PRVOREPUBLIKOVÉ SKVOSTY: Miliardy za patenty české legendy i stovky špičkových mozků v Dejvicích

Dejvice jsou zřejmě akademikům čtvrtí zaslíbenou. Na relativně malé ploše tu najdete Národní technickou knihovnu, řadu pracovišť Českého vysokého učení technického, Vysokou školu chemicko-technickou a o kousek dál v Suchdole i Českou zemědělskou univerzitu. Nejsou to ale jediné akademické a vědecké instituce v okolí. Na Flemingově náměstí (jak jinak) stojí Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, v jehož zdech se psala historie chemie u nás, ale také ve světě.

Ve dvacátých letech minulého století probíhal masivní rozvoj v téměř všech společenských oblastech, mladý československý stát si vytvářel svou vnitřní institucionální podobu. Do té spadala i veškerá vědecká infrastruktura. Státní správa se nebála investovat do staveb pro veřejné využití, jednou z nich byl i Státní výzkumný ústav zemědělský.

Pro jeho umístění byla vybrána parcela, kterou pro účely některé z plánovaných státních institucí vybral urbanista a architekt Antonín Engel. Ten zpracoval ve dvacátých letech rozsáhlé urbanistické projekty na výstavbu v Dejvicích, které se však z valné části nerealizovaly. Budova tehdejšího SVÚZ byla však jednou z výjimek. Samotnou budovu už ale Engel na starosti neměl.

O tu se postaral architekt Josef Záruba-Pfeffermann, spolu s dvěma svými spolupracovníky Janem Zázvorkou a Janem Gillarem. Ostatně sám Záruba-Pfeffermann byl zajímavou postavou tehdejšího Československa, byl totiž politicky velice angažovaný. Před válkou se angažoval v České straně pokrokové, ke které měl blízko také T.G. Masaryk. Ve válečných letech pak působil v Praze v rámci protirakouského odboje a dokonce finančně podporoval Masarykovu rodinu poté, co budoucí první československý prezident emigroval. Hned po válce mu připadl zajímavý úkol – stal se členem ústavního výboru Národního shromáždění, který měl vybírat vlajku nového státu. Učinil tak 30. března 1920, vybrán byl návrh Jaroslava Kursy. Záruba-Pfeffermann do soutěže neúspěšně přihlásil několik svých návrhů.

Kromě rozlehlého ústavu v Praze projektoval také projekt elektrárny v Prostějově, průmyslové tiskárny na pražské Letné, budovy Výzkumného ústavu československého průmyslu cukrovarnického a ve třicátých letech se podílel na výstavbě pohraničního opevnění. Jeho syn Libor, který zemřel v roce 2004, je autorem vodní nádrže Slapy.

Nyní ale zpátky k historii inkriminované budovy. Trojice architektů se ji rozhodla vyvést v duchu tradičního historismu do kterého už se ale nenávratně vkradl purismus. Jednoduše řešeným křídlům stavby jasně dominuje monumentální průčelí centrální části. Ta je zastřešena pyramidálním stylem, ačkoli původní dobové koncepce počítaly s kopulí.

„Původní historická budova dnešního ÚOCHB je dílo pozoruhodné svojí klasickou dimenzí a kvalitou, vylepšenou moderními prvky právě nastupujícího purismu a elegantním, velmi účelným členěním jednotlivých částí budovy,“ vysvětluje ve svém textu o historii areálu ústavu jeho emeritní vědecký pracovník Juraj Harmatha.

Zemědělci bádali uvnitř budovy nerušeně celý zbytek trvání první republiky i během druhé světové války. Po roce 1945 však zanikl garant stavby, Strana agrární, a budova tak přešla do vlastnictví státu. Ten se uvolil nechat v ní vzniknout Ústřední ústav chemický, který záhy přešel pod nově vzniklou Akademii věd. Vědecká instituce začala velmi rychle růst a s ní i areál.

Kvůli potřebě nových laboratoří a místa pro umístění objemné techniky bylo rozšířeno severovýchodní křídlo původní historické budovy podle požadavků tehdejších badatelů. Na svou dobu byla nová část stavby moderně vybavena – měla podlahové topení, laboratoře byly členěné symetricky a vybavena byla také hygienickými smyčkami.

Chemici během minulého režimu nerušeně pracovali na vývoji nových látek, úspěchy zaznamenal především na ústavu působící legendární Antonín Holý, jehož patenty výrazně pomáhaly, a stále pomáhají, rozpočtu celého ústavu. V roce 2016, poslední rok před vypršením nejdůležitějšího patentu, dokonce dorazilo z licenčních poplatků za Holého patenty na účet ústavu až 3 miliardy korun.

Práce legendy české i světové chemie zahrnuje hned několik globálně využívaných látek. Hned první lék vyvinutý jeho týmem znamenal zásadní posun, jehož výsledkem bylo antiherpetikum Duviragel. Holý a jeho tým se také přiblížili k jedné ze zatím nedostižných met – vyléčení nemoci AIDS.

Jejich molekula pojmenovaná tenofovir se stala základem řady léků dostupných milionům pacientů po celém světě. V roce 2001 byl schválen pro léčbu této zákeřné nemoci lék Viread a v následujících letech jej následovaly další příbuzné léky, které se podílely na revoluci v léčbě AIDS. Některé z nich se dokonce využívají pro prevenci nakažení virem HIV.

Vedení ústavu však peníze rovnou investovalo dále a areál dále rozšířilo. Na původně poměrně rozsáhlém dvoře tak vznikla dnes již typická moderní stavba, přezdívá „květák“. Od zbytku areálu se pochopitelně liší a je dobrou dokumentací toho, jak se moderní technologie propsaly i do samotného oboru chemie.

Jeho stavba byla dokončena v roce 2014, s historickou budovou ji spojil krytý prosklený koridor. O podobu budovy se postaralo architektonické duo Ivan Šrom a Kateřina Mašková. Stavba má tvar sférického trojúhelníku Konstrukce budovy je zhotovena ze železobetonového skeletu s částečně proskleným obvodovým pláštěm. V místnostech okolo obvodu stavby se nacházejí laboratoře, zatímco srdce budovy skrývá objemnou techniku na špičkové úrovni. Centrálně jsou budovou rozvedeny také laboratorní plyny jako dusík, stlačený vzduch nebovakuum.

Celý ústav se ale především snaží fungovat jako organický celek. V jeho zdech pracuje na šest stovek špičkových mozků ze všech možných zákoutí chemie, řada z nich je ze zahraničí. Aby se mohly potkávat i týmy, jejichž práce se většinou přímo v laboratoři nepotkají, zavedlo vedení ústavu takzvané Happy Hours, které se konají na střeše nové moderní budovy. V tu dobu se tam s občerstvením jednou za čas setkají pracovníci a vědci, aby se dozvěděli, na čem pracují jiní, nebo jen aby mohli na chvíli polevit v soustředění. I díky tomu však vznikají nové nečekané spolupráce a zajímavé projekty.

Když procházíte chodbami ústavu, pod nekonečnými proudy úhledně upravených kabelů, a nahlížíte do bílých laboratoří, nutně vás musí napadnout, že hned v další místnosti možná již dnes nebo třeba zítra dojde k průlomu, o kterém se bude psát po celém světě. Všichni to pracovníkům ústavu jistě přejeme.

Ústav organické chemie a biochemie bude otevřen i s prohlídkami pro veřejnost v 18. a 19. května 2019 mezi desátou a šestou hodinou.

V příštím, předposledním díle Prvorepublikových skvostů se podíváme do Winternitzovi vily od Adolfa Loose. Na další putování po architektonických klenotech první republiky se můžete těšit příští pátek 16. listopadu.