Lidovky.cz

Temné malby a neotřelé objekty. Villa Pellé představí v únoru dvě originální umělkyně

Design

  5:29
Galerie Villa Pellé představí v únoru dvě originální umělkyně. Na první pohled rozdílné tvůrčí postupy sochařky Jany Horálkové a malířky Barbory Myslikovjanové spojuje schopnost postihnout postavení osamělého jedince ve vztahu k sobě samému, jeho okolí, přírodě i obecným principům a univerzálnímu řádu.

Barbora Myslikovjanová, Vyhlídka foto: Villa Pellé

Barbora Myslikovjanová, PIECE
Jana Horálková, Schránka II

Jana Horálková nepřináší do galerie tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice (Prostory úkrytů) nepřímo napovídá, jedinečný soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známých z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci. 

Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrývá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivými a znepokojivými tušenými konotacemi. Expozice  Rovnováha ticha klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku. 

Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásných umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklých materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímý fyzický a smyslový kontakt s těmito strukturami.

Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrývá ve zdánlivě běžných momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělým. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabývá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.