Poprvé jsem Nikolu Lörinczovou viděla tančit na večírku v Berlíně. Dýdžej zrovna hrál italské disco ze 70. let, jehož rytmus byl tak silný, až byla ve vzduchu cítit Piña Colada i růžová rtěnka se třpytkami. Blonďatá štíhlá Nikola, kterou znám jen v roli ředitelky pražské PR agentury, předváděla na parketě něco, co jsem dosud neviděla. Nebyl to ani tak divoký tanec, jako spíše velmi úsporný pohyb.
Tělem tvořila pózy jako hollywoodská diva a mávala zvláštně rukama. Bylo to divné i ohromující zároveň. Byla to esence písně, v níž italská zpěvačka zpívala o amore infelice. Dnes už vím, že tehdy v Berlíně ze sebe Nikola vydávala jen dvacet procent toho, co ve skutečnosti umí. A že to, co na parketě předváděla, nebylo jen nějaké chvilkové pomatení, ale regulérní tanec.
Za dvě kuřecí stehna a colu
„Stával se ze mě kluk. Byla jsem ambiciózní rváč,“ začíná tanečnice Nikola svůj příběh o seznámení s waackem. Před ním ovšem tančila především break dance. „Ve své mužské roli jsem se necítila dobře. Vadilo mi, že mám ježka, svaly a mluvím hrubě.“ Stačilo jí jediné zhlédnutí video záznamu z legendární newyorské soutěže Step Ya Game Up a Nikola se zamilovala do tance, který byl opakem širokých tepláků, vytahaných trik a kšiltovek. „Najednou jsem viděla lidi, kteří byli při tanci krásní. Měli šaty, podpatky, náušnice, byli nalíčení. Naprosto mě to ohromilo. Byly tam emoce, drama. Bylo tam všechno.“
  |
Její kolega ze skupiny IHOW (Imperial House Of Waacking), Viktor Bukový, si naopak cestu k waacku hledal delší dobu. Dokonce sám přiznává, že když waack viděl poprvé, nepovažoval jej ani za taneční styl. Pak ale potkal učitelku se správným přístupem a waack nadchl Viktora, profesionálního tanečníka, natolik, že za dva týdny byl na své první waackingové soutěži. „Zjistil jsem, že přes tento tanec mohu vyjádřit kompletně sám sebe, aniž bych použil slova. Waack je velmi expresivní, přes jeho hudbu se dostávám do svých zákoutí, které chci tancem vyjádřit. Disko je, ač se to nezdá, opravdu složitá hudba k tanci. Baví mě složitost jeho muzikality, nálady jednotlivých písní.“
Waacku se čeští tanečníci přiučili od těch, kteří přijížděli z New Yorku a z Londýna. Zásadní pro ně ale bylo setkání s pionýrem waackingu, Tyronem Proctorem. Do Prahy jej přivezla česká tanečnice Sabina Škodová, která ho přemluvila, aby waacking naučil i zájemce v Česku. „Tenkrát přijela láska k tanci, k discu a k waackingové komunitě převtělená do pětapadesátiletého černocha. Popisoval své začátky, dobu a kontext vzniku tance. Snažil se nám co nejvíce předat, abychom waacking pochopili. Když to totiž pochopíte, tak se to na vás strašně projeví. Celé to zacvakne a jde to ven,“ vzpomíná dnes Nikola.
Tyronova taneční kariéra se začala psát v 70. letech v Los Angeles, když jej přátelé propašovali v kufru auta na natáčení legendárního pořadu Soul Train. Obešel tak casting a mohl tančit na televizní obrazovce za honorář, který činil dvě kuřecí stehna a Coca Colu. Dnes je Proctor již o pár let starší a po operaci obou kyčlí. Jeho čeští studenti se ale shodují, že Američan usazený na barové židličce a pohybující se jen od pasu nahoru, byl nezapomenutelný. „Mohlo by se zdát, že je to nějaká jeho indispozice, nějaký nedostatek. Ale právě naopak. Tím, jak waack okleštil na minimum, na pouhé emoce a muzikalitu v rukou, tak nám to strašně vysvětlil,“ popisuje Nikola Lörinczová, která každé slovo podpoří rozhýbáním ramen a zápěstí.
Disco milovali, pak ho zabili
Waack kdysi vznikl v taneční komunitě afroameričanů a hispánců, kteří se setkávali v uzavřených gay klubech. Tančili především jazz nebo balet, ale prostředí Hollywoodu je ovlivnilo natolik, že pózami napodobovali chování filmových hvězd, kterým se chtěli podobat. „Proto je waack tak extrémně expresivní a osvobozující. Pro tanečníky to tehdy byla jediná možnost, jak upustit páru. Představte si, že žijete v 70. letech v Americe, jste černoch nebo hispánec a do toho gay. To prostě neexistovalo,“ vypráví tanečník Viktor Bukový. Pohyb kmitajících rukou, jež si tanečníci přehazují za hlavu a do stran, se přidal až později a byl inspirován oháněním se nunčaky. Trochu potrhlé pohyby diváci s nadšením označili anglickým výrazem „whaack“, tedy jako něco šíleného a potrhlého.
Waackeři v týdnu žili svou prací, aby si vydělali na outfity, v nichž pak mohli vystoupit v televizním pořadu Soul Train. Záznam s krátkými tanečními vystoupeními začínal nejdříve v lokální americké televizi. Postupně jej ale kupovaly větší televize, až pořad ochromil celou Ameriku. Na obrazovce se pravidelně objevovali tanečníci tmavé pleti a k tanci jim navíc hrály skupiny z prvních příček hudebních hitparád. Skrze obrazovku začal waack, spolu s dalšími pouličními styly, ovlivňovat tanečníky po celé Americe. Extrémně populární disco tehdy bylo na svém vrcholu. Jenomže kde je vrchol, tam je i strmý sráz.
Po divoké éře, na jejíž špičce zpívala ABBA, hráli Bee Gees a v kinech se promítal film Horečka sobotní noci, přišel konec. „Společnost se discem tak přehltila, že to celé padlo, jako když spadne burza. Ze dne na den disco umřelo,“ popisuje Nikola Lörinczová dramatický závěr disco vlny. Den, kdy lidi zabili disco, se dnes označuje jako Disco demolition night (Demoliční noc disca). V červenci roku 1979 fanoušci na baseballovém zápase v Chicagu zapalovali desky s disco hudbou a na tričkách měli fixami napsáno Disco sucks (v překladu Disco je hrozný). Hudební žánr byl vytlačen na okraj a spolu s ním upadl waack v zapomnění.
Když to rozbalí outsider
Tanec se sebevědomými pózami filmových hvězd a křepčivým lomením pažemi přežíval jen mezi několika zapálenými tanečníky, kteří si waack občas zatančili. Trvalo více jak dvacet let, než jeden z nadšenců přemluvil známého tanečníka waacku Tyrona Proctora, aby osobitý styl začal vyučovat. O pár let později se otevřela nová éra waacku a od té doby jen sílí ve Spojených státech, v Asii i v Evropě.
Dnes má osobitý tanec tu (ne)výhodu, že jeho historie, ani provedení jednotlivých kroků, nejsou sepsány v žádné publikaci. Příběh waacku si tak tanečníci předávají pouze mezi sebou. „Waack je zmapován tak, že potkáte někoho z té doby a on vám vypráví, jak vše zažil. Zapamatujete si to a příběh pošlete dál. Jenomže něco opomenete, něco si přidáte,“ říká o historii a vývoji wackingu tanečnice a herečka Eliška Soukupová.
Českou waackovou skupinu IHOW dnes tvoří sedm členů. V Čechách a na Slovensku mají více než třicet studentů. Se začátkem podzimu ale v Praze a v Brně otevírají nové kurzy pro začátečníky. A přijít může opravdu kdokoli. „Může vás jen bavit disco hudba. Může se vám líbit tento typ pohybu. Může se vám líbit, jak se u toho oblékáme. Zbytek se naučíte a pochopíte,“ mávne Eliška Soukupová rukou nad možnými nedostatky začátečníků. „Všechny pomyslné outsidery, kteří mají pocit, že neslyší hudbu nebo jsou tělesně výraznější, velmi podporujeme. Za půl roku z nich totiž vyleze něco, co my bychom nikdy nebyli. Když to pak rozbalí ti, kteří mají na začátku největší obavy, tak je to naprostý masakr! Ohromující, odzbrojující, boží,“ motivuje k waacku další zájemce Nikola.
Kromě nadšení ale budou nováčci potřebovat i speciální vybavení garderoby. Pro waack je totiž stejně jako sebevědomý projev typický i výrazný oděv. Na svá vystoupení a battly, neboli taneční soutěže, se waackeři oblékají do upnutých šortek, blýskavých halenek nebo se výrazně nalíčí. „Snažím se být nejlepší forma sebe sama,“ vysvětluje Viktor Bukový, který nejraději waackuje v zánovním retro obleku.
Bláznivé outfity si členi skupiny IHOW pořizují především v brněnském second-handu Botárna Oblékárna. Právě se chystají k dalšímu nákupu, protože před sebou mají taneční soutěže v Itálii, v Polsku, ve Francii a turné po Asii. O vítězství ale Nikole, Elišce ani Viktorovi prý nejde. „Na každou cestu se těšíme. Před odjezdem nakupujeme pití, dobroty a kosmetické masky. Na každé výpravě se stane něco zásadního – absolvujeme důležitý kurz, seznámíme se s podstatným člověkem. Po návratu nám trvá alespoň dva dny, než se z té euforie dostaneme,“ popisuje tanečnice Nikola a hned na ni navazuje Viktor. „V podstatě pro nás waack znamená to, co kdysi pro své zakladatele. Žijeme své životy, ale s tancem jsme to teprve naplno my.“
