Na přelomu 19. a 20. století se v českých zemích stavěly školy jedna za druhou. Většinou sice šlo o konvenční budovy, ale občas se objevily i takové, které se staly pýchou monarchie. Byly stavěny podle nejnovějších hygienických zásad a vybaveny veškerým myslitelným dobovým komfortem. A k nim patří i škola U Studánky.
Chlapecká a dívčí škola U Studánky z let 1900–1902 stojí v Holešovicích-Bubnech na území dnešní Prahy 7, nedaleko Královské obory. Kdysi tady bývala obecní studna, která dala lokalitě název. Terén tu byl dost členitý, proto bylo nejdříve potřeba ho upravit a zasypat i malou rokli. I z těchto důvodů se nedoporučovalo pozemek příliš zatěžovat novostavbou, nicméně architekt Městského stavebního úřadu a později poslední předseda Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta Josef Zlatník (1870–1939) tehdy přišel s nezvyklým půdorysným řešením.
Školní svatyně
Školu tvořil čtyřpodlažní blok ve tvaru písmene „U“ při dnešní Umělecké ulici a k němu bylo ve střední části připojené trojpodlažní kolmé křídlo, vedoucí na východ, na školní dvůr. Uliční blok byl řešen jako dvoutraktový, takže přímé osvětlení neměly jen třídy, ale i přilehlá chodba. V kolmém křídle byly umístěny dvě tělocvičny – zimní a letní (ta letní byla původně směrem do dvora otevřena arkádami). Nad nimi se nacházely prostorné kreslírny a konečně ve druhém patře byla chlouba školy – prostorná kaple pro 700 dětí.
V uličním křídle se nacházely učebny, jídelna, sborovna, prostory pro školníka i ředitele. Třídy byly na tehdejší dobu řešeny poměrně velkoryse, měly devítidílná okna a světlou výšku čtyři metry. Škola byla vybavena ústředním vytápěním a původně osvětlena plynovými lampami, které později nahradily elektrické.
  |
V centrálním rizalitu, zakončeném štítem, byly umístěny dva vstupy, jeden do chlapecké a jeden do dívčí části. Nad nimi v lunetové římse vytvořil malíř Vojtěch Bartoněk portréty patronů českých zemí. Mezi nimi se nacházela i busta „učitele národů“ Jana Ámose Komenského, která v té době nesměla chybět na žádné české škole.
Styl budovy byl neorenesanční, jak bylo tehdy obvyklé; secesní experimenty do školních budov pronikly až později. Hezkým motivem je střídání omítaných ploch s partiemi z režného zdiva.
Vraťme se ještě ke kapli, která později fungovala jako školní aula. Z původního vybavení se zachoval krásný vyřezávaný trámový strop a také oltářní obraz – opět dílo Vojtěcha Bartoňka. Vidíme na něm modlícího se knížete Václava s mečem za opaskem a v pozadí siluetu hory Říp. Bohužel, ani varhany, ani další výzdoba se nedochovala. Dobový komentář dodává: „S pohnutím opouští každý příchozí tuto velikou místnost, a ještě ve dveřích znovu zraky své obrací kol kolem, aby vštípil si v duši obraz této skvostně upravené školní svatyně.“
Po dokončení budovy v roce 1902 se stal prvním ředitelem Jindřich Rais, bratr známého spisovatele Karla Václava Raise. A v roce 1904 získala stavba titul nejkrásnější školy rakousko-uherské monarchie.
Dobové osudy
Na školu U Studánky mám rovněž osobní vzpomínky. A nejsou věru moc příjemné. Chodil jsem do ní v šedesátých letech, tehdy to byla tzv. „zédéeška“, tedy základní devítiletá škola. Po letech komunistické péče byla budova značně zanedbaná, působila trochu jako strašidelný zámek. I učitelé byli nevlídní, pochmurní. Rozlehlé třídy působily na malé dítě tísnivě, školní jídelna se nalézala v labyrintu sklepních chodeb. V bývalé „školní svatyni“ – nyní aule – se konala shromáždění k politickým výročím a tomu odpovídala i výzdoba.
Pohled na budovu z křižovatky ulic U Studánky a Umělecká
Na půdě školy jsme ale se spolužáky objevili pravé poklady – různé učební pomůcky z počátku století, někdy to byla velmi důmyslná zařízení. Bohužel to všechno asi skončilo někde na smetišti. Po roce 1989 došlo k rekonstrukci průčelí, interiéry však bohužel ani dnes nepůsobí příliš dobře. Nyní zde sídlí Fakultní škola Pedagogické fakulty UK se zaměřením na hudební výchovu. K této specializaci školu nasměroval především její bývalý pedagog a známý hudební skladatel i interpret Pavel Jurkovič (1933–2015), žák Carla Orffa a spoluzakladatel souboru Chorea Bohemica.
Na závěr ale dejme ještě jednou slovo dobovému komentáři: „Budova tato jest nejkrásnější mezi budovami pražskými a hlásati bude povždy její lásku i obětavost ku školství.
S pocity uspokojení, vděčnosti i radosti opouští každý upřímný přítel mládeže budovu tuto, a jest si jen přáti, aby zářivý tento příklad nabyl hojně následovníků v širých krajinách vlasti naší.“
