriéru, protože architekt zakulatil všechny okenní otvory svého bytu.
Úspěch v Africe
Daniel Grataloup patří do skupiny experimentálních architektů, kteří na počátku šedesátých let začali působit především ve Francii. Hlavním představitelem tohoto architektonického směru byl Jacques Couëlle. Právě on přizval mladého Grataloupa ke stavbě organických sídel na jihu Francie, zejména v Castellaras le Vieux, kde v letech 1955–1963 stavěl celou vesnici.
Grataloupovo dílo se vymezuje vůči dobovému architektonickému diskurzu a snaží se najít radikální alternativní cesty. Grataloup je autorem řady realizací, které hledají nové formální možnosti architektury. Přestože tvarově vycházejí z brutalistické plastičnosti pozdního díla Le Corbusiera, jeho rané modernistické názory a internacionální styl celkově popírají.
Příkladem může být kostel St. Jean v La Chaux-de-Fonds, mimochodem, rodišti Le Corbusiera, z roku 1969, který patří mezi první Grataloupovy realizace po jeho příchodu do Švýcarska. Kromě kostela postavil Daniel Grataloup vilové stavby u Ženevy – již zmíněnou vilu Aniers z roku 1972 nebo Conches z roku 1979. Všechny jeho realizace si jsou velmi podobné, založené na síťové konstrukci z ocelových tyčí, na niž je pak nanášen beton.
Bublinové skulpturální tvary jeho staveb se ujaly zejména v severní Africe, kde zapadají jak do krajinného, tak historického kontextu a vytvářejí v pouštní krajině přirozené struktury podobné prastarým sídlům. V Evropě měl Grataloup úspěchy především v interiérech.
Daniel Grataloup je dodnes velmi aktivní. Čtyři dny v týdnu pracuje ve svém studiu, které je až po strop plné modelů jeho starších i aktuálních projektů, například letního resortu v Alžíru nebo monumentální knihovny pro Teherán.
