Bylo chladné lednové ráno roku 2015,“ vypráví kurátor vídeňského muzea Jasper Sharp o setkání, jež dalo vzniknout aktuální výstavě Mumie rejska v rakvi a další poklady (Spitzmaus Mummy in a Coffin and other Treasures). „Zavolal mi kamarád, že tu má návštěvu z Ameriky a zda bych je neprovedl naším muzeem. Po chvíli jsem ovšem zjistil, že nejsem jejich průvodcem. Oba znali naše sbírky téměř zpaměti.“
Z amerických návštěvníků se vyklubal světoznámý režisér Wes Anderson, rodák z Texasu a autor filmových snímků jako Taková zvláštní rodinka, Až vyjde měsíc či Grandhotel Budapešť, a jeho přítelkyně Juman Malouf. Ilustrátorka, spisovatelka a kostýmní výtvarnice se narodila v Bejrútu a vyrůstala v Londýně. Před třemi lety vydala svou první novelu The Trilogy of Two.
  |
Sharpovi bylo jasné, že se právě setkal s výjimečným párem umělců. On v sametovém saku a s výstřední kravatou, ona s nedbalým drdolem a ve vintage šatech. A nebyla to jen jejich excentrická vizáž, z níž Jasper Sharp vycítil, že by byli přímo ideálními tvůrci umělecké výstavy. „Viděl jsem dostatek Wesových filmů, abych věděl, že tohle bude něco docela jiného, než jsme doposud dělali. Můj dojem se potvrdil, když se mi téhož roku dostal do ruky Jumanin literární debut,“ dodává s mrknutím oka kurátor.
Je to e-mailový maniak
Ještě v roce 2015 se pustili do práce. A rozhodně se nejednalo o snadný úkol. Kunsthistorisches Museum ve Vídni, jež v Evropě platí za instituci s nejobsáhlejšími sbírkami výtvarného umění, poskytlo Andersonovi a Malouf svých 4,5 milionu děl. Režisér s výtvarnicí tak strávili výběrem v depozitářích dlouhé hodiny, a když byli nuceni odjet mimo Vídeň, probíhala mezi nimi a muzeem vyčerpávající e-mailová korespondence.
„Anderson je naprostý e-mailový maniak,“ postěžoval si novinářům smějící se Jasper Sharp, podle něhož nebyla kritériem výběru historická ani umělecká hodnota děl - prostě se musely Andersonovi a Malouf líbit. „Když jdu se svou nejmenší dcerou do muzea, výběr předmětů, které se jí líbí, je fascinující. Nechává se ovlivňovat jen barvami nebo tvary konkrétních věcí. Děti jsou nejlepšími sběrateli umění na světě,“ přirovnává proces k jednoduché dětské hře.
Představa, že by režisér a výtvarnice jen ukazovali prstem a zaměstnanci muzea dychtivě sundávali předměty ze zaprášených poliček, nemůže být od pravdy vzdálenější. Nejenže časové rozpětí sbírek vídeňské instituce čítá až pět tisíc let, ale jen samotná skládačka předmětů byla technologickým oříškem. Každý z objektů vyžaduje ideální teplotu a zároveň musejí být všechny usazeny na vhodném povrchu - na skle, kovu či textilní podložce.
„Předměty vybrané Juman a Wesem prezentujeme tak, jak jsme je nikdy neukázali. Některé z nich bychom do expozic možná nikdy nevybrali, protože nejsou pro kurátory dost zajímavé, nereprezentují náležitě dobu svého vzniku či dle historiků ničím zásadně nevynikají,“ vysvětluje Sharp výslednou skládačku, jejíž dílky oko veřejnosti nespatřilo dlouhou dobu, a některé z nich se dokonce do vitrín dostaly vůbec poprvé.
Sečteno, podtrženo - vznikla expozice o 423 předmětech pocházejících ze 14 muzejních sbírek seskupených do osmi osobitých částí. Návštěvníci v nich najdou řecké i románské starožitnosti, díla starých mistrů, sbírky z kabinetu kuriozit a císařské klenotnice, předměty ze zbrojnice, ze sbírky mincí, historických hudebních nástrojů, divadelního, dopravního či přírodovědného muzea. A směs je to vskutku nevídaná. „Objekty, které zhotovily ruce neznámého člověka v odlehlém koutu světa, leží vedle předmětů vytvořených některými z nejlepších mistrů evropského umění,“ vysvětluje s nadšením kurátor.
První byl Warhol
Nápad na spolupráci s žijícími umělci, kteří vytvoří výstavu z několika tisíc let starých objektů, není úplně nový. Pro kurátora Jaspera Sharpa tato idea ožila před několika lety, když v newyorském knihkupectví našel útlý modrý sešitek. Při zběžném prohlédnutí zjistil, že nejde o fádní publikaci, ale o katalog k výstavě Raid the Icebox I, with Andy Warhol. V roce 1969 ji tehdy jednačtyřicetiletý výtvarník vytvořil ve spolupráci s Museum of Art na Rhode Island School of Design.
A právě jejím principem se o několik desítek let později inspirovalo vídeňské Kunsthistorisches Museum. Warhol dal s výkřiky „Tohle se mi líbí!“ dohromady malby, sochy, krabice na klobouky, košíky, keramiku, židle, tapety či celou sbírku obuvi. Každý předmět musel mít kvůli Warholovi obsáhlý popisek, informace o svém vzniku a autorovi. I když šlo o obyčejnou podomácku smontovanou židli, návštěvník se o ní musel dozvědět tolik, jako by se jednalo o nejvzácnějšího Velázqueze.
Dominique de Menil, ředitelka amerického muzea, si tehdy v katalogu k výstavě kladla otázky, které dnes dost možná napadnou většinu lidí mířící na vídeňskou výstavu: „Co se stane, když výrazný současný umělec může volně vybírat z muzejního depozitáře? Co kdyby jedinou podstatou jeho výběru bylo, co se mu líbí a nelíbí? Lišil by se výsledek, kdyby ze sbírek vybíral kurátor? A kdyby nebyl umělec dostatečně slavný, přilákal by zvědavce?“
De Menil byla ovšem dostatečně odvážnou ředitelkou své instituce, aby riskantní expozici uskutečnila. V katalogu totiž popisuje nejen obavy z výsledku, ale i důvody, proč spolupracovala právě s umělcem, jenž kromě svého vkusu nemá se sbírkami muzea nic společného. „Jako hrad ve starých pohádkách spí i svět umění. Nedělní návštěvníci chodí po galeriích ztracení a znudění,“ píše de Menil. „Ale co je krásné pro umělce, stává se krásným. Co je pro básníka poetické, stává se poetickým. Navštivme tedy muzea s básníky a s umělci.“
Jejími slovy se neváhal řídit kurátor Jasper Sharp, jemuž též muzeem se šourající návštěvníci nedávali spát. „V roce 2010 jsme pozorovali muzea po celém světě - v Londýně, Paříži, ve Spojených státech -, jak pracují se současnými umělci,“ vysvětluje Vídeňák. „Nechtěl jsem ukazovat jejich umělecká díla, toužil jsem po spolupráci s nimi.“ Warholův počin jej inspiroval a od té doby uspořádal tři výstavy se současnými umělci.
První expozici v roce 2012 vytvořil pod názvem Předci nám ukradli všechny skvělé nápady (The Ancients Stole All Our Great Ideas) spolu s malířem Edem Ruschou, kterého k názvu přivedly první návštěvy muzejních sbírek. „Všechny dobré nápady, co jsem kdy měl, jsem právě viděl ve vašem muzeu,“ vykřikoval. Následovala expozice Během noci (During the Night), již poskládal britský keramik a spisovatel Edmund de Waal. Vídeňského muzea si začal všímat zahraniční tisk a o vstupenky konečně projevovali zájem i mladí turisté z celého světa.
Stovka pštrosích per pro císaře
A co vidí, když do Vídně dorazí dnes? Prostor ukrývající výstavu Mumie rejska v rakvi a další poklady je potemnělý. Celou expozici zahajuje obraz Franse Franckena mladšího Kabinet kuriozit, na němž malíř 17. století zachytil změť obrazů a soch, škeble, pohlednice, pečetidlo či porcelánový šálek. A v podobném duchu, jakým je namalováno dílo antverpského mistra, se nese nálada výstavy Malouf a Andersona.
Jedna z místností je věnována portrétům aristokratických mimin a batolat s jejich hračkami či psíky. V zeleném pokoji je vystaveno pouzdro na cigarety, které v roce 1932 patřilo členovi nejstaršího vídeňského klubu gentlemanů. Ve vitríně tomuto kuřáckému doplňku dělá společnost třeba žába naložená v lihu a na vše dohlíží Salome, která nese na podnosu hlavu Jana Křtitele.
Podobných bizarních libůstek, jak bývá divák Andersonových filmů zvyklý, je tu více. V pokoji miniatur je tak vitrína s ulomenými ručkami či prsty a několik drobných „šťourátek“ určených k ušní nebo zubní hygieně. Ale pozor, ať se návštěvník neochudí o kuriózní detaily! Za exponáty se musí nejen vzhlížet, ale občas se i řádně sklonit k zemi, ba dokonce kleknout na kolena k místům, která by jinak objevili jen dětští návštěvníci. A oči mějme na stopkách, výstava má totiž několik skrytých vtipů. V jednom z pokojů je například vitrína, ovšem prázdná - prý jako umělecké dílo samo o sobě.
Ústřední předmět výstavy - mumie drobného hlodavce - se nachází uprostřed celého prostoru. Egypťané rejska do drobné rakvičky uložili asi čtyři tisíce let před naším letopočtem. Půvabná je i dvojice plánků pocházejících z 18. století. Řidiči saní z nich mohli vyčíst, jakými směry a zatáčkami šlechtu za zimních radovánek povozit ve vnitřním dvoře paláce Hofburg. Výbavě vídeňské aristokracie věnoval Anderson s Malouf i další část, kde lze obdivovat kupříkladu krabici se stovkou pštrosích per. V 19. století byla tato paráda odznakem rakouské moci stejně jako korunovační klenoty.
Poklady z Česka
Českého návštěvníka jistě potěší několik předmětů pocházejících z jeho domoviny. V zeleném pokoji je to trojice malachitů a nádoby ze 17. století vytvořené pravděpodobně zlatníkem a glyptikem Ottaviem Miseronim. Tohoto řemeslníka povolal do Prahy Rudolf II. z Itálie a z jeho pražské dílny pochází také ústřední předmět celozelené výstavky -nádoba z masivního smaragdu opírající se o dvě zlaté nožky. Českým původem těmto předmětům sekundují dva obrázky ptáků - perličky a pštrosa -, které byly zřejmě v Praze vyrobeny z částí broučích těl: nožek, hlaviček či křídel.
V Praze nějaký čas přebýval také obraz německého malíře Lukase Furtenagela - mystický portrét výtvarníka Hanse Burgkmaira a jeho ženy Anny. Mezi dětskými portréty se zase nachází chlapecký obraz Ludvíka Jagellonského, krále českého a uherského. A českou stopu uzavírá kompas ze začátku 17. století a dýmka z roku 1888, která výjimečně pochází z Olomouce.
Nesourodý mišmaš, mohlo by napadnout výtvarného znalce či erudovaného milovníka umění. Anderson i Malouf totiž v expozici hrají hru, v níž návštěvník nemůže vyhrát. Nikdy asi nedostane odpověď na otázku, proč je rodokmen Habsburků vystaven vedle strojku na klíček v podobě Jóba jedoucího na želvě.
Někoho mohou předměty, jež mezi sebou nemají žádnou souvislost, vznikly v jiné době a v různém kontextu, pobouřit. A někdo se zase nechá pohltit estetikou světa, který dokázala Malouf s Andersonem vytvořit. Svět, v němž jde o krásu, o atmosféru. „Doufáme, že vlijeme světlo do koutů, které byly předtím pro pohodlné prohlížení příliš kalné,“ dodává v katalogu sám Wes Anderson, který vznik výstavy popsal jako náročnou přetahovanou o předměty.
„Je to vyvrcholení několika let plných trpělivosti, frustrujícího vyjednávání, hořkých, rozzlobených debat a někdy zcela iracionálních konfrontací. Možná to bylo mou vinnou stejně jako její - ale pochybuji o tom,“ dodal se smíchem na vernisáži. Přesto je celá instalace půvabnou ukázkou skromných, bizarních i pozoruhodných objektů, jejichž barvy a geometrické poskládání budou fanouškům Andersonových filmů velmi povědomé. A kdoví, možná ho všímavý turista ve Vídni - i s partnerkou Juman -potká. Oba prý rakouskou metropoli rádi a často navštěvují.
