Když se řekne Curych, většina z nás si vybaví krásné historické město na břehu Curyšského jezera se zasněženými alpskými vrcholky v pozadí. Ale podobně jako všechna velkoměsta i Curych má svou méně malebnou průmyslovou část. Nachází se v okolí železniční stanice Hardbrücke a její dominantou je pětadvacet metrů vysoká věž poskládaná z barevných nákladních kontejnerů. Ačkoliv by se tak na první pohled mohlo zdát, nejde o jejich náhodné seskupení, ale o dočasnou stavbu, již v roce 2006 realizovalo architektonické studio Spillmann Echsle Architekten na objednávku bratrů Daniela a Markuse Freitagových. Ostatně, obrovské černobílé logo jejich módní značky zdobí severní i jižní stěnu nejvýše položeného kontejneru. Nezasvěcenému pozorovateli, který projíždí kolem, tak může připadat, že jde o vcelku originální reklamní poutač.
  |
Devatenáct barevných kontejnerů, které jsou k sobě smontovány stejnými upevňovacími prvky, jež se používají v námořní dopravě, však slouží smysluplnějšímu účelu. V jejich útrobách se totiž nachází vlajkový obchod značky Freitag, nabízející vůbec nejširší sortiment tašek, batohů a dalších doplňků (oblečení je k dostání ve speciálním butiku v centru Curychu). Lépe řečeno, prodejní plocha zabírá prostor deseti kontejnerů, v dalších devíti se nachází schodiště, po němž se dá vystoupat na samotný vrcholek věže, odkud je výhled do industriálního okolí. Právě v jedné z několika starých výrobních hal probíhala i výroba doplňků Freitag. Kolem roku 2009 ale čtvrť objevili hipsteři, takže spíš než místo vhodné k výrobě začalo být okolí nádraží cool lokací, okupovanou hudebními kluby a vyhlášenými restauracemi. Zatímco obchod zůstal, výroba se v roce 2011 přesunula do zrekonstruované budovy NOERD, nacházející se na curyšském předměstí Oerlikon, vzdáleném pět minut jízdy vlakem odtud (přesně).
Továrna snů
Právě NOERD je cílem mé cesty. Industriální budova, kde dříve sídlil výrobce kovového mobiliáře Metall Werk Zürich, prošla v roce 2010 kompletní rekonstrukcí, aby splňovala potřeby výrobního a kancelářského prostoru pro třetí tisíciletí. Její součástí je třeba obrovská nádrž na dešťovou vodu (50 000 litrů), která ze 60 % pokrývá spotřebu při výrobním procesu, nebo zahrada ve vnitrobloku, kde se v době oběda či kuřácké pauzy schází několik stovek místních „obyvatel“. Podobně jako více než dvacet dalších firem i Freitag je zde pouze nájemcem. Při švýcarských cenách nemovitostí se ostatně není co divit – rekonstrukce prostoru vyšla investora na 53 milionů švýcarských franků, současným nájemcům však byla udělána na míru.
Kanceláře, showroom a malý factory shop Freitag se nacházejí ve druhém patře budovy, kde se setkávám se svou průvodkyní Elisabeth Isenegger. Pracuje jako šéfka PR, i když jak sama říká, na nadřízené a podřízené si ve Freitag nehrají. Každý ze zaměstnanců může přijít s nápadem, jak dělat věci lépe, a když ho jeho práce přestane bavit, prostě a jednoduše si řekne o změnu. „Dneska se tady chystá velké focení, takže bratry určitě potkáme,“ sděluje mi šeptem Elisabeth a mně je jasné, že dva lidé přeci jen budou v neexistující hierarchii posazeni výš.
Markus a Daniel Freitagovi totiž značku v roce 1993 založili. Původně se živili jako grafičtí designéři, a jelikož v Curychu proprší v průměru 127 dní v roce, sháněli voděodolné zavazadlo pro své grafické návrhy, které převáželi na kole ze svého bytu ke klientům. Bohužel – nebo spíš bohudík – marně. Nedostatek na trhu je tak přivedl k nápadu vyrobit si zavazadlo vlastní. A jelikož Curych byl vždy prošpikován kamiony s pestrobarevnými nepromokavými plachtami, bratry napadlo, že půjde o ideální materiál k výrobě messengeru.
K plachtě přidali píchlou duši z jízdního kola, starý bezpečnostní pás z automobilu jako popruh – a voila, první taška Freitag byla na světě. Dnes v místní továrně vyrobí neuvěřitelných 450 tisíc různých modelů doplňků za rok a prostřednictvím dvaadvaceti vlastních kamenných obchodů (kromě Švýcarska a Německa je najdete třeba v Japonsku, Thajsku či Austrálii), e-shopu a více než čtyř set partnerů (v Česku je to exkluzivně Freshlabels) je prodávají do celého světa.
Není plachta jako plachta
To už mne ale Elisabeth vede na ochoz, odkud je skvělý výhled na dva snad nekonečně dlouhé stoly. Na nich několik siláků za zvuků písně Satisfaction od Rolling Stones právě rozbaluje plachty, které jsou základním stavebním kamenem všech produktů Freitag. Dělají to tak denně. Každou jednotlivou plachtu rozbalí a natáhnou po celé její délce, což je zhruba čtrnáct metrů. Kontrolují kvalitu a vlastnoručně vyrobenými noži na dlouhých násadách odstraňují rezavé části, kovové doplňky a samotnou plachtu dělí na polovinu, aby byla skladnější a dala se snáze vyprat.
„Kluci tu zpracují něco přes tunu plachet za den, ročně jim rukama projde asi 460 tun,“ říká mi Elisabeth s tím, že pro finální výrobu se využije zhruba 50 % materiálu. Odpad však na smetiště neputuje – přeci jen jsme ve firmě založené na ekologii. Kovové části se prodají výkupnám kovu a odřezky z plachet putují na jih Francie do továrny zabývající se recyklací těchto materiálů. Vyrábějí tam z nich trubky pro stavebnictví.
Samotná problematika shánění plachet zaměstnává ve Freitagu na plný úvazek pět lidí. Plachty totiž nepocházejí jen ze Švýcarska, ale ze zemí celé Evropy. Na jedné z propagačních fotografií jsem dokonce zahlédl jednu patřící ostravské firmě ČSAD Logistik. „V Americe místo plachet používají pevné kovové povrchy a v Asii sice mají podobné materiály, ale nejsou barevné, a tím pádem ani zajímavé pro naše designy,“ vysvětluje Elisabeth a dodává, že doprava plachet přes půl světa by ani nesplňovala jejich požadavek na ekologičnost.
Freitag spolupracuje se stovkami logistických firem, které jim plachty odprodávají. „Dříve dopravní společnosti za likvidaci plachet platily nebo je od nich odebírali lesníci či zahrádkáři k zakrytí záhonů. Pak ale přišel Freitag a v určitém slova smyslu tu vytvořil nový trh, takže dnes za plachty firmám platíme my,“ říká Elisabeth.
Podle ní však výkupní cena není pevná a nákupčí tým ji reguluje podle stavu nejrůznějších barev plachet na skladě. „Momentálně máme na skladě hodně modrých a šedých plachet, takže cena za ně je nízká. Naopak víc firmám platíme za vzácnější barvy, jakými jsou černá, fialová nebo třeba růžová. (výrobky takových barev mizí z e-shopu během několika minut) V průměru se ale cena za jednu plachtu pohybuje kolem několika stovek eur. Navíc je opravdu těžké trefit se do okamžiku, kdy plachty vyměňují, protože ta chvíle přichází obvykle někdy mezi pátým a osmým rokem,“ říká Elisabeth a svým způsobem vnáší světlo do cenové politiky tašek a batohů, které se prodávají za ceny od 70 do 500 eur. „Samozřejmě že by pro nás bylo levnější nechat si vyrobit novou plachtu, ale to by Freitag ztratil svůj smysl,“ dodává.
Co kus, to originál
Když sejdeme po schodech dolů a setkáme se tváří v tvář s řezáči, kteří jsou o hlavu větší než já, začínám chápat, že tahle práce není pro slečinky. Elisabeth navíc přidává k dobru pár historek, jak se v jedné zásilce plachet, kterou zde zpracovávají, objevila liška a v jiné zase škorpion. „Rizikové povolání,“ zní mi v uších slavná hláška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!. A zatímco statní řezáči zpracovávají modrobílou (jak už vím, málo vzácnou) plachtu, Elisabeth mi ukazuje speciální kontejnery, kde se třídí odpad – kov, odřezky plachet a kusy bezpečnostních pásů. Aha! Tady bude, zdá se, kámen úrazu, říkám si a ptám se na původ dalšího pro firmu zásadního výrobního materiálu. „Ano, kupujeme je od našich dodavatelů nové. Vždy je to ale druhá jakost, která není pro použití v automobilech vhodná,“ nenechá se odbýt Elisabeth, a snad aby uklidnila ekologického pochybovače, který místo mě promlouvá, dodává, že podšívky tašek a batohů jsou z látky, která ze 100 % vzniká z recyklovaných PET lahví.
Zatímco pozoruji zručné řezáče, Elisabeth mi říká, že plachta na stole je dle jejích zkušeností relativně nová. „Někdy jsou ty důvody k výměně jiné než to, že je plachta poničená. Občas za ní stojí bankrot, jindy nový majitel a nové logo,“ vypráví a dodává, že starší plachty mají nejen lepší patinu, ale jsou i ohebnější, což z nich dělá materiál vhodnější pro výrobu drobnějších předmětů, jako jsou třeba peněženky, a propracovanějších tašek.
To už však přicházíme do další části výroby, kde to příjemně voní mýdlovou vodou. Právě tady se v obrovských průmyslových pračkách plachty perou. „Do pračky se vejde deset až dvanáct plachet, které se perou v mýdlové vodě asi hodinu při teplotě 65 °C,“ říká a vůbec nemusí dodávat, že k praní je využívána právě dešťová voda ze speciálního rezervoáru.
Když se plachty vyperou, zavěsí se na speciální pojízdné zařízení, kde se vyvěšením narovnají, a na speciálním sušáku se usuší. Tady se taky plachta kategorizuje. Odpovědný pracovník vytvoří štítek, na který zaznamená barvu, kvalitu, váhu, popřípadě přidá i fotografii vzoru, který je na plachtě. Stroj pak plachtu sroluje a připraví pro další zpracování. A zatímco v místnosti právě probíhá štítkování, všímám si deseti košů, do nichž se plachty dle barev a kvality umisťují. Nad nimi visí na hácích prototypy, které se tento týden budou vyrábět. Jejich barva i typ se každý týden mění.
Z prádelny vše putuje do střižny, kde „návrháři“, jak zdejší střihače nazývají, podle šablon vyřezávají jednotlivé kusy doplňků. Každý z nich sice celý den vyřezává stejné kusy materiálu, ale záleží jen na nich, jak to provedou. Důležité je, aby se vyhnuli poškozeným částem plachty a aby řezali tak, aby ušetřili co nejvíce místa. Právě proto není žádný výrobek z dílny Freitag stejný. „Co řez, to originál,“ říká mi Elisabeth.
K mému překvapení však naše další kroky nevedou k šičkám. „Vyřezané kusy se balí do krabic a vozí do našich šicích center v Portugalsku, Tunisku, ale třeba i v Česku. V šití jste mnohem lepší než my,“ směje se Elisabeth. Po sešití se výrobky vracejí do továrny, kde probíhá finální kontrola. Zdá se, že právě tento krok ve výrobě je tou nejméně ekologickou věcí, kterou se dnes dozvím.
Bratři, jak se patří
Přesouváme se do poslední neprozkoumané části fabriky (kromě skladů a vývojářského centra prototypů), kde probíhá katalogizace hotových výrobků. Každý kus se zde ve fotostudiu musí nafotit ze čtyř stran, ke každému se tiskne štítek a odbavuje se buď k prodejcům, do e-shopu, nebo do vlastních butiků. Když jde o zcela nový produkt (jejich vývoj trvá něco kolem roku), ještě než se vyšle do světa, dostanou ho zaměstnanci, kteří ho testují.
Když odcházíme z fotostudia, míjíme skupinu seriózně oblečených lidí a dva čahouny. „Vidíte, říkala jsem, že bratry dnes určitě potkáme,“ říká mi s úsměvem Elisabeth. Trochu se začervenám a musím s pravdou ven. Já vlastně vůbec nevím, jak bratři vypadají! Elisabeth mi podává firemní časopis věnovaný novým ekologickým látkám použitým pro výrobu linie oblečení Freitag, který je celý věnován právě bratrům Freitagovým. „Nejste sám, kdo neví, jak vypadají. Tady ve Švýcarsku většina lidí Freitag zná, ale Markus i Daniel běžně jezdí vlakem – a nikdo je nepoznává. Kdybyste ale viděl, co se děje, když přijedou do Japonska nebo do Koreje! Lidé se k nim okamžitě začnou sbíhat a chtějí od nich podepsat své batohy. Je to něco neskutečného. Třeba v Thajsku znají naši značku lépe než my,“ směje se.
